Včera jsem spěchala na mši svatou a tak jsem si na pomoc přivolala taxík. Když se řidič dozvěděl, že jdu do kostela, tak si mě ve zpětném zrcátku přeměřil a položil mi otázku:
Tak pro toto jste se rozhodla? Navštěvovat takovou instituci?
Proticírkevní nálady tu byly vždy. Ale v poslední době je titul věřící už skoro jako nadávka. Pohany a invektivy mají přitom velmi nestabilní základ. Jednou mi vyčítají, že jsem slepá ovce, která nevidí chyby duchovních. Když je ujistím, že do kostela chodím za Pánem Bohem a ne za knězem, tak přijde nová výčitka. To vážně? Věříš na pohádkovou bytost? A tak se znovu obhajuji. Tentokrát protiotázkou: A v co věříte Vy? V dobro? Karmu? Osud? V čem se ode mne lišíte? "
Jenže církev je špatná." přichází nová teze. "
Manipuluje. Deptá. Je proti pokroku." I v této chvíli sahám po argumentech. Mluvím o prvních univerzitách, vzniku západní civilizace, vzpomenu Cyrila a Metoděje ... Jenže brzy se zpod hladiny vynořuje nová výčitka. A další. A tehdy mi to cvakne.
Tady vůbec nejde o to, že by veřejnosti chyběly racionální argumenty. V současné době o racionalitu vůbec nejde. Současný dav je poznamenán vášní, horečnatou snahou najít viníka a osvobodit tak sebe sama od vlastního neštěstí. Do jisté míry je to pochopitelné. Ocitli jsme se v pandemii, lidé přicházejí o zdraví i práci. Ale vůbec nám nepomůže projektovat své zoufalství do Církve, nebo ho jakkoli jednostranně zaměřovat, externalizovat a hodit vinu na druhého. Nejnověji za šíření koronaviru.
Koronu dostaneš zjevně v kostele
Ano. Stále častěji se setkávám i s touto výčitkou. Prý otevřené kostely mohou za to, že se tak rychle šíří nákaza. Neumím se ubránit dojmu, že fanoušci této teorie už asi dlouho v kostele nebyli. Když se totiž po kostele rozhlížím já, jsem pokaždé svědkem stejné situace: lidé vejdou do kostela s rouškou na obličeji. U vchodu si dezinfikují ruce a pak se usadí, pěkně v rozestupech, několik metrů od sebe. Po modlitbách přichází na řadu přijímání a i v tomto kontextu jsou dodržena všechna protiepidemiologická opatření. Přichází požehnání a lidé s rouškami na obličeji odcházejí postupně domů. Žádné rozhovory. Žádná objetí, podávání rukou. Žádná fyzická blízkost, ani kontakt. Tak já nevím - nakazíte se s největší pravděpodobností zde, nebo večer v podniku či kavárně? Na koleji nebo jen tak na procházce přeplněným centrem, v rozhovoru a bez roušky?
Církev nemyslela jen na sebe, když se snažila udržet bohoslužby při životě. Zalobovala i za kolegy z kultury a sportu. I v tomto případě přišly za odměnu výčitky: "
Ano. Díky církvi tady budeme mít tento neduh ještě další půlrok!", píše se v internetových diskusích ...
Mám pocit, že je jedno, co církev udělá nebo neudělá. Neboť všechno bude špatně. Nějakým nedopatřením jsme se totiž dostali do situace, kdy jsme vždy na vině, bez ohledu na argumenty, bez ohledu na racionalitu. Ne, nepláču ani nelituji. Vím, že útoky jsou daní za to, že hlas katolicismu na Slovensku ještě žije, či dokonce, má svůj celospolečenský vliv. Ale chci vyjádřit, že je to nefér. Neboť hejteři ve skutečnosti nebojují s Vatikánskou bankou, ani s fantomem církevní mafie. Jejich invektivy se dotýkají lidí, kteří s jejich neštěstím nic nemají, či dokonce, možná je v životě budou potřebovat.
Hejty a fantom církevní mafie
Před pár dny jsem byla v nemocnici na Heydukové. Čekárna plná onkologických pacientů. Bylo tady vidět procházet řeholní sestry. "
Paní, ztratila jste se? Počkejte, doprovodím Vás.", říkala jedna sestra právě starší pacientce, která se zjevně ztratila v útrobách nemocnice. Sestru se stejným hábitem jsem potkala na večerní mši a napadlo mě, jestli to není stejná osoba z rána.
Přála bych si, abyste to viděli. To množství tiché služby a mravenčí práce, kterou nikdo nevidí. Jsou to vaši příbuzní, o kterých se "jeptišky" starají v nemocnici. Vaše děti, které "černoprdelníci" připravují na svaté přijímání, poslouchají o problémech vašich rodin ve zpovědnici a snaží se jim poradit. Jsou to vaši rodiče a prarodiče, které "ta církevní mafie" doprovází na poslední odpočinek, ulevuje od bolesti smutkem trpící duši. Jsou to vaši nejbližší, kteří klepou na dveře "těch sektářských kostelů" v době, kdy si zoufají a nevědí si v životě rady. A jsou to vaše rodiny, jste to vy, jsem to já, my všichni, za které se "pánbičkáři" modlí. Vím, vy jste se o to neprosili. A máte pravdu - nakonec nikdo nečeká vděčnost ani obdiv. Ale možná kousek elementární úcty, možnost svobodně praktikovat to, co je pro nás svaté.
- "
Víte, pro mě to není instituce", odpověděla jsem taxikáři s úsměvem. "
Zkrátka se chci pomodlit, poprosit o ochranu a bezpečí pro nás všechny."
- "
Aha ... Vždyť na tom není nic špatného."
- "
Vždyť já vím, že ne."
A skutečně ne. Chceme se jen pomodlit. Nic víc a nic méně. Tak jednoduché to je.
Katarína Mikulová
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 2. 10. 2020 naleznete
zde
