Být maličký – to často zaměňujeme s určitou průměrností
a slabostí. V čem spočívá učení Terezičky z Lisieux, kterou Jan
Pavel II. v říjnu 1998 prohlásil za učitelku Církve?
Duchovní dětství se vymyká
nejen každé definici, ale i každému vymezení pomocí pravidel.
Není to metoda a ještě méně pobožnůstkářství. Není spojeno
s žádným zvláštním cvičením
a není to ani nějaké vnější chování a způsob projevu. Nehodí se
do každé situace a do každého
prostředí. Je něco více a současně
něco méně, než co pojmenovává:
je to uskutečnění postoje
duše, které spočívá v pojetí srdce
a činí nás pokornými a malými v Boží náruči, kdy při vědomí
vlastní slabosti až k hranici
smělosti důvěřujeme v jeho otcovskou
dobrotu. Neklade na duši žádné jiné požadavky, ale tyto
jsou naprosto nezbytné a absolutní:
pokora a důvěra, které
musí duši přetvořit.
Hrdina nebo světec?
My se chceme přiblížit k Bohu,
ale na vlastní pěst: „Uvidíš,
čeho jsem schopen! Můj Bože,
to je přece samozřejmé, že mi
pomůžeš, není-liž pravda?“ V důvěře v sebe samého a v rozletu,
jaký máme především v mládí,
kdy sázíme na svou inteligenci,
říkáme: „Můj Bože, beru na sebe
všechnu námahu. Prostě mi
pomoz, aby se to podařilo!“ Tato
hrdost na vlastní přičinění představuje
zřejmě velkou překážku.
Teoreticky víme velmi dobře, že
je to Bůh, kdo všechno působí.
Nicméně chceme všechno udělat sami a zaujmout tak Boží místo.
Říkáme: „O duchovní život
se postarám později, až se objeví
těžkosti; zatím mi to jde dobře a určitě to tak vydrží.“ Ano,
v apoštolské práci vězí určitá pýcha. Snadno zaměňujeme svatost
za hrdinství. Chceme být
hrdiny, chceme zajistit úspěchy
svých fyzických nebo intelektuálních sil a chceme to potvrdit
všemi prostředky lidské a přirozené
síly. Hrdina dosahuje vítězství
v boji; světec však je ten, kdo
nechává v sobě zvítězit Bohu.
V tom spočívá ten rozdíl. Svatí
jsme tehdy, když v nás všechno
koná Bůh, a my jsem jen tehdy
dokonalé Boží děti, když nás
Bůh vede, osvěcuje a když se mu
dokonale podrobujeme.
Na počátku našeho duchovního
života směřujeme podvědomě vzhledem ke zkušenosti
se svými vlastními silami a kvůli pýše k tomu, abychom vlastními
silami předvedli určité hrdinství.
Rovněž v duchovní oblasti
jsme tomu vystaveni. Je to
nevyhnutelné: I Terezička chtěla napodobovat Janu z Arku. Brzy
pochopila, v čem spočívá pokušení.
Proto je přemohla tím,
že chtěla být jen malým, slabým
a nedokonalým dítětem. „To jsi
Ty, můj Bože, který všechno konáš,“
říká.
Jednoduchost, nebo
průměrnost?
Je třeba vždy předejít tomu,
aby se snaha být maličký nezaměnila
s určitým levným uměním přizpůsobit nároky svatosti
dětské slabosti a pravidlu
nejmenšího odporu a přesunout
prostotu na úsměvnou průměrnost
a nudnou banalitu. Je fakt,
že prostota vychází z pravé vznešenosti. Být maličký skrývá v sobě
heroickou sílu a vede k nepopsatelné
velikosti. Můžeme
tedy říci: V Tereziččině nauce
v postupujícím pronikáním nacházíme
tak velikou intelektuální šíři a tak hluboký duchovní
bystrozrak, že jsme nejdříve
překvapeni a pak iritováni. Dostáváme
před její hloubkou a harmonií
přímo závrať. To je jednoznačné
svědectví mnoha teologů,
kteří se důvěrně seznámili
s Tereziččinou naukou.
Pod záminkou představit její
poselství, jak to odpovídá hodnotám
jí vlastním, nesmíme však
vytvářet nějakou velkolepou fasádu.
Neodnímejme jí jednoduchou
a chudičkou krásu dítěte,
která je jí tak obdivuhodně vlastní.
To by znamenalo nejen ochudit
ji o její půvab a zúžit šířku
její působnosti, ale také připravit
ji o její zvláštní milost a zrušit její hlubokou harmonii. Bylo
by to, jako bychom chtěli vzít
Davidovi jeho prak a obléci mu
Saulovo brnění. Vnější prostota
je ve skutečnosti výraz podstatné
jednoduchosti poselství Terezie
z Lisieux, která je základem její
hodnoty a její novosti.
Pohled dítěte
Tady jsme skutečně u ústředního
bodu naší úvahy. Co je nového
v tomto poselství? Terezie
nám nepřináší žádné nové zjevení
a žádné teologické závěry
či požadavky. Doufám, že každý sdílí můj názor a těší se z toho,
a to i její nejhorlivější žáci,
k nimž bychom všichni chtěli patřit.
Novost spočívá v tom, tak se
nám zdá, že Terezie viděla Boha
a křesťanství čistým zrakem
dítěte. Co odhalil její dětský pohled,
uskutečnila s jasnou a neúprosnou logikou a pak to vyslovila
se správnou prostotou
a ryzostí, která je vlastní dítěti. Odevzdala se bez předsudků
pravdě. Její čistota byla schopna
postihnout to podstatné; pak
to velkodušně a dokonale uvedla
do života.
Tak nás Terezie vede k čistotě
a nedotčenosti nauky, která
plně odpovídá evangeliu. Tato
vše pronikající prostota uskutečňuje
plně a hluboce zvláštní
milost svaté Terezie. Prostota je
novost jejího poselství. Prostota,
přirozenost a hloubka, to jsou
vlastnosti velkých mistrů. Skrze
ně vstupuje Terezie do rodiny
velkých duchovních učitelů
všech dob.
Vyšlo v časopise Světlo 23. ČÍSLO / XII. ROČNÍK
