Pocit studu je vrozený, nikoliv navozený. „Nepřítomnost studu je jistým
znamením slabomyslnosti,“
dokonce prohlásil Sigmund Freud.
Přesto
stud získal pojednou špatnou pověst.
Kdo se pohoršuje nad tím,
že se objevují nahotiny i v odpoledních
programech televize, je
pokládán za zpátečníka.
Malý Max je najednou komický.
Alespoň se tak domnívají jeho rodiče. Je mu deset let
a z ničeho nic se zavřel do koupelny,
protože se chtěl převléct.
Je to novinka, protože dříve klidně
běhal nahý po bytě. Tím nepochopitelnější
se jeví jeho chování,
když se na nudistické pláži
odmítl svlékat. Když mu to poručili,
dal se dokonce do breku.
Rodiče se za to styděli. V rodině,
která ležela vedle, to už zřejmě
klapalo, protože všichni tři leželi
vedle sebe svorně nazí. Když
se pak dali spolu do řeči, vyšlo
najevo, že Marcel se také před
třemi roky odmítal před lidmi
svlékat. V žádném případě to
nebyl vliv výchovy, protože ta
probíhá v této rodině zcela v liberálním
duchu, trvalo to dosti
dlouho, než se podařilo tuto fázi překonat. Jak při tom postupovali?
Tak dlouho se vysmívali
jeho plavkám, až se začal za
své chování stydět.
Zcela normální a přirozený
Co je to stud? Věty jako „Mohl
jsem se studem propadnout
do země“ nebo „To je úplná nestydatost“
jsou příkladem, jak
všudypřítomný je pocit studu
v běžném životě. Každý se tu
a tam dostane do situace, ve
které se stydí. Přitom stud není
omezen pouze na oblast tělesně-pohlavní. Ale všem situacím,
ve kterých se člověk stydí,
je vlastní, že se cítí jako obnažený.
V souvislosti s pocitem studu
vystupuje řada tělesných reakcí:
člověk zčervená, srdce mu bije
prudčeji a je mu horko. To, že
se lidí stydí, je docela normální
a nezávisí to na kulturním okruhu
ani na počtu let, v tom jsou
odborníci zcela zajedno. „Stud
patří k základním lidským emocím,“
konstatuje americký psycholog
Michael Lewis a biolog
Joachim Illies vysvětluje: „Pocit
studu se u zdravého a normálního
člověka objevuje stejně
pravidelně, jako stejně pravidelně
chybí u zvířete.“ Christa Mevesová
doplňuje, že pocit studu
patří jako vrozený k obecné základní výbavě člověka, ano, že
je specificky lidský.
Stud jako ochrana
Malé děti se nestydí. Teprve
ve dvou nebo třech letech reagují
děti na situace chováním, které
můžeme přiřadit ke studu. Odvracejí
hlavu, drží si ruce před
tváří – nejraději by se schovaly.
Tak malé děti ještě nemají problémy
s nahotou. Ale po šestém
roce, u dívek o něco později, se
to mění. Koupelna se zavírá, děti
se nechtějí objevit nahé před cizími.
Toto chování po dle Christy
Mevesové dokazuje, že sklon
stydět se patří do lidské zděděné
informace, která se objeví teprve
tehdy, když pocit studu začne plnit
životně důležitou úlohu. Stud
má především ochrannou funkci
jako určitý druh duchovního
imunního systému a chrání intimitu
a důstojnost lidské osoby.
Stud je strážce soukromé sféry.
Aby se aktivizace tohoto
imunního systému podvázala
nebo potlačila, je třeba vyvinout
velké úsilí. Ale vzhledem
k prostředí, ve kterém děti vyrůstají,
má likvidace studu velkou
vyhlídku na úspěch. Časopis
pro mládež „Bravo“ a jiné podobné
s jejich pornografickým
obsahem čtou již děti v základní
škole a televize již v poledne
prezentuje programy, ve kterých
se hovoří o záležitostech od pasu
dolů. Na základní škole probíhá
„osvěta“, která děsí děti
nábožensky vedené. Tvůrci takových
koncepcí osvěty pro děti jsou jakoby živoucími důkazy
pro tvrzení psychoanalytika Sigmunda
Freuda: „Nepřítomnost
studu je bezpečným znamením
slabomyslnosti.“
Radost z těla neznamená
sexualizaci
Působení systematického boje
proti studu může vést k tomu,
že takto vychované děti nebudou
respektovat žádné hranice studu
a budou moci udržovat jen obtížně
mezilidské vztahy. Aby se
tomuto nebezpečí předešlo, je
zapotřebí bdělé a láskyplné výchovy. Děti nemají vyrůstat v sexualizovaném
prostředí, ale v láskyplném
prostředí, které je přátelské k tělu. Tím způsobem je
možno vyhnout se také přílišnému studu jako chorobné pruderii.
Zdravá společnost pro svůj
rozvoj potřebuje pocit studu, jak
říká psycholog Michal Hilgers:
„Stud chrání hranice osobnosti
a její intimity, které jsou pobídkou
k jednání, k rozvoji a k autonomii.“
Vyšlo v časopise Světlo 28. ČÍSLO / XII. ROČNÍK
