Zamyšlení nad evangeliem slavnosti Všech Svatých- cyklus A
Když Ježíš uviděl zástupy, vystoupil na horu, a jak se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Otevřel ústa a učil je:
"Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království.
Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni. Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství. Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha. Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny. Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království. Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost; radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu." (Mt 5,1-12a)
„Zpíváte Pánu Bohu: Ty jediný jsi svatý, ty jediný jsi svrchovaný, ty jediný jsi Pán. Potom hledáte po celém světě svaté lidi a stavíte je na oltáře. Kostely jsou těmi světci a světicemi tak přeplněny, že tam člověk i na Pána Boha zapomene. Svatá Barbora je nad oltářem v bombastické slávě, zatím co Kristus je jen na malém křížku na oltáři. Bůh Otec pak e už skoro vůbec nemaluje.“
Už si nevzpomínám, kdo mi tu námitku předhodil. Vím jen, že jsem odpověděl něco zmateného. Dal jsem se totiž pomýlit i já. „Zpíváte Bohu: Ty jediný jsi svrchovaný, ty jediný jsi svatý, ty jediný jsi Pán.“ Ano, to zpíváme v mešním Gloria. Ale zpíváme to Bohu, který je v člověku: „Ty jediný jsi svrchovaný, Ježíši Kriste, se Svatým Duchem, ve slávě Boha Otce. Amen.“
To pak je opravdu něco zvláštního, něco, co roztrpčilo a pohoršilo Židy, že totiž Ježíš, který je člověk, si připisuje to, co patří samému Bohu. Není to maličkost. Blasfémie se trestala podle Zákona smrti a Kaifáš si teatrálně trhal roucho. V řecké filosofii to pohoršení odpadlo. Bůh je podle Platona a Aristotela čistá Mysl; člověk, který myslí, se povznáší k Bohu, podobá se mu a má se mu připodobnit, co nejvíc dokáže.
Ale náboženství není filosofie. I u Řeků je stará náboženská tradice jiná. Nad delfským chrámem byl nápis: „Poznej sebe sama.“ Zdá se, že to mělo původně tento smysl: Člověče, poznej se, uznej, že jsi jenom člověk, nestav se na roveň bohům. Až to poznáš, pak teprve vstup dovnitř na toto posvátné místo.
Bible vyjadřuje Boží transcendenci, nedosažitelnost ještě důrazněji. Bohu se nikdo a nic nevyrovná. Člověk mu nemůže dát ani jméno. Vidět ho znamená ve Starém zákoně umřít.
Termín, který vyjadřuje tuto Boží nedostupnost, nepodobnost, nesrovnatelnost se vším ostatním, je právě slovo „svatý“ Ty jediný jsi svatý! České slovo prý znamenalo etymologicky cosi jako velký, svižný, podobně jako německé geschwind. Zato hebrejské godeš i řecké bagas znamenají původně skutečně nedostupný. Aplikovalo se původně k místům. Hora, keř, strom byly tabu, zakázané. Ohlas toho pojetí máme i ve zjevení na hoře Sijan. Mojžíš si musí sejmout obuv a nesmí se přiblížit k hořícímu keři, protože místo je svaté. I Sinaj byla svatá hora, lidé i zvířata se museli od ní zdržovat v jisté vzdálenosti. Posvátným vrcholkům, na kterých obětovali Kananejci bohům, Jahve ovšem nepřál. Byly znamením modloslužby. Bůh si skutečně vyhrazuje svatost jen a jen pro sebe. Krásně je to vyjádřeno ve vidění proroka Izaiáše v 6. kapitole.
Prorok vidí Hospodina, Boha nebeských vojsk, nad chrámem. Okolo něho jsou cherubíni, planoucí nebeské bytosti, strážci u trůnu. Ale i ti si zakrývají tvář křídly, aby Boha neviděli přímo, a zpívají to, co tomu zjevení odpovídá: Svatý, svatý, svatý Hospodin, Bůh zástupů. Reakce proroka je pochopitelná: „Běda mně, je se mnou konec!“ Přiblížil se tam, kam se blížit neměl. Ale jeden za serafů mu očistí ohněm rty, aby mohl mluvit. Vyjadřuje se tu tedy obrazně dvojí postoj typický pro Bibli: nikdo se nesmí Bohu blížit, zahynul by jako ten, kdo se blíží ohni: současně však se Bůh sám blíží k člověku, v tom případě ho Bůh nespálí, ale očistí.
To pak je podstata lidské svatosti. Bůh, který je v člověku, posvěcuje ho, ale neničí. Stává se hořícím keřem, který žhne, ale nespálí se. Odedávna přirovnávali Pannu Marii k hořícímu keři. Lidství Otcovo pak Otcové církve připodobňovali rozpálenému železu. Má všecky vlastnosti železa, zůstává železem, a přitom pálí a svítí jako oheň. Kristus je skutečně svatý. Bylo to ohlášeno už při zvěstování: „To dítě, které se z tebe narodí, bude nazýváno svaté.“Je tu v textu i krásná reminiscence, ohlas posvěcení Šalamounova chrámu na Sioně: duch Boží na ní sestoupil a sláva Hospodinova tu byla zřejmá. Sestoupení Ducha Svatého na Marii v početí Krista ohlašuje anděl. Svatý Jan pak užívá výrazu, který se vztahuje k této souvislosti: „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi,“ doslova podle řečtiny, udělalo si stan, bydliště mezi námi.
Kristus je tedy skutečné přebývání Božího ohně na zemi, jak říkají syrští Otcové. A od tohoto ohně, píše Pseudomakarios, se jako od první pochodně zapalují všecky další. Pro svatého Pavla jsou křesťané svatí, protože v nich přebývá Duch Svatý.
Podstatou křesťanské dokonalosti je tedy svatost. Všichni křesťané se mají stát svatými, mají zaplnit církev, jíž podstatnou vlastností je svatost. Mají jejich obrazy také zaplnit kostely? Víme, že podle církevního práva mají právo na obrazy a sochy v kostele vystavené k uctívání jenom kanonizovaní nebo ratifikovaní, prohlášeni úředně za svaté nebo blahoslavené.
Je jich v církvi mnoho, ale ve skutečnosti málo, mizivé procento všech svatých. Podle dnešní praxe církev kanonizuje jen ty svaté, kteří svým životem slouží také za vzor víry a křesťanských ctností. Z toho pak vzniklo mínění, že všichni svatí musí být také viditelně dokonalí, morálně vzorní, duševně vyrovnaní a mírní. Většina malířů by ráda malovala kostel a světce v něm po všech stěnách. Každý umělec totiž rád zobrazí dokonalého člověka.
Bylo všichni světci i po lidské stránce úplně dokonalí? Milost zdokonaluje přirozenost, ale ne mechanicky. Jistě je mnoho světců, kteří jsou i po lidské stránce velmi sympatičtí. Někteří bylo bezesporu i tělesně krásní, silní. Dali si např. vypočítat, kolik kilometrů ušel sv. František Xaverský pěšky na svých misijních cestách v Indii a Japonsku. Zdá se, že by ho sotva který sportovec dostihl. Víme ostatně, že byl jako student v Paříži nejlepším běžcem o závod.
Mnoho svatých vynikalo intelektuálním nadáním, bystrostí. Stali se tak spisovateli a řečníky. Kolik svazků mají např. spisy sv. Augustina, a dodnes je rádi čteme. Svatý Ignác z Loyoly vynikal nezlomnou vůlí, sv. Don Bosco roztomilou přívětivostí, sv. František z Assisi poetickým romantismem. Ale možná i v těchto případech dojem klame. Byli kanonizováni i světci, kteří měli povahu těžkou, nepříjemnou, vzdorovitou, lehkomyslnou atd. V životopisech se pak poukazuje na to, jak milost Boží přemáhala to, co se zdálo nemožné, a že světec hrdinsky zdolal překážky. Proto jej kanonizovali. Ale je i mnoho těch, kteří tolik neuspěli. Měli mnoho dobré vůle, ale každou chvíli jejich sklony propukly, cítili se slabými, možná skoro v ničem neuspěli. Takové církve nekanonizuje. Nejsou příkladní. Ale pro svou dobrou vůli se spasili, Duch Svatý oživil člověka slabého. Mají dokonce svůj zvláštní svátek v roce: den Všech svatých. Všichni totiž žijí a kralují s Kristem ve slávě Boha Otce.
