Jsou zkušenosti, které dokážou poznamenat na celý život. Pro
mne byla jednou z nich tato - školní třída, která propadla okultismu.
Vstoupil jsem poprvé do jedné
třídy v nové farnosti. Je zde dvacet
žáků obojího pohlaví ve věku
16 let. Můj předchůdce musel farnost
opustit, protože žáci ho tak
trápili, že musel vyhledat psychiatra.
Věděl jsem tedy přibližně,
co mě čeká.
Se střelnou modlitbou na rtech
jsem otevřel dveře třídy, vstoupil
a pozdravil: „Dobré ráno!“ Ani
jeden žák neodpověděl na pozdrav.
Seděli s nohama nataženýma
před sebe nebo dokonce na
lavici. Někteří si přetáhli bundu
přes hlavu, jako by chtěli chrápat.
Žvýkali žvýkačky a nevěnovali mi
nejmenší pozornost.
Stál jsem před nimi a v prvním
okamžiku jsem vůbec nevěděl, co
mám dělat. Tu zvedl jeden dlouhovlasý
mladík hlavu. Měl dlouhý
bledý obličej a tmavé oči.
Ležérním hlasem řekl: „Musel
jste si zmýlit dveře. My tady
nemáme nejmenší zájem o Boha.
Abyste to věděl: naší oblíbenou
zábavou ve volném čase je okultismus.
Víme všechno. Jenom jedno
byste nám mohl říct a pak už
nemusíte chodit: jak je možno
upsat se Satanovi, aby nám dal
svoji moc?“
Měl jsem sice již nějaké zkušenosti s mladými lidmi, ale tady
končila všechna moje pedagogická
latina. Vzal jsem si židli,
posadil jsem se před nimi a začal jsem se s nimi o tom bavit.
A byl jsem velmi vděčný Pánu
Bohu, když zazvonilo a hodina
byla u konce…
V tu dobu jsem potkal jednoho
evangelického kolegu, o kterém
jsme věděl, že výborně rozumí
mládeži. Vyprávěl jsem mu
svůj zážitek, protože jsem vůbec
nevěděl, jak dál pokračovat.
Tu mi řekl: „Udělej to tak.
Vezmi seznam svých žáků, klekni
si a modli se. Modli se za každého z nich jednotlivě. Vyslov jeho
jméno před Pánem a pros ho,
aby každému z nich požehnal.
Dělej to před každou hodinou
a uvidíš, že vyhraješ!“
Tak jsem to udělal. Poklekl
jsem večer – snad už byla noc –
před svatostánkem a předčítal
jsem Pánu všechna ta jména
svých žáků. Prosil jsem ho z celého
srdce, aby každému z nich
požehnal a uzavřel je do svého
Srdce. (Nedělal jsem to proto,
že bych byl zvláště zbožný, ale
protože jsem byl na pokraji zoufalství.)
A co se stalo? Přesně to, co
mi řekl můj kolega: „Uvidíš, že
vyhraješ!“
Postupně vznikl mezi námi
tak dobrý a přátelský vztah, že
mě jednou třídní učitelka pozvala
na večeři a zeptala se mě: „Cos to
udělal s mými žáky? Tys je všechny
obrátil. Věř mi, byla jsem už
připravena, že pověsím učitelství
na hřebík. Teď je to ta nejlepší třída, jakou jsme kdy měla.“
To všechno byla milost, všechno
dar nebes!
Člověk musí sám udělat tu
zkušenost na vlastním (roztřeseném)
těle. Každý si může tento
experiment vyzkoušet, každý učitel
a každá učitelka, každý otec,
matka. Dokud tuto zkušenost neprožije,
neví, o čem mluvím. Bude
se tomu možná jako „osvícený
duch“ smát.
Mne však tato zkušenost tak
poznamenala, že od té doby mě
ani nenapadne pochybovat o víře v moc modlitby. A poprvé mi
bylo zcela hmatatelně jasno, co
měl na mysli Pavel, když řekl:
Nebojujeme
proti lidem z masa a krve,
nýbrž proti knížatům a mocnostem,
proti těm, kteří mají svou říši
tmy na tomto světě, proti zlým duchům
v ovzduší (Ef 6,12).
Vyšlo v časopise Světlo 23. ČÍSLO / XII. ROČNÍK
