Evangelijní úryvek slavnosti Všech svatých (Mt 5, 1 - 12) přináší Ježíšova blahoslavenství.
V Písmu svatém patří svatost výlučně Bohu. Hebrejské slovo "svatý" = "kadoš" znamená "oddělený, odlišný." Bůh je odlišný než svět. Bůh není "světácký", Bůh není stvořením. Je jiný, odlišný od jakéhokoliv bytí. Proto i jeho láska je odlišná od pozemské. Když Bůh zve člověka ke svatosti, zve ho k tomu, aby se jím nechal formovat. Znamená to svěřit se do Božích rukou. Právě to vyjadřují blahoslavenství.
Když se v Písmu svatém hovoří o blahoslavenství, hovoří se o štěstí. Nejde však o nějaký emocionální zážitek, ale spíše celkový stav naplnění a smysluplnosti vlastního života.
Blahoslavenství jsou shrnutím života samotného Krista. On je tichý, pokorný a čistý srdcem, je milosrdný, ale také pronásledovaný pro spravedlnost.
Blahoslavenství nás zvou vstoupit do tajemství samotného Ježíše Krista a vytvořit s ním jednotu.
Jiná kritéria štěstí
Při poslechu blahoslavenství poznáváme, že se v nich odráží pravý obraz člověka. Je to postupné odkrývání původní krásy obrazu, který mezitím překryly vrstvy dějin lidstva i osobních dějin života každého z nás. Při hlubokém vniknutí do ducha blahoslavenství pochopíme, že jsou ozvěnou našeho "já". Usilujme uvádět je do našeho každodenního života.
Blahoslavenství otevírají první z Ježíšových řečí v Matoušově evangeliu, kterou je Řeč na hoře (Mt 5 - 7). Je to radostný začátek, i když odlišný, než bychom očekávali. Je jiný podle zažitých představ, když za šťastné považujeme lidi bohaté a zdravé. Zkušenost nám však říká, že nejednou mnozí bohatí a zdraví byli uvnitř nešťastnými lidmi. Kristus nás zve nahlížet na náš život Božím pohledem.
Ježíšova blahoslavenství jsou však odlišná i od tehdejších židovských představ. Ve Starém zákoně je blahoslaveným ten, kdo zachovává Hospodinovy předpisy a rozjímá o nich (srov. Ž 1). Namísto toho Ježíš prohlašuje blahoslavenými ty, kteří jsou tiší, plačící, milosrdní ... Vidíme, že nejde o rozkaz "
buďte milosrdní", ale ohlášení "
blahoslavení milosrdní, neboť ..."
Naše víra není v první řadě plnění rozkazů, které dal Bůh. Je to pozvání být jako Bůh.
Přítomná budoucnost
Je zajímavé, že blahoslavenství končí téměř výhradně budoucím časem: "
budou potěšeni, budou dědici země, dosáhnou milosrdenství ..." Je to v protikladu se staviteli nynější společnosti. Pán Ježíš převrací lidské kategorie štěstí, které jsou nejednou příliš pozemské, světské, navázané na lidské představy, bez Boha (bezbožné ...).
Boží Syn nemluví o úspěšných, vzdělaných, chytrých ... Vyzdvihuje chudé, plačící, pronásledované ... Společenství své učedníky buduje na úhelném kameni, který "
stavitelé zavrhli" (srov. Mt 21, 42).
Blahoslavenství jsou nastaveným zrcadlem i pro dnešní dobu, která chce budovat společnost na "válcujících" charakterech a "dominantním" chování.
Pokud se při blahoslavenstvích používá budoucí čas (budou nasyceni, budou je nazývat Božími syny), Pán Ježíš tím vyjadřuje, že budoucnost člověk nemá v rukou, ta patří jedině Bohu.
Budoucnost dokážeme naplnit pouze ve spojení s Bohem. Tehdy jsme skutečně šťastní - blahoslavení. První a osmé blahoslavenství má stejné zakončení, které je uvedeno v přítomném čase: "
neboť jejich je království nebeské." Znamená to, že
všechny vyjmenované aspekty štěstí jsou odrazem jediného - mít nebeské království a to se uskutečňuje již nyní.
Budoucnost tedy patří těm, kteří svou přítomnost žijí s Bohem.
P. Prof. František Trstenský
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 30. 10. 2020 naleznete
https://blog.postoj.sk/64570/blahoslavenstva-jezisova-cesta-stastia