Autor se v tomto opět precizně zpracovaném článku zabývá Tureckem a nebezpečím, které představuje nejen pro region, ale i pro celý svět - rozšíření islámu a vybudování nové Osmánské říše... Přináší vhled do doby, kdy byla tato země křesťanská, na Osmanskou říši, na situaci křesťanů až do současnosti...
Křesťanský svět byl nedávno šokován arogantním jednáním tureckého prezidenta Erdogana, ignorujícího protesty celého křesťanského světa, včetně papeže Františka, proti záměru přeměnit prastarý křesťanský chrám Hagia Sofia, který přes 80 let sloužil jako muzeum, znovu na mešitu. Jenže Erdogan si byl velmi dobře vědom slabosti současného křesťanství, především křesťanského Západu, takže si nemusel dělat těžkou hlavu. A proto si turecký prezident dovolil další neslýchanou provokaci vůči křesťanskému světu. Dne 21. srpna byl přeměněn na mešitu další prastarý křesťanský kostel, chrám Spasitele v Chora (součást dnešního Istanbulu).
Ale toto ani zdaleka není všechno. Turecký prezident se pasuje do role novodobého sultána, který chce po staletích oživit mrtvý sen -
vybudovat novodobou Osmanskou říši. Ve svém nedávném projevu se vyjádřil, že jménem Alláha zavede nový pořádek ve Středomoří, na severu Afriky i na Blízkém východě. Změní mapu tohoto regionu a zmocní se řeckých ostrovů v blízkosti tureckých břehů. Podle jeho nemocných představ je 83 milionů Turků ochotných zemřít v boji za osvobození údajně utlačovaných muslimů ve světě, především však v Řecku a ve Francii.
Nejstrašnější na celé věci je, že to
nejsou jen plané výhrůžky tureckého prezidenta, ale za těmito prohlášeními jsou i jeho agresivní činy. Jakýkoliv odpor doma i v zahraničí Erdogan sebevědomě převálcuje. Svědčí o tom aktivity turecké armády v Libyi, zabíjení Kurdů nejen v samotném Turecku, ale i mimo jeho hranic, i soustavné vojenské provokace Turků, namířené proti Řecku. Se stejnou krutostí potlačuje turecký prezident i domácí opozici. Každodenní realitou země je pronásledování a zatýkání novinářů a opozičních politiků! Turecko drží smutný rekord: nejvyšší počet politických vězňů v přepočtu na jednoho obyvatele.
Všechny tyto skutečnosti nenechávají nikoho na pochybách, že novodobý samozvaný sultán Erdogan chce
znovu vyhnat Turky do války proti křesťanskému světu. Není to ostatně nic nového. Nejkrutějším paradoxem je však fakt, že právě území dnešního Turecka je původně křesťanským regionem. I když totiž patří Turecko v současnosti k nejmocnějším zemím muslimského světa,
islám není původním náboženstvím této země.
Turecko - biblická a křesťanská země
Turecko je vedle Palestiny, Egypta a Libanonu jednou z biblických zemí, které jsou často zmiňované v Písmu svatém. Vrch Ararat, na kterém přistála Noemova archa, se nachází na východě současného Turecka a je zároveň nejvyšším vrcholem země. Starozákonní Abram žil v jihotureckém Harranu, poblíž hranice se Sýrií, když ho Bůh povolal do Kanaánu. V Apokalypse je uvedených sedm církví, kterým je adresovaných sedm listů. Všech sedm církví z Apokalypsy se nachází na území dnešního Turecka. V době zrodu křesťanství před dvěma tisíci lety patřilo Turecko k nejstarším oblastem křesťanské civilizace. Ukončila tu svou pozemskou pouť Panna Maria a odtud byla vzata se svým tělem do nebe. Na území dnešního Turecka se narodil svatý Pavel apoštol a zde se vracel během svých apoštolských cest. Žil tu i apoštol Jan, který zde provedl množství zázraků. Působili zde i jiní světci Katolické církve, například svatý Ignác z Antiochie, svatý Polykarp ze Smyrny, sv. Jan Zlatoústý a mnozí další. Odehrávaly se zde koncily Církve, které byly rozhodující pro budoucí směřování křesťanství. Konstantinopol, dnešní Istanbul, byl druhým Římem. Dodnes o tom svědčí 150 zachovaných kostelů z té doby.
Ještě začátkem 20. století tvořili křesťané přibližně 30% obyvatelstva Malé Asie a Istanbulu s okolím, tedy zhruba dnešního Turecka.
Dnes jich tam žije ani ne jedno procento. Pouze 2 až 3 promile obyvatel Turecka tvoří křesťané. Genocida křesťanů v 20. století je smutnou kapitolou a velkou skvrnou dějin Turecka. Paradoxně ji však nezpůsobil islám, ale hnutí Mladoturků, prosazující panturkismus a turkizaci Osmanské říše.
Jaké jsou ve stručnosti dějiny křesťanství v této zemi?
Během celého prvního tisíciletí po Kristu bylo turecké území nedílnou součástí křesťanského světa. Význam této oblasti stoupl, když císař Konstantin v roce 325 přijal křesťanství a o pět let později přesunul centrum Římské říše z Říma do Konstantinopole (původní název Byzantion, latinsky Byzantium), dnešního Istanbulu. Po smrti Konstantina došlo k rozdělení Římské říše na Západořímskou, která v roce 476 zanikla, a Východořímskou, tedy Byzantskou říši (hlavní město Konstantinopol), která s větším nebo menším rozsahem vydržela další tisíciletí do roku 1453. Když se v první polovině 7. století na Arabském poloostrově zrodil islám, nové náboženství, Turecko bylo zpočátku mimo jeho dosah. Dějiny islámu v Turecku začaly až o několik století později a jsou spojeny s příchodem Turků na území Malé Asie, známé také pod jménem Anatólie.
Turci patří k turkickým národům, pocházejícím ze střední Asie. Původně šlo o nomádské kmeny chovatelů koní, které byly součástí kmenového svazu asijských Hunů. Etnika, která později kreovala Osmanskou říši, patřila k oguzské skupině turkických národů. Význam slova Turek odpovídá v češtině výrazům silný nebo mocný. Mýtickým zvířetem Turků byla vlčice.
Turci původně nebyli muslimové. Islám má arabský původ a Turci ho převzali od Arabů. Až v druhé polovině 10. století přestoupil na islám celý kmen tureckých Karachánovců spolu se svým panovníkem a tak vzniklo první turecké muslimské království. Tehdy se poprvé stalo, že islámské náboženství přijal celý nezávislý turecký kmen, jehož mohutnost vyjádřil arabský kronikář počtem 200 000 stanů kmene. Dříve byly známy pouze individuální přestupy na islám. Od té doby jsou islamizovaní Oguzové označování v islámských pramenech jako Turkmeni.
Turecký islám od začátku charakterizovalo nesmírné zanícení pro nové náboženství, kvůli kterému se Turci vzdali i své národní identity. Žádný jiný národ se neztotožnil s islámem s takovou upřímností a vážností, jako právě Turci.
Do povědomí islámského světa vstoupili Turci jako žoldáci v cizích armádách. Tvořili elitní vojenské jednotky ve službách arabských chalífů z Bagdádu. Oficiálně byli otroky chalífů a tomu odpovídalo i pojmenování tureckého otroka mamlúk, tedy arabsky „vlastněný“. Ve skutečnosti však turečtí žoldáci tvořili zvláštní vojenskou kastu a z ní vzešly vládci a zakladatelé dynastií. Odvedenci, kteří vstoupili do služeb svých pánů a přijali islám, přestali být z právního hlediska otroky a natrvalo zůstali ve službách státu. Při migraci v 12. a 13. století se kočovní Turci dostali přes Persii do Zakavkazska a Anatólie. Cestou si osvojili mnohé cizí prvky včetně íránských a řeckých.
První významnou tureckou dynastií byly Seldžučtí Turci nebo i Seldžukové, vyznavači ortodoxního islámu (sunnité), pojmenování po náčelníkovi Seldžukovi. Dostali se do sousedství Byzantské říše a začali ohrožovat byzantskou nadvládu nad Malou Asií. V boji mezi Byzancí a Seldžuky však tahala Byzantská říše za kratší provaz. Začátek konce pro ni znamenala bitva u Mantzikertu v roce 1071, v níž zvítězila turecká armáda pod velením Alp Arslána a zajala dokonce i byzantského císaře Romana IV. Diogena. Byzantská říše se dostala do vleklé krize, způsobující kolaps byzantské vlády v Malé Asii.
Anatólii začali ve velkém osidlovat turečtí kočovníci, kteří se mísili s místním obyvatelstvem. Postupně ztráceli mongoloidní rysy a časem u nich převládl smíšený a europoidní vzhled. V roce 1077 Sulejman, člen klanu Seldžukové, založil stát, známý jako Rumský sultanát (turecky: Anadolu Selçuklu Devleti), který zanikl v roce 1308.
Křesťanský svět se bránil muslimské invazi na původně křesťanské državy a i přes území Turecka postupovaly mocné křesťanské armády při křížových výpravách, které vážně ohrozily panství Seldžuků. Začátek křížových výprav (1096-1097) způsobil vytlačení seldžuckých Turků na Anatolskou náhorní plošinu. Ve 12. století Seldžukové urputně bojovali o přežití, avšak nakonec udrželi své pozice a dokonce zaznamenali triumfální vítězství nad Byzancí v bitvě u Myriokefala (turecky: Miryokefalon Savaşı) 17. září 1176. Tato porážka Byzantinců znamenala konec byzantského velmocenského postavení v Přední Asii a definitivní ztrátu Malé Asie pro křesťanský svět. Je smutnou obžalobou západního křesťanství, že
úpadku Byzance napomohla ve 13. století i křesťanská Evropa, zvláště Čtvrtou křížovou výpravou, během níž křižáci v roce 1204 dobyli a zpustošili Konstantinopol, hlavní město Byzance. Z tohoto úderu se Byzantská říše už nikdy nedokázala vzpamatovat. Právě toto selhání křesťanského Západu nakonec významně přispělo k definitivnímu zániku Byzantské říše.
Sílu Seldžuckých Turků však nakonec definitivně zlomili jejich příbuzní - Mongolové, kteří v bitvě u Köse Dagi v roce 1243 porazili seldžucká vojska. To byl začátek konce vlivu seldžucké dynastie v Anatólii. Seldžukové se stali vazaly Mongolů až do roku 1308, kdy Rumský sultanát zanikl.
Seldžukové však nebyli nejúspěšnější tureckou dynastií v Anatólii. Začátkem 14. století vstoupil do tureckých dějin Osman Gazi († 1326), známější pod zkráceným pojmenováním Osman. Byl to zakladatel Osmanské říše a Osmanské dynastie, nejúspěšnější v tureckých dějinách. Pod jeho velením a později pod velením jeho nástupců dosáhli Osmanští Turci, nebo zkráceně i Osmané, velké dobyvatelské úspěchy a postupně rozšiřovaly území říše. Paradoxně však mnozí z prvních přívrženců Osmana byli křesťané, kteří se chtěli obohatit na jeho válečných výpravách. Jelikož byl Osman štědrým velitelem, přidávalo se k němu stále více bojovníků, takže vojenské oddíly Osmanů rostly rychlým tempem. V úspěších Osmana pokračoval jeho syn Orhan (1324-1362) a jeho následovníci a postupně začala vznikat jedna z nejmocnějších říší v dějinách lidstva. Orhanův syn Murad I. zahynul v bitvě Turků se Srby na Kosově poli v roce 1389.
Už od samého začátku byla typická pro osmanské sultány, absolutní vládce Osmanské říše,
náboženská tolerance vůči křesťanům a Židům, která usnadňovala zprávu mohutné říše a zabraňovala rebeliím dobytého obyvatelstva. Pro Osmany byl typický jistý paradox. Při svých vojenských výbojích se chovali jako krutí dobyvatelé, kteří plenili a drancovali dobyté území a jejich obyvatele bezcitně hubili, avšak uvnitř státu Osmanů vládla relativně solidní míra etnické a náboženské tolerance. Osmanská říše byla během celé své existence až do počátku 20. století pestrou etnickou směsicí mnoha národů a různých náboženství. Na zvládnutí takového slepence různých etnických a náboženských skupin obyvatelstva byla etnická a náboženská tolerance prvním a nezbytným předpokladem a to si osmanští vládci velmi dobře uvědomovali.
Osmané nakonec úplně zničili velkého konkurenta, Byzantskou říši, která přestala existovat v roce 1453, po dobytí jejího hlavního města Konstantinopole, přejmenovaného Osmany na Istanbul. Turkům výrazně pomohlo rozpolcení evropského křesťanství. Dobývanému Konstantinopoli nepřišel na pomoc ani jediný západní vojevůdce. Město bylo vystaveno napospas neslýchané přesile a nakonec podlehlo.
K vojenským úspěchům Osmanů výrazně přispěli i
janičáři, nová armáda, kterou začal vytvářet již Osmanův syn Orhan ve 14. století. Byla to jakási pěší garda osmanských sultánů. Oddíly janičáři byly vytvořeny z „poturčenců“, tedy z cizinců, které Turci získávali buď na válečném poli, nebo je kupovali na trzích, především však
násilným odebíráním křesťanských dětí jejich rodičům. (devşirme).
Všechny takto získané otroky Turci násilně islamizovali a podle jejich fyzických a intelektuálních schopností je vychovali pro službu panovníků. Janičáři byli věrní služebníci sultánů, a přestože byli formálně otroky, ve skutečnosti mnozí z nich dosáhli významné postavení v armádě i administrativě Osmanské říše. Praxe násilné islamizace křesťanských dětí však byla v rozporu s islámským právem (turecky: şeriat), které zakazovalo vynucené konverze křesťanů a Židů na islám. Nakonec docházelo k paradoxní situaci.
Původní turecké etnikum, které založilo říši, se dostávalo do defenzívy a postupně jej do značné míry nahrazovala dynastická vládnoucí elita netureckého původu, která přebírala klíčové pozice v armádě i administrativě. V 16. století dokonce většina velkovezírů (obdoba dnešních předsedů vlád v zemích současného světa) a vezírů (v moderní terminologii: ministrů), kteří byli nejvyššími sultánovými pomocníky a rádci, pocházela právě z řad sultánových otroků křesťanského původu. Nakonec i sultán Sulejman I. (1520-1566), na křesťanském Západě zvaný Nádherný, který přivedl Osmanskou říši k největšímu mocenskému rozmachu, územní celistvosti a kulturnímu rozkvětu, měl většinu velkovezírů netureckého původu, dokonce dva z nich slovanského původu.
Od lidí, vytržených z křesťanského prostředí, se očekávala věrná a oddaná služba sultánům, to však neznamenalo, že museli vždy zapomenout na svou původní vlast. Jsou zaznamenány i případy některých vysokých hodnostářů Osmanské říše, kteří
udržovali styky se svými původními rodinami a díky svému postavení jim účinně pomáhali. Jeden z nich, Mehmed Paša Sokolović (turecky: Sokollu Mehmet Paşa), který se narodil v srbské pravoslavné rodině, dokonce pomohl obnovit srbský pravoslavný patriarchát (podle různých pramenů v roce 1556 nebo v roce 1557), a do jeho čela prosadil vlastního bratra Makariju Sokoloviće. Nakonec právě Sokollu Mehmet Paşa byl později, po smrti sultána Sulejmana I., jistou dobu skutečným vládcem říše. V roce 1565 se totiž stal velkovezírem, a když o rok později převzal vládu po smrti svého otce Sulejmana I. jeho syn Selim II. (1566-1574), ukázalo se, že nový sultán nezvládá své povinnosti. Selim II. byl totiž evidentně alkoholik, proto do značné míry přenechával státní záležitosti svému velkovezírovi, kterým byl právě Sokollu Mehmet Paşa. Došlo tak ke kuriózní situaci, kdy správa velkého muslimského impéria téměř úplně spočívala v rukou velkovezíra slovanského původu. Sokollu Mehmet Paşa byl velkovezírem nepřetržitě až do roku 1579, kdy se stal obětí vraždy.
Je také známo, že i další velkovezír sultána Sulejmana I., Pargalı İbrahim Paşa, se hlásil ke svému řeckému pravoslavnému původu.
Nemuslimové byli také zapojeni do systému přidělování vojenských lén (tımar), přidělovaných zasloužilým bojovníkům. Až do 16. století dostávali tato vojenská léna i křesťané, kteří se podíleli na dobyvatelských úspěších Osmanů.
Dá se tedy konstatovat, že v Osmanské říši vládla poměrně úctyhodná míra náboženské a etnické tolerance k netureckému obyvatelstvu. Osmané nepřikládali etnickému původu prvořadý význam, takže - jak již bylo uvedeno - v 16. století byla i vládnoucí elita Osmanské říše (včetně většiny velkovezírů) převážně netureckého původu. V období vrcholného rozvoje Osmanské říše byli etničtí Turci považováni spíše za překážku než za oporu samovlády sultánů. Mezi osmanskými vládci a etnickými Turky byla jakási bariéra nedůvěry a to dávalo odvedencům z křesťanských rodin velkou šanci na oslnivou kariéru po boku osmanských vládců. Obecně se soudí, že takto vytvářená neturecká elita byla méně náchylná k organizování intrik vůči panovníkům.
Paradoxně si osmanská praxe odvádění křesťanských chlapců získala jisté porozumění a sympatie i mezi křesťany, protože schopným mužům křesťanského původu umožňovala dostat se až do nejvyšších mocenských úřadů v Osmanské říši. Museli se však stát muslimy, protože Osmanská říše byla islámským státem, ve kterém byl společenský vzestup výsadou muslimů.
Nemuslimové mohli na základě svobodné vůle přestoupit na islám,
mohli si však své náboženství i zachovat, ale jako protihodnota za to se od nich žádala loajalita vůči státu a přijetí diskriminačního statutu zimmí (chráněnec). Kromě toho, že platili daň z hlavy (cizye), byli i jinak právně diskriminováni, především stavebními omezeními, zákazem zřizovat si nové modlitebny a zvláštními předpisy o oblékání, které pro ně platily. Je však třeba připomenout, že i v tomto ohledu platila vysoká míra ohleduplnosti. Významná část nemuslimského obyvatelstva byla vyňata z placení daně z hlavy. Cizye nemusely platit nemuslimské ženy, děti, staří a nemocní lidé, otroci, členové významných rodin a také nemuslimové, kteří poskytovali jisté služby v zastoupení státu.
Ačkoliv Osmané viděli smysl existence svého státu jako prostředek k šíření islámu,
islámské právo jako právní základ země zakazovalo vynucené konverze na islám. Proto tehdejší Osmané neprováděli nucenou plošnou islamizaci křesťanských poddaných, takže ti si mohli uchovat svou křesťanskou víru, i když nepatřili k plnoprávným obyvatelům Osmanské říše. Mnozí křesťané se však dobrovolně zřekli své víry a přestoupili na islám, aby tak získali rovnoprávné postavení s muslimy.
Křesťané a Židé v Osmanské říši měli sice diskriminační statut zimmí, přesto však patřilo jejich postavení k nejpozoruhodnějším specifikům osmanského státu. Už bezprostředně po dobytí Konstantinopole v roce 1453 sultán Mehmed II. dosadil do úřadu řeckého patriarchy a o několik let později (podle různých pramenů v roce 1458 nebo v roce 1461) i arménského patriarchy. Takovým způsobem integroval obě nejpočetnější křesťanské církve, které měly vlastní náboženské struktury, do správného aparátu říše. O něco později (podle různých pramenů v roce 1556 nebo v roce 1557), byl znovu založen srbský ortodoxní patriarchát se sídlem v kosovském městě İpek (dnes Peć).
Jiné křesťanské skupiny nebyly natolik pevně integrovány do státního aparátu říše. Šlo o nestoriány z jihovýchodní Anatólie, monofyzitské egyptské Kopty, syrské jakobity či libanonské maronity, unifikované s Katolickou církví. V podobné situaci byli až do 19. století i Židé. Přesto však všechny tyto
náboženské obce získávaly částečný podíl na moci v rámci státem stanovené dělby práce. Tímto racionálním způsobem se sultáni snažili vypěstovat v osmanských nemuslimech pocit sounáležitosti k jedné obrovské říši, díky čemuž se jim do značné míry dařilo eliminovat jejich případné snahy o osamostatnění se.
Postavení nemuslimů se začalo výrazně zlepšovat od konce 17. století po tvrdém úderu, který způsobila Osmanům zdrcující porážka osmanské armády u Vídně v roce 1683. Od tohoto momentu se Osmanská říše dostává do trvalé defenzivy a ocitá se pod silným tlakem křesťanské Evropy.
Díky tomu dochází v 18. a 19. století k výraznému oživení křesťanského života v Osmanské říši. Tento stav způsobila slábnoucí moc Osmanů a rostoucí síla křesťanských států. Vojenské úspěchy Evropanů, kteří způsobovaly Osmanům mnohé potupné porážky na vojenském poli, přinutily sultány akceptovat požadavky na zlepšování postavení nemuslimského obyvatelstva Osmanské říše. Týkalo se to i postavení osmanských katolíků. Již
v roce 1740 se Francie ujímá protektorátu nad katolíky říše.
Ochráncem pravoslavných křesťanů se stává ruský car. Na základě mírových jednání v Kücük Kaynarca
v roce 1774 převzalo Rusko ochranu nad všemi ortodoxními poddanými, kteří žili v osmanských oblastech. Díky protektorátu Ruska získali ortodoxní křesťané v říši poměrně významné postavení nejen v řeckých a balkánských provinciích nebo na syrských územích, ale i na území dnešního Turecka, především v Istanbulu. V Anatólii tvořili ortodoxní četné minority, ovšem i jejich význam vzrůstal. Populace katolíků v Osmanském impériu nebyla tak početná jako komunita ortodoxních věřících a představovali ji především maronité v Libanonu, který byl v té době součástí říše.
Muslimské i nemuslimské obyvatelstvo říše bylo po stránce náboženské organizované v takzvaných milletech. Jelikož Osmanská říše byla islámskou říší, nejpočetnější byl pochopitelně muslimský millet. Jeho příslušníci se řídili pravidly a zákony svého vyznání a byli plnohodnotnými obyvateli říše za předpokladu, že nevykonávali žádnou činnost, která by byla v rozporu se zákony a zájmy muslimské říše.
V rámci nemuslimského obyvatelstva Osmanské říše byl nejmocnější řecký millet, který měl v některých částech říše, především na Balkáně, velmi silné postavení. Tvořili ho kromě etnických Řeků vyznavači ortodoxních církví nejrůznějšího původu. Na Balkáně to byli Srbové, Bulhaři, Rumuni, Albánci, v Asii křesťané, kteří mluvili turecky a arabsky. Méně četné byly další dva millety: arménský a židovský.
Je třeba v této souvislosti připomenout, že katoličtí Řekové a Arméni, kteří byli v jednotě s Římem, nepatřili k žádnému z dříve uvedených křesťanských milletů, tedy ani k řeckému, ani k arménskému.
Důležitým momentem, který přispěl ke zvýšení prestiže křesťanského obyvatelstva v Osmanské říši, byl
vznik řecké aristokracie, která se vytvořila v 17. a 18. století v Istanbulu, metropoli impéria, a těšila se neobyčejné přízni Osmanů. Její příslušníci, pocházející z vlivných patricijských rodin, byli podle svých rodových sídel v istanbulské čtvrti Fanar označováni jako fanarioté. Časem si vytvořili doslova monopol na několik důležitých úřadů ve státě. Patřil k nim i úřad dragomana Vysoké porty (nejvyššího vládního orgánu Osmanské říše). Oficiálně sice šlo o post obyčejného tlumočníka, ve skutečnosti však dragoman odpovídal za zahraniční styky impéria. Fanariotům také náležel úřad místodržících podunajských knížectví, z nichž se později etablovalo rumunské království.
Křesťané časem získali významné postavení ve sféře obchodu a finančnictví na úkor Židů, kteří v této oblasti dominovali předtím, v době rozkvětu Osmanské říše. Jelikož v té době byli jako jediní obeznámeni s evropskou vzdělaností a jako příslušníci nekřesťanského náboženství nemohli být podezřívání ze sympatií k evropským nepřátelům osmanského impéria, hráli Židé důležitou roli v ekonomickopolitické zprávě říše. Proto právě oni nejvíce doplatili na úpadek osmanského státu od konce 17. století. Na rozdíl od křesťanů nemohli doufat v pomoc a protektorát evropských křesťanských vlád a tak zůstali do jisté míry ve společnosti izolováni. Jejich postavení se částečně zlepšilo až v druhé polovině 19. století. Z obchodu, finančnictví a státních úřadů je v převážné míře vytlačili Řekové, Arméni a arabsky mluvící křesťané z Levanty (Východního Středomoří).
Dobytí Egypta Napoleonem v roce 1798 vyvolalo potřebu reforem v Osmanské říši. Osvícený sultán Mahmud II. (1808-1839) se již v období své vlády snažil reformovat Turecko natolik, aby ho evropské mocnosti začaly vnímat jako součást Evropy. On sám začal éru radikálních reforem v Turecku, které přinesly pozitivní změny i pro Katolickou církev. Díky společnému zásahu Rakouska a Francie při Vysoké Porte byl v roce 1829 katolíkům Osmanské říše udělen status millet (státem uznané společenství). Diplomatická aktivita papeže Pia VIII. a nátlak křesťanských panovníků přiměl sultána Mahmuda II. vydat v roce 1830 dekret, který umožnil arménským katolíkům svobodně vyznávat svou víru a stavět kostely. Na základě toho papež Pius VIII. zřídil 6. července 1830 primaciální Konstantinopolské arcibiskupství pro arménské katolíky.
Slabost Osmanů umožňovala dominantním Evropanům téměř neomezené právo zasahovat do vnitřních záležitostí Osmanské říše.
Ochrana náboženských minorit v praxi znamenala možnost budování vzdělávacího systému pro osmanské křesťany a Židy. Rostoucí počet misijních škol a jiných vzdělávacích, kulturních a společenských institucí přispěl k tomu, že nemuslimové dosahovali v osmanském impériu vyšší vzdělanostní úroveň než muslimské obyvatelstvo. Podle jednoho pramene z celkového počtu 366 zaměstnanců osmanského ministerstva zahraničí v letech 1850 až 1908 bylo 107 nemuslimů (29%). Pokud si uvědomíme, že nemuslimové tvořili v té době 23 - 24% celkové populace Osmanské říše, znamená to, že procentuální zastoupení nemuslimů v službách osmanského ministerstva zahraničí bylo vyšší než procentuální zastoupení nemuslimského obyvatelstva v rámci celkové populace impéria. Zatímco polovina muslimských zaměstnanců státní správy ovládala 3 cizí jazyky, nemuslimští zaměstnanci v mnoha případech ovládali 5 a více cizích jazyků.
Právě vzdělání se stalo nezanedbatelným prostředkem rozšiřování kulturního, hospodářského i politického vlivu země, která měla v daném sektoru protektorát. Nejvíce se dařilo v počátečních fázích především Francouzům, později se více začali prosazovat Italové, Britové, Němci a Američané, zatímco Rusové v tomto ohledu výrazně neuspěli navzdory svému velkému vlivu v prostředí osmanských ortodoxních křesťanů. V tomto období zaznamenáváme intenzivní
činnost misionářů, kteří se pokoušeli o konverzi muslimů na křesťanskou víru, avšak s minimálním úspěchem, protože islámský zákon trestá odpadlictví trestem smrti. Větší přesuny nastaly v křesťanské populaci. Byly zde zaznamenány konverze ortodoxních, arménských a jiných východních křesťanů ke katolicismu nebo nějaké formě protestantismu. Celkově však protestantské mise nezaznamenaly v osmanském impériu výraznější úspěchy. Přes intenzivní činnost britských, německých a amerických misionářů se protestantské obce příliš nerozrostly.
Smrtí sultána Mahmuda II. éra reforem v Osmanské říši neskončila. Už krátce po jeho smrti v roce 1839 jeho nástupce sultán Abdülmecid přečetl Hatt-ı Şerifi (Vznešený edikt) z Gülhane a otevřel tak
novou epochu významných reforem, známých pod označením Tanzimât-ı Hayriye (Blahodárné opatření).
Ty probíhaly během několika dalších desetiletí a přispěly k výrazné modernizaci Osmanské říše. Co je však nejdůležitější,
přinesly garanci jistoty, cti, privátního majetku a náboženské svobody i pro nemuslimské obyvatele Osmanské říše. Pro křesťany nastaly snad nejlepší časy v celých dějinách Osmanské říše.
Děly se významné události.
V roce 1848 přichází do Istanbulu vyslanec Svatého stolce. V roce 1850 bylo zřízeno 6 nových biskupských sídel v Turecku. V letech 1852-1853 si Napoleon III. vynucuje zvláštní výsady pro osmanské katolíky. V roce 1857 dochází k snad nejvýraznějšímu projevu zrovnoprávnění osmanských nemuslimů s muslimy. Byla zrušena daň z hlavy (cizye) pro nemuslimy. V roce 1860, po srážkách drúzů a maronitů v Libanonu získávají Arméni patriarchátní ústavu. V roce 1861 se stává Libanon, v té době součást Osmanské říše, autonomní provincií, spravovanou křesťanským guvernérem, kterého jmenovala Vysoká porta. V roce 1868 byly navázány diplomatické styky mezi Svatým stolcem a Osmanskou říší.
Tento trend zlepšování postavení nemuslimského obyvatelstva včetně katolíků v Osmanské říši se zachoval až do počátku 20. století. Projevoval se nejen vysokou mírou náboženské tolerance, ale i hospodářským a společenským povznesením osmanských nemuslimů. Křesťanská obchodní buržoazie měla stále silnější postavení v osmanské společnosti. Na počátku 20. století ovládali svět osmanského finančnictví příslušníci náboženských minorit v říši a cizinci. V seznamu z roku 1912 se mezi 40 jmény soukromých bankéřů nachází 12 Řeků, 12 Arménů, 8 Židů, 5 Levantinců nebo Evropanů. Podobný obraz poskytuje i seznam 34 istanbulských makléřů, z nichž bylo 18 Řeků, 6 Židů, 5 Arménů, ale ani jeden Turek.
Období úpadku Osmanské říše lze tedy označit za zlatý věk křesťanství v impériu. Křesťanská populace se vzmáhala po každé stránce a měla velkou zásluhu na modernizaci Osmanské říše. Ještě i začátkem 20. století tvořili křesťané přibližně 30% obyvatelstva Istanbulu s okolím a Malé Asie, tedy zhruba dnešního Turecka.
Jenže poslední období existence Osmanské říše, která zanikla v roce 1922, bylo poznamenáno krutým vyhlazováním křesťanského obyvatelstva. Nezpůsobil ho však islám, ale hnutí Mladoturků, kteří po Mladoturecké revoluci v roce 1908 postupně ovládli politický život Osmanské říše a začali prosazovat panturkismus a turkizaci říše.
Zničení 3,5 milionu křesťanů v poslední dekádě osmanské vlády - před, během a po první světové válce - je nekompromisní obžalobou hnutí Mladoturků, které přispělo k založení Turecké republiky.
Jimi ovládaná osmanská vláda nařídila etnické čistky, v rámci kterých zahynuly miliony křesťanů. Obzvláště krutá byla arménská genocida v roce 1915, která připravila o život podle různých odhadů od 300 tisíc až do 1,5 milionu Arménů. Určit přesné počty je velmi obtížné, protože neexistují oficiální statistiky. Arméni hovoří o počtu 2 miliony, Turci často uvádějí pouze desetinu z tohoto počtu. Číslo jeden milion je však ve světě všeobecně uznávané jako reálný počet obětí masakru.
Předzvěstí krutého osudu Arménů však byly už krvavé události z konce 19. století. Tehdejší sultán Abdülhamit II. pod záminkou odhalení atentátů arménských nacionalistů, zčásti skutečných, zčásti vymyšlených, realizoval sérii masakrů, při nichž bylo zabito asi 300 tisíc Arménů. Paradoxně však hlavními aktéry tohoto krveprolití nebyly samotní Turci, ale Kurdové. I řecké a asyrské menšiny byly zdecimované rozsáhlými masakry.
Po rozpadu Osmanské říše a vzniku Turecké republiky v roce 1923 došlo k asymetrické řecko-turecké výměně obyvatelstva, v rámci které museli odejít z Turecka do Řecka pravoslavní Řekové a z Řecka zase byly vysídlení muslimové, kteří našli novou vlast v Turecku. Takto se Turecko fakticky téměř
úplně „očistilo“ od křesťanů. Prsty v tom měl
Mustafa Kemal Atatürk, první prezident novodobé Turecké republiky. Paradoxně, i když Atatürk veřejně pohrdal muslimským náboženstvím a snažil se o totální degradaci islámu ve své vlasti, právě on
se přičinil o zdecimování křesťanství v Turecku více než muslimští turečtí sultáni z dob největšího rozmachu Osmanské říše, kteří se vyznačovali tolerantním přístupem k jinověrcům. Po odsunu Řeků z Turecka a příchodu muslimů z Řecka do Turecka
v roce 1923 se stali křesťané v Turecku nepatrnou minoritou a tento stav de facto přetrvává dodnes. Vinu na tom však nenese islám, ale především hnutí Mladoturků a jeho výrazný představitel Mustafa Kemal Atatürk.
Mírová smlouva, která byla podepsána v červenci 1923 v Lausanne, sice garantovala právní uznání některým náboženským minoritám, netýkala se však osmanských katolíků, takže
Katolická církev dodnes není v Turecku právně uznána jako náboženská minorita. Byly také ignorovány nároky Arménů a Kurdů na nezávislost, takže ve smyslu výše uvedených skutečností
lze považovat mírovou smlouvu z Lausanne za neomluvitelné selhání křesťanských velmocí a časovanou bombu, která ohrožuje mírovou existenci Turecka, i celého regionu i do budoucna.
Po vzniku novodobé Turecké republiky se počet Arménů a Řeků dále snižoval v důsledku balíku omezujících opatření a státem zinscenovaných násilností proti nemuslimům, především Řekům. Arméni a Řekové se pravidelně ocitali v roli rukojmí v časech vnějších a vnitřních krizí a konfliktů (Kypr 1955, 1964, Náhorní Karabach 1991 - 1994, konflikt v Kurdistánu). Zbytky křesťanského osídlení se udržely především v největším tureckém městě Istanbulu, ale velmi vzácně i na území asijské části Turecka.
Jistou dobu se však zdálo, že i v Turecku začne křesťanům blýskat na lepší časy. Souviselo to mimo jiné i
se snahou Turecka stát se plnoprávným členem EU. V roce 2015 povolila turecká vláda poprvé od roku 1923 stavbu nového kostela v zemi pro syrské křesťany. Dalo se dokonce hovořit o celkovém oživení života křesťanů v zemi. Množily se zprávy o rostoucím počtu konverzí muslimů na křesťanství. Navíc, podle obtížně kontrolovatelných odhadů žijí v Turecku stovky tisíců nebo dokonce miliony takzvaných kryptokřesťanů, tedy lidí, jejichž křesťanští předkové byli nuceni konvertovat k islámu kvůli daňovým znevýhodněním nebo pod přímým nátlakem. Často si dokázali uchovat své jazyky a udrželi si i určité křesťanské (reliktní) zvyky. Mnozí Arméni, které během genocidy (1915/16) unesli v dospělém nebo dětském věku, a umístili je do muslimských rodin, přičemž byli nuceni konvertovat k islámu, se desítky let neodvážili ze strachu z pronásledování vyznávat svůj křesťansko-arménský původ. V současné době jejich vnoučata začínají vyprávět příběhy ponížených a traumatizovaných předků v pamětních knihách nebo v románové podobě. Takto se v nich probouzejí jejich křesťanské kořeny.
V Turecku se pohybují i miliony zahraničních křesťanů. Jsou to rekreanti a migrující dělníci, kteří mají v zemi jen dočasný pobyt, jenže v Turecku žijí i důchodci ze Západu, kteří dožívají svůj život v této slunné zemi.
Zlepšování postavení křesťanů v Turecku se však týká především pravoslavných věřících. Katolická církev je v Turecku dodnes v horším postavení, protože není právně uznána, dokonce ani jako takzvané „přípustné vyznání“, které Lausanneská smlouva z roku 1923 přiznala pouze Arménské apoštolské církví, Řecké pravoslavné církvi a židovské komunitě. Přesto
Katolická církev v Turecku ve velmi nepatrném rozsahu existuje a má tu svou hierarchii i své kostely a řehole. Dokonce velmi nesměle ožívá i klášterní život.
Katoličtí biskupové na čele s předsedou Konference biskupů Turecka se již delší dobu usilují o navrácení vlastnictví 200 nemovitostí zabavených vládou ve 30. letech minulého století. V roce 2012 se setkali s komisí tureckého parlamentu pro smíření. V seznamu objektů, které Katolická církev v Turecku předložila, jsou různé objekty, především kostely, školy, sirotčince a nemocnice. Tyto nároky jsou uplatňovány na základě seznamu vypracovaného v roce 1913 mezi velkovezírem Osmanské říše a Francií v době, kdy měla Francie protektorát nad Katolickou církví v říši. Naděje na vrácení objektů je však diskutabilní.
Především tyto objekty často měnily majitele a nelze ani zaručit možnost jejich vrácení Katolické církvi. Největším problémem je skutečnost, že Katolické církvi v Turecku chybí právní uznání, takže ani nemůže být oficiálně vlastníkem nemovitostí. Ty lze přidělit pouze soukromým osobám, tedy katolickým laikům, svázaným s Církví, ale toto má nejasné právní důsledky.
O oficiálním uznání Katolické církve se mluví již desetiletí. I papež Benedikt XVI. při setkání s novým velvyslancem Turecka při Svatém stolci (7. ledna 2010) opakovaně žádal právní uznání Katolické církvi v této zemi. Turecko zřejmě nemůže donekonečna odkládat toto uznání, protože Svatý stolec má diplomatické styky s Tureckem již přes 150 let. Byly navázány v roce 1868, původně mezi Svatým stolcem a Osmanskou říší. Už samotný fakt dlouhodobých diplomatických styků dává naději do budoucna, vždyť Katolická církev v Turecku je v jistém smyslu součástí Svatého stolce.
Potřebuje však podporu křesťanské Evropy tak, jak to bylo před první světovou válkou, kdy evropské mocnosti přinutily turecké sultány přiznat křesťanům poměrně rozsáhlá práva na vyznávání náboženského kultu.
Co dodat na závěr? Křesťanská Evropa přežila pohnuté časy. Největší hrozbu pro její existenci představoval posledních 14 století islám. V nejtěžších dobách křesťanskou civilizaci zachraňovali papežové. Nejprve křížovými výpravami, později dalšími politickými rozhodnutími. Svatá liga z roku 1571 vznikla z iniciativy papeže Pia V. a dosáhla mimořádně důležité vítězství nad Turky v námořní bitvě u Lepanta v témže roce.
O velké vítězství křesťanů nad Turky v bitvě u Vídně v roce 1683 se mimořádnou mírou přičinil papež Inocenc XI. Zásluhou jeho diplomacie došlo k spojenectví mezi císařem Leopoldem I. a polským králem Jan III. Sobieskim. Toto spojenectví stálo u zrodu slavného vítězství křesťanských vojsk v roce 1683. Papež navíc Leopoldu I. pomohl i finančně a poskytl 1,5 milionu zlatých na obranu Vídně.
O rok později vznikla Svatá liga z roku 1684, která definitivně vrátila Evropu křesťanům. Spojili se v ní pod záštitou papeže Inocence XI. Svatá říše římská, Benátky a Polsko-litevská unie, o něco později se připojilo i Rusko. Od té doby Osmané nezadržitelně ustupovali křesťanům, až jim na evropském kontinentu zůstal už jen flíček země.
Dnes vyvstává nová hrozba pro křesťanskou civilizaci z území, které bylo kdysi také křesťanské. V dnešním Turecku jsme svědky oživování snů o znovuzrození mocné Osmanské říše, která by vytáhla do války proti křesťanům. A co my?
Vzpomeňme si na historickou moudrost:
Historia - magistra vitae! Ve volnějším překladu: Historie je učitelkou života. Nechme se tedy poučit historií. Vytvořme novou Svatou ligu proti Turkům a připravme nové křížové výpravy za záchranu křesťanské civilizace. Je povinností katolíků milovat i nepřátele, ale stejně je povinností katolíků bránit naše křesťanské dědictví. Katolická nauka zná i spravedlivou válku, tedy oprávněnou obranu vojenskou silou. Té se bohužel nevyhneme. Pokud totiž budeme zbaběle ustupovat, můžeme se dožít toho, že naše děti nebo vnuci už budou muslimové. A to zřejmě nikdo z nás nechce.
Karol Dučák
Použitá literatura:
1. Anadolu Selçuklu Devleti (1077-1308). In:
Türkiye Kültür Portalı. Dostupné z:
www.kulturportali.gov.tr/portal/anadolu-selcuklu-devleti--1077-1308-
2. BITVA U LEPANTA 7. ŘÍJNA 1571. In: Militaria - Tématický server v oboru vojenství.
Dostupné z:
www.militaria.cz/cz/clanky/valky-a-valecnici/bitva-u-lepanta--rijna-11.html.
3. Blahoslavený pápež INOCENT XI. osloboditeľ Uhorska od Osmanov.
In:
Korunovačné slávnosti. Dostupné z:
www.korunovacie.sk/inocent-xi.xhtml
4. Bronková J.:
Kdo jsou turečtí katolíci. Dostupné z:
www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=6829
5. Gdovin, S.: Chmelár:
Kým médiá sústreďujú pozornosť na Bielorusko, Erdogan spravil v Turecku islamistickú diktatúru a vyhlásil, že v mene Alaha urobí „poriadok“ v celom Stredomorí. A Západ mlčí. In:
Slovensko-ruská spoločnosť. Dostupné z:
www.srspol.sk/clanek-chmelar-kym-media-sustreduju-pozornost-na-bielorusko-erdogan-spravil-v-turecku-islamisticku-diktaturu-a-vyhlasil-ze-v-mene-alaha-urobi-poriadok-v-celom-stredomori-a-zapad-mlci-20363.html
6. Gebelt J. a kol.:
Ve stínu islámu: Menšinová náboženství na Blízkém východě. Praha:
Vyšehrad, 2017. ISBN 978-80-7429-692-5. 442 s.
7. Hofmann T.: „
Wer in der Türkei Christ ist, zahlt einen Preis dafür“, 2007. Dostupné z:
www.igfm.de/wer-in-der-tuerkei-christ-ist-zahlt-einen-preis-dafuer/
8. Jak žijí křesťané v Turecku? ‚Oficiálně neexistujeme, snažíme se udržet naši identitu‘. Dostupné z:
www.irozhlas.cz/zpravy-ze-sveta/jak-ziji-krestane-v-turecku-oficialne-neexistujeme-snazime-se-udrzet-nasi_1704150509_jma
9. Katolícka cirkev v Turecku chce stovky nehnuteľností. Dostupné z:
www.tkkbs.sk/view.php?cisloclanku=20120424017
10. Konštantinopolský ekumenický patriarchát. In:
Impulz. Dostupné z:
www.impulzrevue.sk/article.php?1237
11. Korobeinikov, D.:
Byzantium and the Turks in the Thirteenth Century. 1. edition. Oxford:
Oxford University Press, 2014. ISBN 978-0-19-870826-1. xxi+372 s.
12. Kreiser, K. – Neumann, Ch. K.:
Dějiny Turecka. Praha:
Nakladatelství Lidové noviny, 2010. ISBN 978-80-7422-012-8. 333 s.
13. Lewis B.: Dějiny Blízkeho východu. Praha: NLN - Nakladatelství Lidové noviny, 2003. ISBN 80-7106-191-3. 384 s.
14. Lilie, R.-J.:
Die Schlacht von Myriokephalon (1176):
Auswirkungen auf das byzantinische Reich im ausgehenden 12. Jahrhundert. In:
Révue des études byzantines, 35, 1977, s. 257-275.
15. Miryokefalon Savaşı. In:
Tarihi Olaylar. Dostupné z:
www.tarihiolaylar.com/tarihi-olaylar/miryokefalon-savasi-1430
16. Nosková, M.:
Ďalší vývoj a úpadok Osmanskej ríše. In:
Magistra História. Dostupné z:
www.magistra-historia.sk/dalsi-vyvoj-a-upadok-osmanskej-rise/
17. Nosková. M.:
Zrod Osmanskej ríše a jej rozširovanie. In:
Magistra História. Dostupné z:
www.magistra-historia.sk/zrod-osmanskej-rise-a-jej-rozsirovanie/
18. Patriarcha Bartolomej vyjadril bolesť nad premenou Chrámu v Chóre na mešitu.
In:
Vatican News. Dostupné z:
www.vaticannews.va/sk/svet/news/2020-08/patriarcha-bartolomej-i-vyjadril-bolest-nad-premenou-chramu.html
19. Pirický G.:
Turecko. Praha:
Libri, 2006. ISBN 80-7277-323-2. 198 s.
20. Praceius, O.:
Die Modernisierung in der Türkei unter Mustafa Kemal Atatürk. München:
GRIN Verlag, 1998. Dostupné z:
www.grin.com/document/99392
21. Recska, J.:
Európska perspektíva Turecka. Bratislava, 2007.
Diplomová práca. Univerzita Komenského, Pedagogická fakulta, Katedra etickej a občianskej výchovy.
22. Turecko je svätou zemou ranej Cirkvi. In:
Postoj. Dostupné z:
https://svetkrestanstva.postoj.sk/15933/turecko-je-svaetou-zemou-ranej-cirkvi
