Zamyšlení nad evangeliem 28. neděle v mezidobí- cyklus A
Ježíš mluvil k velekněžím a starším lidu v podobenstvích: „Nebeské království je podobné králi, který vystrojil svému synovi svatbu. Poslal služebníky, aby svolali hosty na svatbu, ale ti nechtěli přijít. Poslal znovu jiné služebníky se vzkazem: „Řekněte pozvaným: Hostinu jsem přichystal, moji býci a krmný dobytek jsou poraženi, všechno je připraveno, pojďte na svatbu!“ Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, jiný za svým obchodem. Ostatní pochytali jeho služebníky, ztýrali je a zabili. Krále to rozhněvalo. Poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil. Potom řekl svým služebníkům: „Svatební hostina je sice připravena, ale pozvaní ji nebyli hodni. Jděte proto na rozcestí a pozvěte na svatbu, koho najdete.“
Služebníci se vydali na cesty a shromáždili všechny, které našli, zlé i dobré, takže svatební síň byla plná hostí. Když vstoupil král podívat se na hosty, uviděl tam člověka, který neměl na sobě svatební šaty. Řekl mu: „Příteli, jak jsi sem přišel bez svatebních šatů?“ On se nezmohl na slovo. Tu řekl král sloužícím: „Svažte mu ruce i nohy a vyhoďte ho ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů.“ Mnoho je totiž povolaných, ale málo vyvolených.“(Mt 22,1-14)
Jakýsi hloubavý člověk přečetl dnešní úryvek evangelia a prohlásil o něm, že je to nesmysl. Něco takového, co Ježíš vypráví, se vůbec nemůže přihodit. „Že je člověk někdy někam pozván a nemá čas, to je přece normální. Že jsem pozván a nechce se mi, to se také stává. Že pozvání založím a zapomenu na ně a pak se ani neomluvím, to je lidské. Ale, že by někdo byl nezdvořilý k poslu, který ho přichází pozvat, že by ho dokonce zabil, to se mi zdá naprosto nemožné. A závěrem, že by král, který zve na hostinu – a král je zde vždycky obrazem dobrého Boha Otce – že by ten král se rozčílil a vyhodil a zavrhl hosta, který není patřičně oblečený – to je docela absurdní.“
Podobenství vyprávěl Ježíš. On nikdy nic nepřeháněl, byl vždycky pravdivý, že by toto podobenství přece jenom přehnal?
Budete se divit, ale nikoliv. Jak to řekl, tak to v životě je. Nastavil nám zrcadlo. Ukazuje nám, jak nemožně se vůči Bohu chovají lidé, jak nemožně se chováme k Bohu my.
Kdo jsou to poslové Boží? Byli to proroci, apoštolové, dnes jsou to kněží. „Osud proroka“ – to je výraz příslovečný. Osud proroka má ten, kdo je odmítán, pohrdán, pronásledován. Apoštolové kromě jednoho zemřeli smrtí násilnou, byli zabiti. Od Štěpána až po dnes nemají kněží nikdy a nikde na růžích ustláno. Jen si dobře všimněte filmů v televizi v posledních letech. Co z nás dělají? Chudáčky, kruťasy, jindy přepjaté moralisty, kteří nenávidí život a trochu radosti, je škoda o té špíně mluvit. A je mnoho míst na této zemi, kde se pořád platí za Krista Krví. Takže Kristus přece jen má pravdu, když říká, že pozvaní posly zbili, vyhnali i zabili.
Jak pravdivé je jeho slovo v otázce pozvaných? Kolik je nás tady v kostele? A kolik pokřtěných lidí, křesťanů bydlí v obvodu naší farnosti? Kolik je katolických rodin, kde jde do kostela jen babička a ostatní si jdou po svém? Kde jsou otcové, kde je mládež, kde jsou děti? Jak se domáhali rodiče, kteří do kostela nechodili, na knězi křtu, pozvání. A dnes, když kněz jde, aby jim vyřídil pozvání na hostinu sem, na mši svatou, tak ho vyhodí. Všichni jsou pozváni, ale mnoho z nich si myslí, co bych tam dělal. Nemám čas, jiné věci považuji za důležitější. Zde si můžeme ověřit, jak nemožně se chováme my, pozvaní.
Tak měl Pán Ježíš pravdu, nebo ne? Vidíme, že to, co řekl v podobenství, do puntíčku platí – jak pravdivé je evangelium, Boží slovo. Dodnes se jeho platnost nezměnila.
Ježíšovo podobenství má ještě pokračování: O člověku, který sice na hostinu přišel, ale bez svatebního roucha. Bůh zve na hostinu všechny, dobré i zlé. Ale ti, kteří jsou pozváni, musí se nechat proměnit. Někdo se nechce dát proměnit, vykoupit, někdo chce paličatě zůstat tak, jak je.
My, kteří přicházíme na hostinu a jíme zde a pijeme zde; to neznamená, že je vše v pořádku. Jak vypadá tvé nitro, tvá víra, přijal jsi Krista, uvěřil mu, nechal ses vykoupit od svých hříchů? A to natrvalo, pořád, nejen když se ti to hodí. Když křtíte, když máte svatbu, když vám někdo umřel. Dal ses natrvalo proměnit, obléci do svatebního roucha?
Hazard se svatebním rouchem je horší než odmítnout pozvání. Pokud přijdeš s neplatnou pozvánkou, vyhodí tě, a to je hanba.
Pastor Wilhelm Busch vypráví, jak jednou byl zavolán do nemocnice, kde se jedna duše připravovala na věčnost. Když vešel do pokoje, viděl, že smrt už umírajícímu poznamenala obličej. Vůbec nevzal na vědomí jeho příchod. Manželka, která zde byla, vyskočila a zaprosila: „Pane faráři, poslužte mu večeří Páně!“
Busch však namítl, myslím, že mu postačí, když mu posloužím modlitbou a slovem odpuštění, milosti. Ona však prosila, vyprávěla, jak po svátosti toužil. A tak mu Busch podal. Muž spokojeně klesl na polštář a farář odešel na chodbu. Manželé měli zůstat sami, aby se rozloučili. Busch zůstal v nemocnici a po půl hodině se tam šel podívat. Byl ohromen: Muž seděl na posteli a s úsměvem na něho volal: „Už jsem se z toho dostal, už je mi lépe.“ Bylo to podivuhodné. Vzal jsem ho za ruku a řekl mu: „Milý pane, stál jste už před branami věčnosti, ale Pán Ježíš vás svou milostí pozvedl. Nikdy na to nezapomeňte.“ A v tom okamžiku se objevil na mužově obličeji odpuzující pošklebek. Jakoby plamínek pekla, píše Busch. „To všechno už přece nepotřebuji, už přece žiji,“ odpověděl s uštěpačným úsměvem. Byl jsem otřesen, když jsem ta neuvěřitelná slova slyšel. Odpověď mi uvázla v hrdle. A zatímco jsem ještě stál, chytl se pacient náhle za srdce… a klesl pomalu zpátky.
Byl mrtev!“
To je skutečný příběh a není jediný, který jsem my kněží prožili. Proto znovu opakuji, zahrávat si se svatebním rouchem, s milostí, s vykoupením, je hazard. Krista musíme přijmout cele a navždycky.
