Každý, kdo viděl film Mela Gibsona
Umučení Krista, si pamatuje ty hrozné okamžiky procesu s Ježíšem před Pilátem, když se dav rozhodl propustit Barabáše namísto Ježíše. Viděli jsme krvavou, pohmožděnou a zlomenou tvář Krista, která i v tomto stavu vyzařovala rozvahu, pokoj a krásu.
A pak ji porovnejte s vulgární a ošklivou tváří Barabáše, odsouzeného vraha a maniaka plného vzdoru a neřesti. Když Barabáše osvobodí z vězení, setkává se s Ježíšovýma očima a na chvíli se propíchnutý jeho pohledem zastaví. Potom sestoupí po schodech k davu.
Jsou to pouze herci na scéně: Jim Caviezel v roli Ježíše a italský
herec Pietro Sarubbi v roli Barabáše (oba mají na sobě hodně make-upu). Sarubbiho téměř nejde rozeznat, když se na něj podíváte mimo herecké role. Tvorba filmu však byla pro oba herce transformační zkušeností. Svědectví Caviezela se hodně sdílelo a prodiskutovávalo, ale Sarubbi byl stejně zasažen přesto, že na obrazovce strávil jen pár minut. Toto je svědectví herce a univerzitního profesora:
Dnes mám už 58 let. Popravdě bych řekl 59, protože tento rok 2020 ještě nezohledňuji. Jsem herec a také muž, který se snaží žít podle křesťanské zkušenosti. To vyžaduje velké úsilí v tomto světě, kterému je stále obtížnější porozumět a stále více ho okouzluje krása.
Asi 20 let vyučuji filmařině na Filmové škole Civica v Miláně, která začínala jako obyčejné profesionální školící středisko, ale za 50 let své existence se díky vynikajícímu programu, který začal Moratti, stala univerzitou. Filmařina se studuje 3 roky a končí titulem. Považuji se za univerzitního profesora s velmi živými, zvědavými, inteligentními a technicky zdatnými studenty.
I když je to velmi světské prostředí, pro mě je to malá hranice křesťanství, protože mi to umožňuje podrobit se zkoušce a posloužit při darování neobyčejné krásy, kterou by podle mého názoru křesťanští učitelé měli mít. Je to způsob, jak se dívat na lidi, což umožňuje vidět Kristovy oči u studenta, který nestuduje, který má problémy nebo který je nerozhodný. A to úplně mění vztah. Tento způsob pohledu nezůstane nepovšimnut, a to ani u mladých lidí, kteří jsou daleko od víry: Znepokojuje je to, že vidí krásu tam, kde jim řekli, že by neměla být.
S rizikem znudění těch, kteří mě už znají, jsem byl vyvedený z rovnováhy tím pohledem, o kterém jsem právě mluvil. A tady mluvím o své účasti ve filmu Mela Gibsona
Umučení Krista. Když jsem hrál Barabáše, Duch Svatý si použil jednoho člověka, aby se podíval na jiného člověka. Teď je mi to jasné; tehdy mi to dělalo starosti a znepokojovalo. Později jsem si přečetl encykliku Benedikta XVI.
Deus Caritas Est, v níž je jedna věta. Ta velmi jasně vyjadřuje, co se mi stalo:
Pán se s námi setkává znovu, a to očima mužů a žen, kteří odrážejí jeho přítomnost. To je přesně Boží metoda: dívat se na lidi očima jiných lidí. To mi vysvětlilo to, co pro mě bylo nevysvětlitelné: nedokázal jsem si představit, že obyčejný herec hrající Ježíše by se na mě mohl dívat způsobem, který obrátil mou duši naruby. Od tohoto okamžiku nastala změna v mém osobním, lidském a profesním životě, protože, když jste uchvácen, jste uchvácen ve všech ohledech.
Velmi mě zasáhla pasáž, kterou napsal biskup Nicola Lepori o sv. Petrovi:
"
Setkal se se Šimonem a nazval ho Petrem, nazval ho novým jménem, udělal ho novým, ale nechal ho takového, jaký byl."
Obrácení je přesně takové: volá vás novým jménem a zve do nového života, zatímco vy zůstáváte tím, kým jste. A od té chvíle začíná výzva člověku, protože není kouzelného proutku, který by vás proměnil;
zůstáváte přesně tím, kým jste byli, ale zamilujete se do Krista a váš život se stává pokusem naplňovat tuto lásku. Zůstanete ve svém hříchu a své malosti, ale jste obohaceni nadějí, že skrze modlitbu můžete vykročit beze strachu novým směrem.
Tato proměna mě dovedla k odchodu z divadla, které bylo pro mě naivní svojí povrchností a malichernosti, až dokud mi velmi drahý přítel z Ravenny neřekl, že se tam opravdu musím vrátit a v rámci umění, jsem měl být v práci novým darem, který jsem nosil v sobě. Asi před 12 lety jsem začal s tímto dobrodružstvím zapojení se do divadla, což bylo nádherné, příjemné, zábavné, komické, ale i hluboké. Začal jsem šou sv. Petra.
Později jsem měl to štěstí, že Komise pro Jubilejní rok milosrdenství získala mou práci a požádala mě, abych představil téma milosrdenství. Po krátkém studiu a zkoumání jsem si uvědomil, že svatý Josef byl jedním z nejmírnějších, nejtrpělivějších a nejvlídnějších lidí. Jemu jsem tuto show věnoval. Nyní takříkajíc jsou sv. Petr a sv. Josef mé bojové koně. Mám tři nové výzvy: Sv. Augustin, Guareschi (tvůrce Dona Camilla) a sv. Filip Neri. Moje cesta je plná úsměvu a někteří mě v posledních letech obvinili z neúcty, protože o Ježíši mluvím i z perspektivy smíchu. Na tyto námitky odpovídám tvrzením, že jestli si skutečně myslíme, že by bylo skutečně divné představit si 12 normálních lidí, kteří se setkali s Ježíšem, že by se nesmáli, nepohybovali a neposkakovali kolem. Don Giussani řekl: "
Pro to, co jste se naučili a co jste našli, si nemůžete dovolit být smutní."
Ti, kteří mají silnou víru, chápou obrovskou hodnotu bezstarostnosti; ti, kteří mají pokornou víru, plnou bolesti a nikoli odpuštění, vidí úsměv jako něco neuctivého. Ale my jsme děti Boha, který se nerozhněvá rychle a který je bohatý na odpuštění. Takže
naší modlitbou je Otče náš. Uvnitř této modlitby se nachází všechno o nás a o mně, protože existuje Otec, který mi v obrovské lásce uštědřil mnoho kopanců a úderů. Ti, kteří tě milují, se o tebe bojí, a tak tě bijí.
Se svými studenty ve škole se snažím přinést tento pohled Boha a říkám jim, že bych neměl být pěkný učitel, ale užitečný. Nemusím být kamarád nebo společník, ale opatrovník a být otravný. Mají trochu problém tomu porozumět, ale když je potkám na scéně po škole, vždy mi opakují: "
Pane profesore, nyní to už chápu!" Když se to stane, jsem dojatý, a abych to odlehčil, odpovídám slovy sv. Augustina: "
Pozdě jsem tě miloval ..." Myslím tím, že
Bůh jako Otec nás ničemu neušetří a ty, kteří se obrátili tak jako já, už nežijí v kouzelné bublině, kde je všechno na svém místě. Únava je stále únava, dokonce i bolest. Ničeho nejsme ušetřeni, ale Bůh ani svého Syna neušetřil. Proč bychom měli trvat na tom, že budeme Boha prosit, aby nám něco vzal?
Pro mě, který má tendenci mluvit příliš mnoho, je těžké zhustit všechny tyto zkušenosti, o kterých jsem vám říkal, do jediného slova. Přemýšlel jsem o tom a myslím si, že správným slovem je
poslušnost. Zúčastnil jsem se duchovních cvičení a byl jsem dokonce trochu znuděný a otrávený všemi lidmi, kteří mlčeli a byli poslušní (vždy jsem byl rebel!) A právě tam jsem začal svou cestu poslušnosti, když mě zarazilo, jak nám byla předložena Mariina poslušnost. Když o tom přemýšlím, celá moje divadelní cesta a odehrává na takovém pozadí:
Svatý Petr byl drsný chlap. Pocházím z jižní Itálie a potkal jsem mnoho rybářů jako on. Byl neodolatelný, připravený se pustit do akce, a protože se setkal s Ježíšem, byl neustále zván k poslušnosti. Pro Petra bylo obtížné být takovým, jak ho Ježíš nazval. Svatý Jan Pavel II. řekl, že Bůh přiměl Ježíše, aby si vybral Petra za prvního apoštola. Vzal to nejhorší z Kafarnaum, aby dal silný signál všem a dokázal, že
svatost je pro všechny. Pokud to dokáže svatý Petr, dokážeme to i my.
Svatý Petr přichází, aby se odevzdal Ježíši ve všech těch třech "
ano", kterým odpovídá na otázku "
Miluješ mě?" A dalším nesmírně učenlivý slovem "
ano" je kniha sv. Josefa. Každý ví, že Maria je "
ano", ale
málokdo zná Josefovo "ano", což je "ano" každodenního života. Takto mluvil během všech let, kdy klidně žil s Marií a Ježíšem. Je to "
ano" všech těch, kteří vstávají každé ráno a otevírají se životu, modlitbě, povolání či práci.
Zdroj:
Aleteia, 8. 8. 2020
Převzato z
www.verim.sk,
článek z 15. 8. 2020 naleznete
zde.
