Zamyšlení nad evangeliem 25. neděle v mezidobí- cyklus A
Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství: „Nebeské království je podobné hospodáři, který vyšel časně zrána najmout dělníky na vinici. Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici. Když vyšel kolem devíti hodin, viděl jiné, jak stojí nečinně na trhu. Řekl jim: „Jděte i vy na mou vinici a dám vám, co bude spravedlivé.“ A šli. Kolem dvanácté a kolem třetí hodiny odpoledne vyšel znovu a udělal to zrovna tak. Vyšel kolem pěti hodin a našel jiné, jak tam stojí, a řekl jim: „Co tu celý den nečinně stojíte?“ Odpověděli mu: „Nikdo nás nenajal.“ Řekl jim: „Jděte i vy na mou vinici!“ Když nastal večer, řekl pán vinice svému správci: „Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, začni od posledních k prvním.“ Přišli ti, kteří nastoupili kolem pěti hodin odpoledne, a dostali po denáru. Když přišli první, mysleli, že dostanou víc, ale i oni dostali po denáru. Vzali ho, ale reptali proti hospodáři: „Tady ti poslední pracovali jedinou hodinu, a dals jim zrovna tolik co nám, kteří jsme nesli tíhu dne i horko.“ On však jednomu z nich odpověděl: „Příteli, nekřivdím ti. Nesmluvil jsi se mnou denár? Vezmi si, co ti patří, a jdi. Chci však i tomuhle poslednímu dát jako tobě. Nesmím s tím, co je moje, dělat, co chci? Anebo závidíš, že jsem dobrý?
Milí křesťané, byli jste pohoršeni tím, že muži z první hodiny nedostali víc než muži, kteří přišli pracovat až k večeru? Musíme ovšem od začátku pochopit: Práce na Pánově vinici je vždy čestná práce. Je to nejvyšší čest a milostné povolání, že Bůh přijímá člověka, svého tvora, za spolupracovníka a partnera. Každý pracovník, jak první, tak poslední hodiny dostane víc, než smí od svého Pána a Boha očekávat, neboť „vše je milost“ , a my jsme vždy obdarováni Bohem.
Neboť denár povolání spolupráce na vinici i nikdy nemůžeme zasloužit; každému, také světci, spadne do klína jako dobrovolný dar Božího slitování.
Kdyby byl Bůh jen spravedlivý, potom bychom všichni vyšli naprázdno. Neboť Bůh vždy udělal pro každého z nás víc, než my pro někoho kdy můžeme udělat. Můžeme pro něho udělat něco – „Bůh potřebuje lidi“ – jen proto, že nás povolal. Můžeme ho milovat jen proto, že „on nás miloval první“. Kdo by se chtěl vypořádat s Bohem, kdo by chtěl Bohu podat účet a protiúčet, ocitl by se vždy v bezvýhledné situaci dítěte, které by chtělo matce předložit účet, protože šlo nakoupit s jejími penězi.
Osvobozující poselství tohoto podobenství je toto:
Kdyby byl Bůh jen spravedlivý, neměli bychom před ním žádnou naději: Jen z Boží plně nezaslouženou dobrotou můžeme doufat a důvěřovat, že dostaneme jednou denár věčného života.
Proč je pro nás tak těžké pochopit toto poselství?
Protože náš obraz o Bohu je ubohý. Kdo má v uších slova: „Já jsem Pán, tvůj Bůh“, toho by vlastně nikdy nemělo napadnout, aby se před tímto Pánem dovolával práva, smlouvy o tarifech. Člověk nemůže nikdy před Bohem vystoupit s požadavky, ale vždy jen s prosbou a díky. „Děkujeme Bohu, protože nám prokázal své milosrdenství.“
Potom, co nám Bůh prokázal čest, že nás v svobodné lásce přijme za své syny a dědice, nemůžeme už podle nálady a rozmaru běhat mezi vinicí, kde se slouží, a trhem, kde se nic nedělá. Boží povolání je závazný dar. Jako vyvolení a omilostněni nemůžeme reptat proti Bohu, ale jen vyznávat: Nezasloužil jsem si to, aby mě Bůh povolal do své služby.
Hodina povolání je věcí jen Boha.
Tady by si mohl někdo myslet: Když pracovníci poslední hodiny dostanou tutéž odměnu jako pracovníci první hodiny – není potom rozumnější čekat na výzvu poslední hodiny? Třeba podle zásady: Nebudu se tlačit, raději počkám a dám přednost druhým!
Zaprvé: Je Boží věcí, kdy nás povolá. On nás už povolal. Teď už nemůžeme nečinně stát na tržišti, jinak se proviníme.
Kdo by čekal na poslední hodinu, pravděpodobně na „svátost umírajících“,mohl by se stát obětí neblahého omylu. Myslíme si skutečně, že můžeme s Bohem spekulovat, například takto: Jak mohu dostat za nejmenší výkon největší mzdu? Dá se Bůh opravdu ošidit mrzkou vypočítavostí? Zavolá nás skutečně ještě jednou po takovém kramářském smýšlení?
Spoléhají někteří lidé, že se obrátí ve chvíli smrti? Podle zásady – rychle dokonalou lítost a životní zpověď a všechno bude v pořádku -?
Zcela odhlédneme od toho, že žijeme v době rychlé smrti a masového umírání na silnicích, a zeptáme se: Bude člověk, který po celý život nepamatoval na Boha, vůbec ještě schopný opravdu se obrátit? Naučíme e tomuto nejvyššímu a nejtěžšímu umění odpoutat se od sebe a zcela se svěřit Bohu? A to v posledním okamžiku? Kdo se dvacet let nedotkl klavíru, nemůže doufat, že náhle zahraje bez chyby nějaký kousek z Chopina. Pravá oddanost Bohu a bližním je těžší než nejtěžší klavírní kousek; předpokládá dlouhá léta cviku. A myslíme skutečně, že by takové „obrácení“ ze strachu před smrtí mohlo vyvážit promarněný a prázdný život?
Celý náš život bude zvážen, zda měl takovou hodnotu, aby obstál před Bohem.
