Často čteme v evangeliu, že Ježíš odpouští hříchy. K čemu
slouží toto Ježíšovo gesto? Jaké to má důsledky? Proč Ježíš říká, že přišel, aby „odpouštěl hříchy“?
Jestliže se nám to zdá těžko pochopitelné, pak je to především
proto, že už nevíme, co
je to vlastně hřích. Jsme jistě
schopni chápat sociální katastrofu
hladu, bídy a nemocí a mnozí
lidé proti nim bojují. Ale to
jsou jen symptomy, nikoliv kořeny problému.
Bojovat proti hladu, bídě
a nemocem je velice důležité,
krásné a křesťanské, ale tím se
ve skutečnosti bojuje pouze proti
důsledkům a nikoliv proti kořenům zla. To je, jako když aplikujeme
prostředek proti bolestem,
ale neodstraníme nemoc
jako takovou, takže se dříve nebo
později vrátí.
V mnohých situacích je jistě
dobré použít anestetikum, ale nebylo
by dobré dát se přímo do
boje s nemocí samotnou?
Rakovinou společnosti, původem
všeho zla, které společnost
ničí, je lidský egoismus a my ho
nazýváme hřích.
Hřích je neschopnost milovat
druhé. A je to také neschopnost
milovat Boha. Nejen proto,
že hřích uráží přímo Boha,
ale proto, že ho uráží v lidech,
které on miluje až do té míry,
že se s nimi identifikuje. Hřích
je něco jako když zraníme matku,
ale nikoliv tak, že zraníme
její osobu, ale její milované dítě před jejíma očima.
Když tedy Ježíš odpouští
hřích, nevykonává nějaký ryze
rituální akt, něco abstraktního.
Dává člověku schopnost, aby
přešel od egoismu k velkodušnosti, od tvrdosti k milosrdenství,
od lhostejnosti k solidaritě.
V důsledku toho uschopňuje
člověka, aby se zabýval druhými,
bojoval proti hladu, bídě a nemocem
ve světě.
Když Ježíš odpouští hříchy,
uzdravuje srdce člověka, aby se
už nezajímal jen o sebe, a tedy
začíná uzdravovat a přetvářet celou
osobu, počínaje tímto hříšníkem, kterému bylo odpuštěno, celou společnost, a tedy připravovat
nový svět, který nám
nabízí.
Ježíšovo odpuštění znovu rehabilituje
člověka v jeho původní
důstojnosti Božího syna, důstojnosti, kterou hříchem člověk
ztratil a narušil tak svou přirozenost
a své sklony.
Také dnes chce Ježíš odpouštět hříchy všem lidem; nemůže to
však dělat u těch, kteří nechtějí,
kteří mu to nedovolují.
Odpuštění hříchů tak není
nějaký magický čin, ale božský
dar, který rehabilituje člověka
v jeho integritě osoby milované
Bohem a schopné plně milovat.
Jeho odpuštění je nadpřirozenou
silou, která překračuje naši
prostou touhu po dobru, protože nás činí takovými, jakými nás
chce mít Bůh: schopnými milovat
jej a bližní.
Když žádáme od Ježíše odpuštění,
dá nám je bez prodlení,
jestliže naše srdce horoucně
a skutečně touží po
změně našeho života.
Svátost pokání je nutným
znamením, které vyjadřuje
plnost a autentičnost naší proměny od egoismu
k velkodušnosti, od
hříchu k jednotě s Bohem,
od temnot ke světlu.
Antonio Rudoni
Maria Ausiliatrice
Vyšlo v časopise Světlo 24. ČÍSLO / XII. ROČNÍK
