Zamyšlení nad evangeliem 27. neděle v mezidobí- cyklus A
Ježíš řekl velekněžím a starším lidu: „Poslyšte podobenství: Byl jeden hospodář a ten vysázel vinici. Obehnal ji plotem, vykopal v ní jámu pro lis a vystavěl strážní věž, pronajal ji vinařům a vydal se na cesty. Když se přiblížilo vinobraní, poslal k vinařům své služebníky vyzvednout z ní výtěžek. Ale vinaři jeho služebníky popadli, jednoho zbili, druhého zabili, třetího ukamenovali. (Hospodář) poslal tedy jiné služebníky, ještě ve větším počtu než poprvé, ale naložili s nimi zrovna tak. Naposled k nim poslal svého syna: myslel si: „Na mého syna budou mít ohled.“ Když však vinaři uviděli syna, řekli si mezi sebou: „To je dědic. Pojďme, zabijme ho, a jeho dědictví bude naše!“ A popadli ho, vyhnali ven z vinice a zabili. Až pak přijde pán té vinice, co asi s těmi vinaři udělá?“ Odpověděli mu: „Krutě ty zlosyny zahubí a vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou ve svůj čas odvádět výtěžek.“ Ježíš jim řekl: „Nečetli jste nikdy v Písmě: „Kámen, který stavitelé odvrhli, stal se kvádrem nárožním. Učinil to Pán a v naších očích je to podivuhodné?“ Proto vám říkám: Vám bude Boží království odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce.“(Mt 21,33-43)
Když je láska zklamána
Všichni známe „domácí písně“. Naši předkové je rádi zpívali. Snad mají rýmy podle vzoru láska – páska, zpívají o zklamané lásce ubohé Mařenky, která sní v zahradě a pláče hořké slzy, protože její poctivá a velká láska byla sice využita, ale nezodpověděna. Dnešní vlna teskné touhy, jak se zdá, znovu objevuje tyto písně, jako také opět vyhledává zlatem květované šálky z konce století.
Dnes jsme v čtení z Izaiáše (a z evangelia) zaslechli píseň o velké lásce, která nejenže nebyla zodpověděna, ale byla hořce zklamána; a jedinečné a přímo zdrcující je:
Tuto píseň zpívá sám Bůh. On sám je velký milovník. A my lidé jsme poznali tuto velkou, nesobeckou lásku, darující sebe – a neodpověděli jsme na ni. Jde tedy o nás. A při této písni o lásce se nejedná o nějaký šlágr, ale o trpkou skutečnost: o lásku, která se nechala ukřižovat.
Tuto píseň o nešťastné lásce svého přítele zpívá Izaiáš při slavnosti vinobraní.
Lidé sedí, žertují, pospolu, horlivě popíjejí nové víno. Tu vystoupí zpěvák a ohlásí píseň, radostnou píseň o lásce, jak se to sluší v den vinobraní: „Zazpívám píseň svého přítele o jeho vinici.“ Tento přítel je hrdý milovník, který pro svou vinici udělá vše, co jen jde udělat: Vysadil vinici na slunečné straně. Réva byla z nejlepšího druhu. Vinici ohradil plotem a ozdobil vížkou. Větší péče a obětavost není ani možná. Proto je víc než oprávněná otázka:
Co jsem ještě měl udělat pro svou vinici a neudělal jsem?
Zpěvák se náhle zvedne, milostná píseň se změní v děsivou píseň osudu. Posluchači samy jsou vyzváni, aby vynesli rozsudek o vinici, která na velkou lásku a péči odpoví velkým nevděkem a nevěrností. „Buďte soudci mezi sebou a mou vinicí!“ Oni dosud nevědí, že přitom odsoudí sebe. neboť na konci jim prorok řekne pravdu: Bůh sám je ten velký milovník, a vy, obyvatelé Jeruzaléma a muži Judska, jste ti, kdo tuto Boží lásku tak trpce zklamali. Tak se stanou soudci nad sebou:Nesoudí Bůh – to člověk sám se odsoudí! Rozsudek je vynesen: Vinice si nezasloužila Pánovu péči. Proto bude zničena a nesmiluje se nad ní ani déšť z nebe.
V evangeliu zní rozsudek takto: „Vám bude Boží království odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce.“
Odsoudíme vyvolený Boží lid Izrael, kterému Bůh právem dává otázku: Co jsem ještě mohl udělat? Co jsem pro tebe neudělal?“
Dříve než budeme házet kameny, raději si připomeňme sami jinou otázku, která je dána tak nám, novému Božímu lidu, v liturgii Velkého pátku: „Lide můj, co jsem ti učinil? Nebo čím jsem si to zasloužil? Odpověz mi!“
Obě otázky se týkají nás, odzbrojují nás a dovolují jen jednu odpověď: Bůh neudělal nic, čím by si od nás lidí zasloužil nevděk a lhostejnost! Bůh udělal vše, co bylo možné! Hřích člověka proti Bohu zůstává neproniknutelným tajemstvím, které se nedá pochopit.
Snad porozumíte, proč velký milovník František z Assisi neustále opakuje slova: „Běda, láska není milována!“
Zbývá nám jen dobrá vůle a rozhodnutí, že nezklameme naději našeho Pána Ježíše: Boží království bude dáno jinému národu, který ponese jeho ovoce. My jsme tento jiný lid, od kterého očekává Bůh toto „ovoce“. Také my ho zklameme?