Církev slaví 15. září památku (na Slovensku slavnost) Sedmibolestné Panny Marie. Tato slavnost má kořeny v evangeliích přes Simeonovo proroctví, že Mariino srdce pronikne meč. Když Maria stála u paty kříže, stala se skutečně ikonou smutné matky.
I Michelangelovo mistrovské dílo Pieta zobrazuje Marii držící bezvládné tělo svého Syna. Přirozeně, o slavnosti Sedmibolestné Panny Marie by se naše pozornost měla zaměřit na zármutek a utrpení Marie po Ježíšově smrti. Ale my jako lidé, kteří ve svém vlastním životě truchlíme nad smrtí blízkých, můžeme stát s Marií v okamžiku jejího smutku, protože, i když je v nebi, určitě stojí s námi i v době našeho smutku. Bolestná matka nám v době našeho vlastního smutku a žalu nabízí různé lekce.
Maria stojí při nás
Smrt někdy přijde k někomu, koho milujeme. A je možné, že jsme byli u toho, když náš milovaný naposledy vydechl. Když se kněz modlí s rodinou shromážděnou u postele jejich umírajícího milovaného člověka, můžeme si představit, že spolu s námi je přítomna i Maria. Jako katolíci se během celého našeho života často dovoláváme přímluvy Marie v mnoha Zdrávasech a prosíme ji, aby se za nás přimlouvala v hodině naší smrti. Věřme proto, že v posledních hodinách, minutách a sekundách našeho života zůstává Maria věrná naší žádosti a v tomto okamžiku její modlitby pomáhají i umírajícímu.
Příběhy svatých hovoří o přítomnosti Marie během jejich posledních hodin na smrtelné posteli. V době našeho smutku stojíme s Marií, která stála pod křížem a která znala smutek. Prosíme ji, aby nejenže stála s námi, ale aby se k nám připojila v modlitbě za naši milovanou osobu a přimlouvala se za nás.
Návštěva hrobu
Evangelia nám říkají, že v ráno vzkříšení Marie Magdaléna šla k Ježíšovu hrobu. Chtěla pomazat Jeho tělo. Existuje mnoho různých životopisů Marie. Jedním z nich je Život Panny Marie od řeckého mnicha a církevního otce Maxima Vyznavače. V rozpravě o Mariině účasti na Kristově umučení píše i o její přítomnosti při Vzkříšení. Jeho zpráva samozřejmě není biblická, ale dává nám něco k zamyšlení a uvažování zejména během našeho vlastního zármutku. Maximus nám říká, že Maria byla nedílnou součástí hrobu, protože ji "
držela láska k jejímu synovi". Zůstala u hrobky, dokud se nestala svědkem zmrtvýchvstání. Někteří lidé si samozřejmě mohou položit otázku, jak to Maximus může tvrdit, zejména vzhledem k tomu, že evangelia nám hovoří o Marii Magdaléně jako svědkovi vzkříšení. Když však vezmeme v úvahu to, co Maximus naznačuje, může nám to pomoci v našem smutku.
Maria zůstala u Ježíšova hrobu a jak již víme, Marie Magdaléna navštívila Jeho hrob - to k nám mluví o důležitosti návštěvy hrobů našich blízkých, kteří zemřeli. Tak jako Ježíš byl vložen do hrobu po tři dny, tak i naši blízcí se podílejí na tomto Kristově díle, a tak jako Ježíš vyšel z hrobu, v poslední den v těle, i naše těla vstanou spolu s Kristovým. Prozatím zatím navštěvujeme hroby a očekáváme ten den, kdy Kristus povolá živých i mrtvých.
Navštěvujte často hroby svých blízkých, zejména v den jejich narozenin nebo klíčových dat v jejich životě. Mluvte s nimi. Návštěva hrobu se pro nás může stát zdrojem útěchy a znakem naší lásky a úcty. Stejně jako Mariina neodmyslitelná láska k Ježíši.
Zpět k jejich životu
V dalším životopise života Ježíše a Marie se blahoslavená Anna Kateřina Emmerichová zmiňuje o tom, co se stalo po Kristově ukřižování. Mírně se její vyprávění odlišuje od zprávy Maxima Vyznavače. Emmerichová, jejíž biografie vychází z vizí Kristova života, utrpení a smrti, naznačuje, že po uložení Ježíše do hrobu se Maria vrátila na cestu Ježíšova umučení - od Kaifáše do Pilátova paláce, přes místo bičování až po cestu na Kalvárii a Kalvárii.
Znovu prožila zkušenost svého syna. Podle Emmerichové zarmoucená matka truchlila při vzpomínce a zpětném pohledu na klíčové události v Ježíšově životě. Totéž může být užitečné i pro nás, kteří truchlíme. Může to být návštěva významných míst, kde se utvářejí vzpomínky.
Zpětné sledování života našich blízkých může být zdrojem útěchy, protože si vzpomínáme na milníky jejich života.
Pokladnice vzpomínek
Lukáš nám říká, že Maria ve svém srdci uvažovala nad zvláštními okamžiky Ježíšova života. Když Panna Maria Sedmibolestná, Madona z Piety, objímala bezvládné tělo svého syna, vzpomínala si, jak ho ještě jako dítě držela v betlémských jeslích. Vážila si nádherné vzpomínky na život, který žila s Božím Synem?
Když po smrti a pohřbu prohlížíme fotoalba a sdílíme vzpomínky, mysl a srdce se nám zaplaví vzpomínkami. A když se Maria připojila k apoštolům v horní místnosti a utěšovala je, dokážeme si už jen představit, jak nesmírně si ctili všechny události, které sdíleli s Ježíšem. Bolestná matka nás učí pamatovat si a vážit si všeho, protože nám to pomáhá během smutku a žalu.
Žít pro znovusjednocení
Po Ježíšově nanebevstoupení prožila Marie zbytek svých dní v touze být se svým Synem. V jejím životě však byly chvíle, kdy se k němu mohla přiblížit - při slavení Eucharistie. Pokaždé, když apoštolové a prvotní církev lámali chléb, nebo když mluvili tato slova zasvěcení z noci poslední večeře, byl mezi nimi i Ježíš. Když Maria přijala svaté přijímání, přijala do svého srdce i Ježíše. Totéž platí i pro nás a pro naše blízké. Mše svatá, kterou slavíme zde na zemi, je účastí na nebeské liturgii. To znamená, že když se připojujeme k andělům a svatým v jejich chvalozpěvu, připojujeme se k chvále blahoslavených v nebi.
Naše účast na mši svaté v přesvědčení, že naši blízcí jsou s Bohem, nás spojuje s těmi, kteří nás předešli. To je jen jeden z mnoha důvodů, proč bychom měli obětovat mše za naše milované zemřelé.
Kromě toho bychom měli
žít své životy v očekávání, že jednou se opět spojíme. Naše jednota na zemi se omezuje na slavení Eucharistie, ale víme, že ve věčnosti Nebeského království můžeme být ve spojení s těmi, které milujeme. To znamená, že bychom měli žít svůj život jako hodni dědictví království, které je pro nás připraveno od počátku světa. Proto se
vyhýbejme hříchu, napravme své životy a žijme láskou k Bohu a bližním.
Každý den v Mariině životě byl poznamenán touhou prožívat vše se svým Synem a Bůh její přání splnil přijetím jejího těla i duše do nebe. Bůh si přeje splnit i naši touhu, ale musíme se k tomu přičinit. Žijme tedy každý den v očekávání vstupu do této požehnané vlasti.
zdroj: CatholicExchange (orig.)
Převzato z
https://www.verim.sk/,
článek z 15. 9. 2020 naleznete
zde.
(Na Fatym.com vydáno 15. 9. 2020; 15. 9. 9. 2022 - 2082 přečtení)
