Nemoc lásky

Narodila jsem se v Polsku v komunistické éře a pocházím z katolické rodiny.




Moje rodina chodila do kostela o velkých svátcích. Moje babička, která s námi bydlela v malém bytě, mě naučila Otče náš a Zdrávas Maria.

Chodila jsem na katechismus, ale nežila jsem z víry. V 10 letech jsem onemocněla bulimií, protože jsem se nikdy necítila svými rodiči milována. Oba byli profesionální hudebníci a bývali málokdy doma. V domě nevládla dobrá atmosféra a moji rodiče měli problémy ve svém manželství, byli jsme namačkaní, 6 osob na 40 m2., naše vztahy byly napjaté.

Osamocenost

Navštěvovala jsem rodinu své sestřenice. Tam jsem se cítila dobře a oni mi vždy dávali jíst to nejlepší, co měli. Cítila jsem se u nich jako princezna. Tyto návštěvy trvaly až do konce puberty. Byla to pro mě v podstatě jako adoptivní rodina. Moji bratři zůstali v blízkosti mých rodičů, a to mě od nich ještě více oddělilo. Cítila jsem se osamělá. Nebylo pro mě místa. Doma dávala maminka pozor, abych moc nejedla. Zakazovala mi to, ale já jsem přesto snědla, co jsem mohla. To mi dávalo pocit, že jsem přece ještě spojena s láskou.

V 16 letech bych byla ráda měla přátele, ale byla jsem jiná než ostatní a mezi námi byl odstup. Vážila jsem více než 100 kg, byla jsem skutečně tlustá. Připadala jsem si stará, proto jsem se styděla sportovat. Dokonce chůze u mě vyvolávala pocitu studu. V hodinách tělocviku jsem se ve škole schovávala. Ve třídě si ze mě tropili spolužáci posměch, kolovaly o mě různé vtipy – a já jsem byla sama.

Jediný způsob, jak to vydržet, byl útěk. Nemohla jsem už snášet posměšky, velice mě to zraňovalo. Vynakládala jsem velké psychické úsilí a pokoušela jsem se být zralejší a inteligentnější než ostatní. Můj útěk spočíval v tom, že jsem žila ve snech. Žila jsem ve své budoucnosti, ve které jsem byla štíhlá. Nežila jsem nyní, ale stále v budoucnosti – štíhlá jako proutek. Moje hlavní heslo bylo – na základě diety budu za pět let úplně štíhlá.

Tělo jako vězení

V jednom ženském magazínu jsem našla popisy odpovídajících diet. Začínala jsem jednu dietu po druhé. Dosáhla jsem sice jakéhosi výsledku, ale nedokázala jsem ho udržet. Váha se opět vrátila. Říkala jsem si: Je to beznadějné, zůstaneš už taková. To bylo velice bolestné a já jsem se cílila ve svém těle jako ve vězení. Nebudu moci nikdy vypadat jako ostatní. Stále jsem myslela na to, že se mi druzí vysmívají a že mě nechtějí. V podstatě jsem měla strach už z toho, že budu milovaná. Jediný způsob, jak pocítit lásku a náklonnost, bylo opět jídlo.

Ve 26 letech jsem objevila jednu novou dietu. Byla velice přísná, tak jak jsem k sobě chtěla být. Pila jsem mnoho kávy a kouřila, abych zahnala pocit hladu. Tak jsem žila od pondělí do čtvrtku, pak od pátku do neděle jsem kompenzovala, co mi scházelo, a jedla jsem. Snědla jsem všechno, co mi přišlo pod ruku; bylo pro mě nemožné spoutat moji chorobnou chuť po jídle. Byla jsem při dietě na sebe velice pyšná, protože jsem byla čtyři dny pánem nad sebou, dokázala jsem si pokrm odepřít. Chtěla jsem všem dokázat, že jsem něčeho schopná. Chtěla jsem být něco mimořádného, nikoliv jako otylá dívka, ale jako někdo, na koho je možno se podívat a milovat ho, jako někdo, kdo umí vynaložit úsilí a něčeho dosáhnout.

Ve zmíněném časopise jsem našla také horoskopy a léčebné praktiky. Nejrůznější druhy praktik New Age. To mě přitahovalo a já jsem se pokoušela všechno, co jsem přečetla, v malých dávkách praktikovat. Který den mě někdo začne milovat? Chtěla jsem na to najít v časopise odpověď. A čekala jsem na toto setkání s vysněným mužem, který – jak také jinak – bude mít perfektní tělo.

Křik po Bohu

V důsledku drakonických diet začalo mé tělo vydávat poplašné signály. Nemohlo už vydržet střídání mezi dietou a žravostí. Měla jsem problémy se srdcem a byla jsem velice unavená a slabá. To byl přesně ten okamžik, kdy do mého života vstoupil Bůh. Šla jsem po ulici v tom okamžiku jako všichni ostatní, a najednou – já nevím proč – jsem cítila nutkání, abych se modlila. Začala jsem se modlit růženec a dokonce jsem začala chodit na mši svatou. Tak to šlo několik měsíců. Potkala jsem dokonce jednoho mladého muže, který mi nabídl svou lásku, ale já jsem byla příliš zraněná a měla jsem mnoho těžkostí, než abych ji mohla přijmout.

Jednou v noci jsem se probudila a měla jsem pocit, že umírám. Měla jsem hrozný strach z Boha, že přijdu před jeho soud a on mě odsoudí. Cítila jsem se obklopena zlými duchy, kteří se o mě otírali. Měla jsem v tu hodinu pocit, že se nacházím mimo své tělo. Propadla jsem panice a začal jsem křičet k Bohu: Nechej mě ještě na zemi, já nejsem připravena na smrt! Začala jsem se modlit růženec. Tak jsem naříkala čtyři hodiny a pak jsem pocítila úlevu.

Konečně – přijetí jeho lásky

V té době jsem poznala jedno modlitební společenství. Vážila jsem stále 105 kilo.

O rok později jsem poprosila členy společenství, aby se za mě modlili. Modlili se za moje uzdravení. Věřili místo mne, protože já jsem nevěřila. Nedokázala jsem si představit, že se Pán bude zajímat o moje kila. Kromě toho jsem si myslela, že se budu muset stát sestřičkou, protože pak by bylo moje tělo schované.

Přesně za dva týdny mě v noci navštívil Duch Svatý, velice citelně. Cítila jsem v celém těle veliké teplo a věděla jsem, že Pán mě uzdravuje. Ano, přijala jsem, že mě někdo miluje takovou, jaká jsem. A to bylo ono a všechno se otočilo: začala jsem ubývat na váze bez diety. Můj lékař byl z toho vylekaný a poslal mě na různá vyšeření. Ale já jsem věděla: Přijala jsem milost od Pána.

Uzdravovací proces trval dva roky. Během té doby Pán na mě „pracoval“: nejen na mém těle, ale i na mé duši. Ztratila jsem téměř čtyřicet kilo.

Bůh mi dal svobodu, jakou jsem předtím nikdy neměla. Magdaléna
Z Feuer und Licht 110/2004





Vyšlo v časopise Světlo 23. ČÍSLO / XII. ROČNÍK