V následujícím dojímavém svědectví hovoří 60letá prostá
žena, která nechce být jmenována, o svém zážitku.
Na našem pracovišti v zemědělském statku – tehdy jsem
byla mlékařka – jsem byla jedinou ženou uprostřed mužského kolktivu. Všem nám bylo kolem 30. Čtyři muži byli ženatí
a byli to otcové rodin. Patřil k nám také jeden učeň.
Pracovní klima bylo velice dobré, dokud mě jeden kolega
nezačal sexuálně obtěžovat. Byl to velký, silný muž. Když jsem
se bránila, vysmíval se tomu. Měla jsem veliký strach, když zastupoval
vrchního mlékaře a já jsme s ním musela být ve stáji celé hodiny sama.
Moje pohrůžka, že si budu stěžovat vedoucímu, na něho
neplatila. Mimo to jsem myslela na jeho malé děti a ženu, která
to měla velmi těžké. Také jsem měla starost, že muži tento
můj problém nebrali vážně, a tehdy se člověk styděl o takových
věcech vůbec mluvit.
Bezradně jsem si kladla otázku, co mám dělat. Ráda jsem
chodila do kostela. Měla jsem Bibli, ale nečetla jsem ji, protože se mi zdálo, že jí nerozumím. V této tísni jsem ji přece jen
vzala do ruky a zalistovala v ní. Najednou mi padla do očí dvě
slova. Hleděla jsem na ně jako vyjevená: „Nebojte se!“
Tato krátká věta mi nedala pokoj. A ještě jedna na mě zapůsobila:
„Vy jste moji přátelé, když děláte to, co vám ukládám.“
Ve své prostém pokojíčku jsem klekla na podlahu a začala
jsem se zcela osobně ptát: „Co mám dělat? Vidíš, co mi hrozí.
Ty jsi řekl, že jsi můj přítel, nesmíš mě teď nechat na holičkách. Ježíši, řekni mi, co teď máme dělat.“
A najednou mě napadla myšlenka. V Bibli stojí slova: Zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás. „Ano, Pane, když jsi u mne,
podívej se ty skrze mne na toho muže, se svou silou a svou čistotou.
Žehnej mu a jeho velké rodině!“
S těmito myšlenkami a prosbami jsem šla další den do práce. Otevřeně a přímo jsem se podívala na dotyčného kolegu
a mlčky jsme dělali každý svou práci. Byl nervózní a nemohl
se na mě podívat. Večer, když jsme byli hotovi, náhle řekl:
„Dnes se vedle tebe necítím. Jak se to na mě díváš? Ty jsi celá
jiná. Máš něco v očích, co neumím pospat. Ty jsi dne úplně
jiná.“ Nenapadala mě žádná odpověď, tak jsem mlčela. Stejně
by to nepochopil. Od toho dne jsem měla pokoj a strach
byl pryč. V této situaci jsem pochopila, že Ježíš není někdo
někde. On je každý den, dnes a pořád, v každém okamžiku
u nás – u tebe.
Vyšlo v časopise Světlo 23. ČÍSLO / XII. ROČNÍK