Zamyšlení nad evangeliem 30. neděle v mezidobí- cyklus A
Když se farizeové doslechli, že Ježíš umlčel saduceje, shromáždili se u něho a jeden z nich, znalec Zákona, ho chtěl uvést do úzkých a zeptal se: „Mistře, které přikázání je v Zákoně největší? „ Odpověděl mu: „Miluj Pána, svého Boha, celým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.“ To je největší a první přikázání. Druhé je podobné: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“(Mt 22,34-40)
MILUJ HOSPODINA, SVÉHO BOHA
Svou dnešní nedělní úvahu začneme takovou podivnou historkou, podobenstvím. Byl jednou jeden člověk a ten si ušetřil pár korun. I přišel na myšlenku, že to by mohl dělat pravidelně. Opatřil si pokladničku, takové porcelánové prasátko, a týden co týden je pravidelně krmil. Prasátko pěkně přibývalo, ne sice na objemu, nebylo tlustší, ale zato těžší. Ale potom to toho člověka přestalo bavit: častěji a častěji nechal prasátko hladovět, nic do něho neházel. Přece nebude pořád jenom šetřit a škrtit, chce si také něco užít.
A jednou měl špatnou náladu, vzal kladivo a prasátko rozbil. Chudák, muselo se obětovat, aby člověk dostal peníze, které do něho naskládal. Ale když byly peníze utraceny, začal být smutný, celý špatný. Všechny jeho plány, co si za peníze pořídí, kam si zajede, se rozpadly. Ale přece jenom se utěšoval, že si něco užil. Ale zase se zlobil na sebe a na prasátko. Takové porcelánové prasátko je ničemný švindl.
Pak šel do sebe, uvažoval a řekl si: Jsi přece křesťan, měl by ses modlit a myslet na Pána Boha. A Pán Bůh ti jistě pomůže ve chvílích nouze víc než mizerné prasátko. A tak si myslel, že bude s Pánem Bohem kupčit a handlovat. Všecky svoje starosti a trampoty nosil k Pánu Bohu a ve svém srdci si řekl: Já se tolik a tolik modlím, a Pán Bůh mi za to dá to a to. Ale když momentálně nic nepotřebuji, mám to u něho pěkně uloženo, a až se ocitnu v nouzi a tísni, však mně to Pán Bůh mnoho násobně vrátí.
Nějaký čas se mu zdálo, že to tak dobře vychází. Myslel si, že Pán Bůh tomu jeho počínání rozumí. Ale nakonec to nevyšlo. Zakusil na vlastní kůži, že taková lidská mazanost u Pána Boha neplatí. To a to chtěl – a Pán Bůh mu to nedal. A tak se obrátil k Pánu Bohu zády: Co z toho mám, z toho modlení a chození do kostela? Pán Bůh mě nechal na holičkách. Všechno je to podvod a nebeské povídačky. Není Boha. Raději se vrátím ke své pokladničce, tam alespoň vždycky najdu, co jsem si tam dal. A šel a koupil si opět porcelánové prasátko a pilně šetřil a házel do něho korunky a pěti korunky. A prasátko utěšeně přibývalo na váze a člověk byl spokojený.
Pravda, je to trochu drsná a hrubá povídka, ale vyjadřuje skutečnost. Jestli někdo přichází k Bohu s takovou lidskou prohnaností, s úmyslem, že bude s Pánem Bohem smlouvat a obchodovat, pak nepochodí a bude zklamán. Pak ať si raději koupí porcelánové prasátko nebo ukládá do spořitelny – tam to má jisté. Nebo ať sází do Sportky a Matesa, může mu přát štěstí a vyhraje.
Tak nějak se choval i ten farizej, o kterém vypráví Kristus Pán ve svém známém podobenství. Stojí před Pánem Bohem, jako by házel do pokladničky ty drahocenné mince svých zásluh: Nejsem jako jiní lidé, nejsem lupič, nespravedlivec, cizoložník, ani podvodník a vyděrač jako tamhle ten celník. Farizej ukazuje blýskavý třpyt svých zásluh: Postím se dvakrát za týden, desátky dávám ze všeho, co vytěžím. A přesto, že nebyl jako jiní lidé, nebyl lupič a nespravedlivý, ani cizoložník a podvodník; přesto, že se postil dvakrát za týden a desátky dával ze všeho, co vytěžil, přece nebyl ospravedlněn, nebylo mu to nic platné.
To Kristus Pán dává dnes farizeům jinou odpověď, jak mají přistupovat k Bohu. Říká to prostě a jasně: „Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí. To je nejvyšší a první přikázání.“
Přikázání jsou obyčejně taková, že nám zakazují něco udělat, nebo přikazují něco udělat. A když jsem to vyplnil, neudělal jsem, co mně bylo zakázáno, a udělal jsem, co mě bylo přikázáno, jsem hotov, přikázání je splněno.
Ale toto přikázání: Miluj Hospodina, Boha svého – žádá od nás víc. To se nedá vyplnit nějakým skutkem, že bychom jej prostě udělali a měli všecko splněno, měli pokoj. Toto přikázání nám říká, že láskou k Bohu má být proniknut celý náš život, naše myšlení, mluvení a jednání. Vždyť se tam říká: „…celým srdcem, celou duší, celou myslí.“
Děláme to tak? Nebo snažíme se alespoň o to? Buďme k sobě upřímní a řekněme si, že Boha ctíme jenom jaksi jako nějakou nesmírnou moc, že se bojíme, abychom se s ním nedostali do konfliktu, abychom jej nerozhněvali. Opravdu, chceme splnit všecko, co se na nás chce, ale tím plněním přikázání vlastně chceme jít Pánu Bohu z cesty, nechceme na sebe upozornit a povolat na sebe jeho hněv. Zkrátka, je v nás více strachu než lásky.
A přece nám Kristus Pán říká: „Miluj Hospodina, Boha svého.“ Ano, Bůh nám poroučí, abychom ho milovali. Dá se to však poručit, abychom někoho milovali? Vždyť naše srdce je těžké, otupělé, prázdné. Jsme zavaleni tou každodenní všedností, vším, co je kolem nás, co je nám blízko a co na nás naléhá – a Bůh je tak daleko. Není však už toto pokorné doznání, tento smutek z toho, že Boha nemilujeme, není už toto začátek naší lásky k Bohu?
Vždyť Bůh sám nám vložil do srdce lásku k němu, už na křtu svatém nám dal schopnost, abychom ho hledali, po něm toužili a milovali ho. A když pociťujeme tu vnitřní prázdnotu, když je nám smutno z toho, že Boha nemilujeme, neozývá se tu ten hluboký pramen, který do nás vložil Bůh a který my jsme zasypali svou nedbalostí, životní povrchností a každodenním shonem?
A je potřeba pracně se k tomuto prameni prokopávat, odkrývat jej, aby mohl vytrysknout. Třeba se nám zdá, že nic necítíme, když se modlíme, musíme vytrvat, neboť k Bohu mluvíme; když se nám zdá, že svaté přijímání nám nic nedává, že zůstáváme prázdní a chladní, přece musíme přemáhat vlastní netečnost a lhostejnost, protože zde se setkáváme s Bohem a jiskra jeho lásky přeskočí i na nás.
Nemysleme si, že milovat Boha celým srdcem a duší a myslí je něco, co nám spadne samo do klína. Celý svůj život k tomu máme zaměřovat a teprve na věčnosti dospějeme k plnému rozvinutí, k lásce k blaženosti, která „každým dechem ještě se množí,“ jak zpívá Jakub Deml.
Tak tedy máme přistupovat k Bohu: ne jako obchodníci, abychom se s ním dohadovali. Ale v pokorném doznání, že Boha nedostatečně milujeme, ale že ho chceme milovat. Vzpomeňme si na toho farizeje, který pozval Krista Pána. A přišla žena hříšnice a padla Kristu k nohám. Jak jízlivě ten farizej u sebe přemítal: „Kdyby to byl prorok, věděl by, jaká žena se ho dotýká; vždyť je to hříšnice.“ A Kristus Pán na to jeho mudrování odpovídá: „Odpouští se jí mnoho hříchů, protože milovala mnoho.“
Kéž bychom slyšeli i my při svém setkání s Kristem: „Odpouští se ti mnoho hříchů, protože jsi miloval mnoho.“ Amen
