Sotva se 1. listopadu 1915 Enrico Rossetti narodil, jeho matka ho hned druhý den, ve věku 19 let, navždy opustila. Péče o syna tedy zůstala na otci a babičce. Enrico dostal při křtu jméno Primo, vyrůstal v Monghidoro, když ho život opět přezkoušel. Enrico ještě neměl ani sedm let, když mu zemřel i otec.
Primo Rossetti byl svěřen babičce, matčině matce, která žila v Boloni. V kostele San Giovanni in Monte přijal první svaté přijímání a stal se zde ministrantem. Jednoho dne se ho v sakristii zeptal jeden kapucín, jestli by nechtěl být frátrem. Primo znechuceně řekl, že ne, protože kapucín měl bradu, která se mu vůbec nelíbila.
Jindy ho babička zavedla k servitům s přáním, aby zde mohl studovat. Ale superior ho odmítl slovy: "
Je příliš živý a vzteklý." Zdálo se, že chudáček zůstane bez budoucnosti.
V růžencovém měsíci, říjnu 1922, chodila babička každý den k dominikánům a Primo chodil s ní. Kázání míval jeden mladý dominikán a Primo byl nadšený. Jednou večer babičce řekl: "
Chci být frátrem tady!" O několik dní nato si šli promluvit s provinciálem P. Brianzem.
Primo nastoupil v listopadu do "Apoštolské školy" v Bergamu, kde měl studovat šest let. "
Vzpomínám si" - později napsal - "
na první horlivost, na mariánskou úctu, na výšiny i propasti dospívání, na potíže ve studiu, na sblížení s některými učiteli. Nakonec zvítězila jen milost, protože Boží láska je věčná."
1. října 1931 si oblékl v Boloni bílý hábit a nastoupil do noviciátu jako Frater Enrico. Prožíval tam "sladkou touhu po svatosti" a v říjnu 1932 složil řeholní sliby. Začal se připravovat na kněžství a měl velký úspěch ve studiu. Vášnivě se zamiloval do teologie, kterou studoval ze Summy svatého Tomáše. "
Tento ideální dominikán mě přitahoval," vyznává. "
Zbožnost i studium se živily ze stejného ohně."
V předvečer kněžského svěcení náhle onemocněl na zápal pohrudnice a plicní nákazou. Kněžské svěcení přijal v den svých 23. narozenin, v roce 1938. "
Do kněžství jsem vstoupil s plností milosti, která vtiskla do mé duše něco absolutně nového. Ten den jsem žádal od Pána milost mučednictví ... Prosil jsem o jednu milost, abych raději zemřel, než bych měl vystoupit k oltáři se smrtelným hříchem."
V Římě dosáhl v roce 1940 doktorát teologie s nejlepším prospěchem. Hned nato odcestoval do San Giovanni Rotondo k otci Piovi. Když ho světec uviděl, ukázal na něj prstem a prohlásil: "
Summa cum laude!"
Vrátil se do Bologně a začal vyučovat filozofii. Snil o vědecké "kariéře" ve svém řádu, ale tento sen se brzy rozplynul. Znovu se přihlásila plicní nemoc, častěji musel odcházet do sanatoria v Torre Bordon a v Sonadale. Střídaly se období zlepšení stavu a nemoci.
Frater navzdory nemoci působil jako zpovědník a promotor Třetího řádu svatého Dominika, i jako redaktor dominikánského věstníku. Zamilovaný do Krista se stal vyhledávaným duchovním vůdcem, kterého v horlivosti nic nemohlo zastavit, ani jeho těžká choroba.
V roce 1948 dostal těžkou laryngitidu a podle lékařů už nikdy nebude moci kázat. V prosinci se objevila ohniska TBC. Odcestoval do Lurd, kde začal "zázrak" jeho života: vroucně prosil Pannu Marii a znovu získal ztracený hlas.
13. října 1949 začal v sanatoriu psát pravidelně svůj deník, pravé "dějiny duše", ve kterém definuje sám sebe slovy svatého Augustina: "
Pane, jsem stéblo trávy, která žízní po Tobě!" Četl současné autory Péguyho, Bernanose, Mouniera. Jako Kristův přítel a apoštol přibližoval k Bohu lidi, kteří se od něho vzdálili z hladu po požitcích a zranění zoufalstvím. Své dny naplňoval modlitbou:
růženec, který vždy miloval, se mu stává zlatým řetězem, kterým je připoután k Panně Marii, kterou něžně miluje, a k Ježíši, jediné lásce jeho života.
V roce 1950 se podrobil operaci plic. P. Enrico se uzdravil a v Bergamu začal opět pravidelný život. Kázání ho zcela zaměstnávala: "
Když nekážu, nejsem nic, když hlásám, cítím, že jsem nic. Přijímám, Ježíši, že jsem nula, která káže o Tobě a o Tvých divoch."
"
Musím uznat podíl, jaký má na mém životě Panna Maria jako nástroj Božího milosrdenství."
Byl rádcem v dominikánské provincii, Konventním lektorem, cenzorem knih, vyhledávaným duchovním vůdcem. Mezi dušemi, které vedl, je také Piera Gotti, andělská duše, která zemřela v roce 1954 jako 24-letá. Doprovázel ji při její smrti a pak i napsal její životopis, ve kterém ji počítá mezi své svaté.
Převzato z
https://doverujem-a-verim.blogspot.com/,
článek z 9. 10. 2020 naleznete
zde.
