Zamyšlení nad evangeliem 26. neděle v mezidobí- cyklus A
Ježíš řekl velekněžím a starším lidu: "Co soudíte o tomto případu: Jeden člověk měl dva syny. Přistoupil k prvnímu a řekl mu: ´Synu, jdi dnes pracovat na vinici.’ On odpověděl: ´Mně se nechce,’ ale potom toho litoval, a přece šel. Přistoupil k druhému a řekl totéž. Ten odpověděl: ´Ano, pane,’ ale nešel. Který z těch dvou vykonal otcovu vůli?"
Odpověděli mu: "Ten první."
Ježíš jim řekl: "Amen, pravím vám: Celníci a nevěstky vás předcházejí do Božího království. Přišel k vám Jan, aby vám ukázal správnou cestu, ale neuvěřili jste mu. Celníci však a nevěstky mu uvěřili. Vy jste to viděli, a přece ani potom jste se nezměnili a neuvěřili jste mu." (Mt 21,28-32 )
Od doby zavedení tříročního cyklu přicházejí o nedělích na pořad čtení, která jsme dřív neslyšeli a která bychom si třeba sami ke čtení ani nevybrali…. jako třeba to dnešní. A přece je třeba, abychom i těmto místům rozuměli.
Je to případ, kdy Kristus řekne něco šokujícího, kdy se posluchači zarazí a mnozí i urazí a odsoudí ho. Ježíš si dovolí říci velekněžím a starším, těm, kteří byli u Božích věcí, byli vážení a potrpěli si na svou důstojnost a čest, Ježíš si jim dovolí říci: Celníci a děvky vás předcházejí do Božího království. Je tedy zcela chybné si představovat Pána Ježíše jako nějakou unylou líbeznou postavu. On měl odvahu s láskou říci naplno, jak na tom kdo je a co si o něm myslí.
Co strašného však ti lidé provedli, že museli slyšet tak ostré slovo?
CELNÍCI v té době byli automaticky považováni za hříšníky, přátelili se s římskými okupanty, museli si vybrat víc, než co byli povinni předem odevzdat, a ten, kdo šidí lidi, je vydřiduch atd.
DĚVKY – už to slovo naznačuje, co si o nich mysleli. Považovali je za odepsané u Boha, jejich přijetí u Boha za naprosto nemožné. A Ježíš říká: Předejdou vás do nebeského království. Oni mu byli takové lidé bližší než velekněží a starší, kteří bylo velice zbožní, spravedliví a vždycky se chovali slušně a nikdy se ničím nezahodili.
Nechceme ani věřit svým uším, ale musíme hledat příčinu. Jim záleželo na tom, co je vidět navenek, a scházela jim opravdovost vnitřní. Otevírali před Bohem svá ústa, ale nikdy neotevřeli Bohu své srdce. Jejich nitro stále říkalo ne.
V podobenství o těch dvou synech je jeden velmi slušný a uctivý. Říká: Ano, pane (s takovou vnější úctou odpovídá otci), ale nejde. A druhý se nejdříve vzpírá: Nechce se mi. Skoro hrubě. Řekli bychom: klacek nevychovaný. Ale pak se mu to rozleží a jde. Nic nepředstírá, ale je schopen se změnit – kdežto tamti, na které se Ježíš obracel, nikoliv. Dostali se do neřešitelné situace: Milost Boží už s nimi nic nesvedla. Byli si jisti, že jsou spravedliví. Věděli, co se patří, a vždycky to tak dělali. Ježíš, který chtěl otřást tou jejich jistotou, byl vlastně rušitelem jejich klidu. Oni ho nepotřebovali. Oni se spasili sami svými vlastními skutky. Očekávali Mesiáše, který jim to potvrdí, jak jsou spravedliví a hodní.
Kdežto celníci a děvky byli schopni se změnit – v hloubi duše po tom třeba velice toužili – a Ježíš je vzal na milost. Předejdou vás…
U Matouše je to uvedeno v souvislosti s kázáním sv. Jana Křtitele. Ti moudří, kteří zasedali na předních stolcích při starozákonní bohoslužbě (nutno připomenout, že všichni takoví nebyli – Ježíš nikdy neházel všecky do jednoho pytle), ti, kteří se považovali podle Mojžíšova zákona za čisté- ti nepřijali kázání Jana Křtitele a nepřijali ani Ježíše, když přišel. Kdežto mnoho obyčejných lidí, kteří byli plni nevědomosti, hříchu a slabosti, se otevřelo tomu novému světlu, přijali Ježíše a velmi se radovali.
Nyní se to čte při naší bohoslužbě proto, abychom se podívali, jací jsme. Ne ti druzí, ale každý sám, jak před Bohem vypadá.
- Kolikrát říkáme Pánu ústy ano, ale v životě to pak znamená ne.
- Kolikrát si myslíme, že jsme lepší než tamti, a v očích Božích třeba ne. A jsme–li skutečně lepší, čí je to zásluha? Ne jenom naše. Kdyby nám Bůh nedal světlo a sílu, nebyli bychom nic.
- Kolikrát uvidíme na někom, kdo se zdá být od Boha daleko, něco, co si opravdu zasluhuje úcty. A jsme schopni to připustit?
- Ježíšovo slovo je otázkou i pro nás: Máš vůči Bohu opravdu otevřené srdce? Bereš vážně, co vyznáváš? Je pro nás Boží vůle rozhodující i tehdy, když to znamená nějakou oběť?
Dnešní svět potřebuje od křesťanů: vidět na nich jejich věrohodnost a opravdovost života. Správné vyznání musí jít ruku v ruce se správnou praxí. I když víme, jak jsme v tom slabí, Ježíšovo slovo nám dává naději: nikoho neodepisuje předem, nikoho se nezříká, každého volá, každému dává něco ze svého Ducha, každému otvírá cestu k Otci.
Shromažďujeme se zde kolem Kristova stolu, slyšíme Boží slovo a setkáváme se s Bohem. Náš kostel je místem, kde se Bohu dáváme a kde se Bůh dává nám. Z Božího oltáře stále vyvěrají prameny živé vody, z Kristovy oběti dostáváme novou sílu, Pán v nás oživuje všechno dobré a chce si nás v různých zkouškách otesávat a opracovávat.
Snažme se o to, abychom byli opravdu učedníky Ježíšovými – nejen slovem, ale i životem. K tomu, co Bůh od nás očekává, říkejme slovy ano a svými skutky také ano. Celý Ježíšův život byl vůči Bohu dokonalé ano a žádné ne. A my se zapojujeme na to ano Kristovo; někdy se nám třeba nechce, jako tomu druhému synovi – ale nakonec šel. Ať se také o nás může říci: Nakonec šel. Naplňujme každý den touhou po Bohu a opravdovou snahou konat jeho vůli.
