Každý večer v nešporách zaznívá
Magnificat, zpěv vděčnosti
Panny Marie Tomu, který učinil
veliké věci, protože se mu zalíbila
pokora jeho služebnice.
V tomto zpěvu chvály se Maria
staví před Boha se svou zkušeností,
svou radostí, svým úžasem
a s celou svou bytostí a uznává
ho jako svého Spasitele. Z jeho
pohledu tuší svou vlastní skutečnost: pokornou služebnici, lidský
prostor, ve kterém Pán uskutečnil veliké věci. Maria vstupuje do
Božího srdce a poznává tam jeho
logiku a jeho styl: on má zalíbení
v chudých a maličkých,
proto se dívá s obzvláštním zalíbením
na tuto dceru z Nazareta,
která je první mezi pokornými a chudými v Pánu, kteří jen
od něho očekávají spásu (srov.
LG 55).
Mariin jásot je připraven nasloucháním
Božímu slovu, souhlasem
víry a mlčenlivostí, s jakou
uchovává v srdci všechny
věci. Maria zakouší Pánovu věrnost
a odhaluje nekonečné horizonty
lásky a její duch se rozšiřuje
v modlitbě. Ta se stává svým
způsobem slovem, zpěvem, vyprávěním
o tom, jak Bůh působí
v jejím životě a ve světě.
Bůh rád naslouchá svým dětem, když vyprávějí o tom,
co pro ně vykonal. V takové
chvíli on sám zpívá v jejich
životě.
Pokud jde o její vlastní
zkušenost, Maria může dosvědčit,
že Bůh je věrný, že
jeho láska sahá od pokolení
do pokolení. Radost, jakou
ji Bůh naplnil, jí poskytuje
tak pronikavý pohled, že
je schopna pojmout, i přes
tisíceré kontrasty dějin, to,
čemu Bůh dává klíčit jako
plodu svého milosrdenství
v nové logice evangelia, kde
budou privilegovanými právě maličcí a chudí. Právě je
Bůh vybral, aby svědčili, že
navzdory znamení smrti, utrpení
a nespravedlnosti je svět
objektem jeho péče, že je obydlím
jeho přítomnosti, aby mu
dávala orientaci a perspektivu
naděje.
Mariin
Magnificat je pomníkem vděčnosti Bohu za to, co
vykonal, je to zpěv určený k tomu,
aby zazníval
od pokolení do
pokolení.
Don Bosco svého času chtěl
mít kromě památníku z kamene,
kterým je turínská bazilika,
také
památník živý, který by věčně zpíval díky Marii za její mateřskou
péči: Institut Dcer Panny
Marie Pomocnice.
Ten památník je dnes ještě krásnější a úplnější, protože
každá skupina salesiánské rodiny
a každý věřící sem může vložit svůj kámen. Spojuje nás zpěv
vděčnosti k Marii, když si připomínáme
Boží milosrdenství,
které se projevuje v našem životě.
On nás pozvedl z naší nemohoucnosti
a volá nás jako křesťany,
abychom byli spolupracovníky radosti pro druhé.
25. dubna se dvěma dalšími
členy salesiánské rodiny Církev
prohlásila za blahoslavenou dceru
Panny Marie Pomocnice sestru
Eusébii Palominovou. Její
život je významným svědectvím
vděčnosti pokorných. Ona
hlásala to, čím žila. Bůh, který
ji učinil šťastnou v její malosti,
vyzařuje z její klidné tváře, z jejích
očí, které se usmívají, z jejího
pohledu, který sděluje pokoj
a dobrotu. I když je krajně
pozorná k druhým i k tomu, co
dělají, její život jako by se rozvíjel
v jiném obzoru. Její mimořádná
pokora, která není plodem poddajné
povahy, je vyjádřením logiky
Magnificat, do které vstoupila
s naprostou přirozeností.
Maria z Nazareta vypráví
o podivuhodných věcech, které
Bůh učinil v pokorných a chudých
skutečnostech jejího života.
Také sestra Eusébie, když se
setkává s dívkami, vypráví s prostotou
o svém původu, o svém
chudém životě, ve kterém je šťastna
z toho, že se na ni dívá Bůh.
Sděluje radost vlastního povolání, které rozvíjí v sebedarování
a které se prověřuje den co den
v nejvyšší oběti života, ve svědectví oddanosti, vnitřní radosti
a vděčnosti. Tím, že nechtěla
nic pro sebe, napsala ve svém těle
originál pojednání o lásce k Bohu
a vytiskla ho životem maličké,
kterou Bůh učinil velkou.
Jestliže se svěříme Bohu
a snažíme se vstoupit s rozhodností
do optiky evangelia,
on bude souhlasit s tím,
aby s námi udělal velké věci, na které jsme ani nikdy
nepomysleli. Učiní nás prostými
a zapálenými, schopnými vtisknout do každodenní
všednosti něco, co zanechá
své stopy pro generace, které
přijdou po nás. Budeme
sdělovat naději pokorných
ve světě, který se jeví, jako by
byl neschopný radosti, prostoty
a vděčnosti; to je působení,
kterým křesťan proniká
ke kořenům kontemplace, jaká
pramení z Mariina zpěvu
Magnificat.
Z Maria Ausiliatrice 5/2004
Vyšlo v časopise Světlo 25. ČÍSLO / XII. ROČNÍK