Bylo to roku 1950 v Itálii. Starý neapolský kardinál nevěděl, co si o tom má myslet. Zažil už leccos, ale něco takového ještě ne!
Před ním v kanceláři sedí mladý kněz. Prosí o dovolení, aby se mohl stát tulákem.
Chce žít na ulici mezi neapolskými uličníky.
Starý kardinál něco takového neumí pochopit. Zná situaci v Neapoli: 200 000 nezaměstnaných. A velké množství chlapců se potuluje po ulicích, neboť jejich rodiče jsou bez práce a nemohou je uživit. Žijí z krádeží, příležitostně i z obchodu s drogami a žebrání. Spí všude-možně po koutech. Jsou jako divoké kočky a obávají se policie.
Tento mladý kněz, Mário Borelli, jim chce pomoci, chce jim dát střechu, chléb a trochu lidského tepla.
To umí kardinál pochopit. Ale proč se má také kněz stát tulákem?
Mário ví přesně, proč:
"
Když půjdu za těmito chlapci jako kněz, naplivou mi do obličeje. Jsou hrozně nedůvěřiví."
Kardinál přemýšlí: "
Dejte mi deset dní na rozmyšlenou."
Po deseti dnech plán schválil. Mario jde na ulici, starou čepici staženou na ucho, roztrhané šaty, v koutku úst cigaretový nedopalek. Žebrá, sbírá cigaretové nedopalky a stane se chlapcem z ulice.
Pomalu získává srdce těchto chlapců.
Stane se dokonce vůdcem jedné bandy.
Když najde primitivní přístřeší, jdou chlapci za ním. Nemohou jinak, jsou jím fascinováni. Tento Mário má v sobě cosi, čemu nelze odolat. Neměli na to slovo, protože to nikdy nezažili. Jak mohli vědět, že to byla láska?
Možná teď lépe pochopíme, proč se Bůh stal člověkem. Chtěl být jedním z nás, aby nás zachránil. "
Bůh s námi": to je Ježíš.
Zdroj:
https://www.homily-service.sk/priklady/?zobrazit=text&tema_id=1100
Převzato z
FC - Marta Durániková, 29. 10. 2020
