Kdybychom vzali srdce všech
matek, které žily od dob Adamových,
a dali jejich lásku, kterou
do nich Bůh uložil, na jednu
misku vah a na druhou misku
lásku Srdce Ježíšova, přesvědčili
bychom se, že vedle jeho lásky
všechna lidská láska vlastně
nezasluhuje ani toto jméno
Proto:
Vložíme-li do Ježíšova srdce
všechno utrpení a trpkosti, v okamžiku
se všechno uklidní.
Jděme k Ježíšovu srdci s krvácejícími ranami našich chyb a slabostí
– On je uzdraví.
On sám řekl blahoslavené
matce Marii Ponnetové: „Víra
a důvěra uvolňují mé ruce pro
pomoc duši. Pak se k ní vrhám
s přemírou své lásky…, se svou
zaplavující láskou…, s účinky
své lásky.“
Jeden mladý řeholník, který
již přijal jáhenské svěcení, si
jednoho dne stěžoval svému duchovnímu
vůdci na své ubohosti
a lidské slabosti. „Dobře,“ řekl
zkušený zpovědník, „dnes máte vystavit Nejsvětější Svátost
k adoraci. Je to tak?“ – „Ano,
můj otče.“ – „Tak dobře. Svažte
všechny své ubohosti a lidské slabosti
do jednoho balíku a položte ho na trůn, na který postavíte
monstranci. A pak řekněte prostě
a jednoduše: »Můj Pane, tak
budeš stát o něco výše.«“
Udělejme to také tak. Pověřme našeho svatého anděla, aby
tam položil balík našich každodenních
ubohostí a ať naším
jménem řekne Pánu: „Můj Ježíši, odpuštění a milosrdenství
pro zásluhy Tvých svatých ran!“
Balík ať je současně zlatým povýšením
naší důvěry, na kterém
Ježíš s radostí spočine.
Ježíšovu Srdci si stěžujeme
na naši vnitřní malátnost způsobenou
zklamáním v povolání –
vnitřní utrpení, pokušení. On nás
potěší hlasem své otcovské lásky:
Ty si stěžuješ?
Nemusí snad být pšeničné
zrno pomleto, aby z něho bylo
těsto na hostie? Nemusí být hrozen
rozlisován, aby byl hoden
stát se obětním vínem? Vzmuž
se! Moje milost vykoná všechnu
práci. Když se mi duše zcela
bez výhrad zasvětí, nesmí se
děsit toho, že bude jako zrno
a hrozen rozemleta a vylisována, aby pak byla schopna něčeho
velikého, co ON chce skrze
ni uskutečnit. Máme v životě tolik
hmatatelných důkazů Ježíšovy
lásky a péče o naše duše, stejně
jako o naše pozemské blaho.
Je třeba se jen trochu lépe dívat
a poznáme, jak velice nám prokazuje
své milosrdenství, před
kolika nebezpečími těla i duše
nás uchránil, z kolika nebezpečí nás vytrhl, při kolika příležitostech
nás ochránil, kolik měl
s námi trpělivosti a ohledů, kolik
osvícení a povzbuzení k dobrému
nám seslal, jak mnoho
krásných darů ducha a srdce,
a my jsme sami ze sebe schopni
ho jen urážet. Jak často jsme
to již udělali! A ON nás i tehdy,
kdy jsme se z vlastní vůle vytrhli
z jeho milující ruky, opět
vzal ve své dobrotě a slitovnosti
do svých rukou a nepřestává
nám dávat svou lásku a své milosti.
Jak mnoho máme důvodů
pro to, abychom do něho vložili
všechnu svou důvěru! A my
důvěřujeme tak málo. Zasloužíme si Pánovu výtku: „Malověrní,
podívejte se na nebeské
ptactvo. Nesejí ani nežnou, neshromažďují
do stodol, a váš nebeský
Otec je živí. Nejste snad
více než oni?“
Proto důvěřujme lásce
• Při všech pozemských potřebách
a starostech: On se podivuhodně
postará, když naší
starostí bude jen plnit Boží vůli. „Hledejte nejprve Boží království…“
• Při všech našich ubohostech
a slabostech: Já sám jsem slabý,
ale s Ježíšem jsem silný. Já jsem
chudý, ale s Ježíšem budu bohatý.
Jsem hříšník, ale s Ježíšem
se stanu svatým. Jsem nic, ale
s Ježíšem jsem všechno.
• Při všech úzkostech a pokušeních: Kdo důvěřuje Ježíšově
lásce a moci a ochraně jeho božského výtahu, ten vyjede až k dokonalému
a dětskému odevzdání do Božího zalíbení.
„Požehnán buď muž, který
doufá v Hospodina, který důvěřuje Hospodinu. Bude jako
strom zasazený u vody; své kořeny zapustil u vodního toku, nezakusí
přicházející žár. Jeho listí
je zelené, v roce sucha se ničeho neobává, nepřestává nést
plody“ (Jer 17,6–8).
Nést mu vstříc toužící lásku.
Jsme vyvoleni, abychom toužili
zadostiučinit, abychom přinášeli
náhradu. K tomu nepotřebujeme
žádné mimořádné věci. Stačí věrnost v malém! Když jsme
z lásky k Bohu věrní v malém,
stoupá každý dar jako smírný
dar až k nebi.
Slavný malíř Michelangelo
pracoval na jedné soše, když ho
navštívil jeden přítel a nějakou
dobu se díval na jeho prácí. Po
několika týdnech přišel znovu
a viděl, že socha stojí v mistrově
ateliéru stejně nedokončená
jako při poslední návštěvě. „Ty
jsi na tom nic neudělal,“ řekl. –
„Ale ano! Tady tu stranu jsem
vyhladil, čelu jsem dal ušlechtilejší
klenbu, trochu jsem změnil
horní ret.“ – „Ale ve velkém už
jsi neudělal nic. To jsou všechno
jenom maličkosti.“ Velký mistr
se dal do smíchu: „Ano, to
jsou maličkosti!
Přece jen ten, kdo si všímá
maličkostí a věnuje jim potřebnou
pozornost, může udělat něco dokonalého. A dokonalé dílo, můj příteli, tak jak jsou na to
lidé ode mne zvyklí, není nakonec
žádná maličkost.“ Jen velký
mistr vytrvá u takových maličkostí, aby nakonec daroval současníkům umělecká díla. Maličkosti
všedního dne pokládat
v duchu pokání za to nejdokonalejší,
není to právě ona věrnost
v malém? Je to ona pečlivost v každé věci, které sice
samy o sobě nezpůsobí velkou
škodu, ale mají velký význam
pro náš duchovní pokrok.
