Již od prvních okamžiků mimořádných událostí si měli všimnout všichni, kdo správně užívají rozumu, že přesvědčení o eliminaci globální pandemie cestou uzavření lidí v domovech postrádá veškerý smysl.
Šlo o vyvolání iluze v lidu
Čím více ubíhá čas, tím více objektivních fakt a údajů se vynořuje ohledně tzv. epidemie COVIDU–19. Bylo toho již mnoho řečeno o zvládání mimořádné situace ze strany politiků a o logičnosti a účinnosti učiněných rozhodnutí, nicméně existují zde ještě neprozkoumané aspekty, které si zaslouží patřičnou pozornost. Neboť tváří v tvář stále silnějším evidencím schází odpověď těch, kteří by ji měli dát, a zůstaly nevysloveny otázky, které by měly být vysvětleny.
Již od prvních okamžiků mimořádných událostí si měli všimnout všichni, kdo správně užívají rozumu, že přesvědčení o eliminaci globální pandemie cestou uzavření lidí v domovech postrádá veškerý smysl.
Šlo o vyvolání iluze v lidu, který se měl domnívat, že politika „nic nedělání“ a vyčkávání dalšího vývoje vyřeší magicky každou situaci.
Chci poznamenat, že se k tomuto problému nevracím proto, abych banálně opakoval kritiky na rozhodnutí učiněná vládami světa, nýbrž proto, abych zrekonstruoval určitý problémový rámec, v němž se nacházejí dosud neprobádané roviny.
Zatímco rozhodnutí vedoucí k zavedení veřejných opatření byla vyňata z aplikace principu zodpovědnosti a nepřekročila hranici „aktivního konání“, které mělo spočívat v posílení medicínského
sektoru v postižených oblastech,
vina za každé potenciální zhoršení situace byla svalována na populaci a zvláště na nenáviděného obětního beránka.
„
Je nutné dodržovat pravidla“, zněla do omrzení opakovaná mantra, jíž se lidé pasivně podvolili. Třebaže byl takový postoj na počátku pochopitelný – navzdory tomu, že nebyl obecně přijímaný – ve světle příliš velkého počtu důkazů o neúčinnosti ho již nelze nadále zastávat. Problém je to, že i po uplynutí dostatečné doby a navzdory všemu, co se až do dnešní doby postupně ukazovalo, přetrvává určitý druh myšlenkové uzavřenosti.
Proč lidé nejsou pobouřeni rozhodnutím nekonat pitvy?
Jak to, že se stále ještě nikdo nedotazuje, jaká opatření byla učiněna na podporu lékařského sektoru
v postižených oblastech?
Proč není možné učinit shrnutí toho, co samotní vědci již dlouhou dobu zastávají?
Jak to, že se nehledí na počty hospitalizovaných a na terapeutické indikace, které lékaři nalezli a doporučili?
Proč jsou zamlčovány lékařské zprávy, které vyvracejí oficiální prezentaci situace?
Jak to, že je COVID–19 považován dokonce za nebezpečnější než mnohem vážnější a silnější
epidemie?
Proč se dospělo k tomu, že se začalo věřit ve smrt a v možnost smrti lidí na pouhou nákazu COVIDEM–19?
A především, proč se dala přednost skrývání se za nelogickým chováním, které bylo navíc bez hodnoty i z hygienického hlediska?
Ostatně, jaký význam má dezinfekce rukou před vstupem do supermarketu nebo do kostela, když se pak člověk dotýká nákupního vozíku, bankovek a dalších předmětů?
Tuto nesmyslnost, tento „lockdown rozumu“ nelze vysvětlit pouze tím, co bylo nazváno politickým řešením problému.
Informovaný neznamená vzdělaný
Hlavní roli – ne však jedinou, jak ještě uvidíme – jistě sehrál způsob podávání informací, kterou nedávno jeden velmi známý a světově uznávaný virolog vystupující (a nevyslyšený) proti povstalé psychóze, označil za katastrofickou a podjatou.
V této souvislosti stojí za to zdůraznit jasnou a z jistého hlediska i „prorockou“
platnost studií Marcela de Corteho. Jak tento autor uváděl již před několika desetiletími, v našich masových společnostech tíhnou informace k pokrytí celé oblasti vědění, včetně oblasti vědecké:
rozhodující není vědění o sobě či poznání skutečnosti, nýbrž informace o ní, která se mediálně šíří. Proto se stal člověk informovaný mylně synonymem člověka vzdělaného.
„Informujte se!“ – to je nové paradigma, jakoby byla informace totožná s pravdou. Obvinění z „funkcionálního analfabetismu“ padá na všechny, kdo se neinformují zvláště z oficiálních zdrojů. Ty jsou držitelé nepochybných dogmat.
Scholastika, která je filosofií běžného přesvědčení a tedy zdravého rozumu, nás učí, že myšlení není možné bez předběžné smyslové zkušenosti: učiněné zrakem, sluchem, čichem, chutí a hmatem.
Člověk musí nejprve slyšet, dotknout se, vidět a uznat, že věci mají své objektivní bytí nezávisle na tom, jak o nich smýšlíme. V tom spočívá první a základní krok na cestě poznání.
Proto je možné tvrdit, že pravda spočívá v myšlenkovém přizpůsobení se rozumu této o sobě jsoucí skutečnosti, která je zde i bez poznávajícího subjektu.
Jakou zkušenost se vzdálenými fakty však může mít člověk v globalizované společnosti? Co z toho, co se skutečně odehrávalo v Číně, viděl např. italský občan na vlastní oči? Jakou zkušenost
učinil obyvatel Catanzara s tím, co se dělo v nemocnicích v Bergamu? Co viděl obyvatel Berlína z oddělení v městě Brescia?
Absolutně nic. Protože jim fakticky schází předmět poznání, tedy doslova to, co „mají před sebou“ (
id quod ob-jacet),
mohou si nanejvýš učinit nějakou ideu. Mohou si něco představit. Mohou si učinit názor.
Nikdy nemohou dospět k faktickému poznání oněch skutečností.
Problémem je to, že idea, kterou jsme si učinili, může nakonec zastoupit samotnou skutečnost. Pravda a objektivita přestanou existovat, jsou nahrazeny ideou, kterou si každý o dané skutečnosti v mysli vytvořil.
Subjektivní myšlení zaujme pozici objektivní skutečnosti. Slavný
Descartův výrok „
cogito ergo sum“ je doveden k naprosto neblahým důsledkům.
Myšlení je zbaveno základu, neboť postrádá reálný podklad, a nutně se hroutí do nihilismu.
Proto může De Conte odůvodněně tvrdit, že problém dnešní doby není „materialismus“ (ne jistě pouze v tom smyslu, jak mu rozuměl Marx), nýbrž naopak „idealismus“, a to do té míry, že „
náš svět je tak málo materialistický, že má od hlavy až k patě, dokonce i ve svých odpornostech, včetně těch erotických, povahu mentálního konstruktu“.
Tato mentální korupce, která pochází z „říše domněnek“, v níž vládne subjektivismus, se v globalizované společnosti rodí z předávaných informací, které většina považuje mylně za pravdivé. Jde
totiž o náhražku předmětu, o čiře myšlenkovou realitu, která je vzdálená skutečným lidem a věcem a odpoutává od realismu.
Čím větší izolace, tím více závislosti
Již v sedmdesátých letech upozorňoval velký belgický filosof na to, že pro informační centra
bude snadné řídit (a dokonce ovládat) osoby: v masových společnostech jsou události předkládány tak, aby působily mocně na smysly a emoce jejích členů – užívaná slova musí být vybírána podle jejich působnosti, mají zaujmout a ohromit. To platí zvláště o obrazech. Jejich cílem je rozjitřit emoce, které zamezí užívání rozumu.
Záludný mechanismus, který De Corte dobře podtrhl, spočívá v tom, že
čím více je člověk izolován, tím více se snaží navázat styk se společností prostřednictvím informace: nesmazatelná
potřeba společenského živočicha, daná jeho přirozeností, je uspokojována informacemi, tedy falešným lékem na smrtící osamělost. Člověk nemůže žít v izolaci.
Čím více jsou osoby osamělé, tím více se stávají závislé na informačních zdrojích a na virtuálních sítích. Zde nacházejí „spojení“ a „společenský“ opěrný bod.
Aristotelský myslitel poukazuje na fakt, že „demokratické“ vlády mají potřebu deformovat informace proto, aby se udržely u moci: „
z umění vládnout se stává schopnost předkládat události tak, aby vláda zmátla veřejné mínění“.
Dochází tedy k ustavení nejednoznačného vztahu, z něhož nelze uniknout: vztahu mezi vládnoucími, ovládanými a informačními prostředky, kde každý sehrává, takřka fyziologickým způsobem, svou úlohu. Výsledkem je udržování této nezdravé nerovnováhy systému: „občan“ potřebuje informace, politická moc je „musí“ používat k vytváření konsensu, sdělovací prostředky tak nabízejí „zprostředkovaný“ produkt – informaci.
Vzpomeňme si na známou scénu vysílanou na všech televizních kanálech, která ukazovala rakve v Bergamu. Později se ukázalo, že záběry zachycují událost starou několik let – odvoz obětí tragického ztroskotání lodi, k němuž došlo u sicilských břehů.
Nebo na kriminalizaci mladých lidí, kteří se v době omezení vycházení osob pohybovali na ulici, přičemž byl použit tentýž snímek pro případy v Cremoně, v Brescii, v Bergamu...
Nebo na burcující titulky v novinách ohlašující náhlá a nevysvětlitelná úmrtí mladých lidí na COVID, zatímco šlo o důsledky předchozích vážných patologií.
Kdokoliv se pokusil upozornit na tyto skutečnosti, byl okamžitě obviněn z „popíračství“ a pozice stran se neuvěřitelně obrátila: kdo popírá skutečnost tím, že ji mystifikuje prostřednictvím předkládaného narativu, není jistě tím, kdo odhaluje mediální strategii! Což vůbec neznamená neznalost a podcenění potenciálního nebezpečí (rovněž velmi velkého, vedoucího k tolika mrtvým)
účinků nezvládnuté a nekontrolované infekce.
Řečeno nepolemicky, účinek této směsi faktorů je ten, že
na jedné straně se lidí zmocnila psychóza a panický strach, na straně druhé byl podporován mechanismus nenávisti a kriminalizace obrácený proti společnosti, tedy proti tomu, co je přirozenou podmínkou lidské existence. Jde o mechanismus, který, jakmile je uveden do provozu, žije svým vlastním životem a jeho prostřednictvím odstartovává
diktát „společenského odstupu“ fázi „veřejné“ izolace.
Mezilidský kontakt, objetí, podání ruky, společná vycházka, vzájemná rozmluva jsou situace definované jako nejvyšší riziko pro všechny: snoubenci, kteří si dají polibek, děti, které jdou společně ven, přátelé, kteří se vítají objetím, se stávají zosobněním nových nepřátel lidu, jejichž vina spočívá v pokusu žít absolutně normální život naplněný každodenními radostmi ze styku s druhými. Jsou vinni z porušení pravidel, která jsou srovnatelná s nefalšovanými dogmaty.
Pouze virtuálně jsi v bezpečí
Idea registrace tisíců dobrovolníků určených k bdění nad fyzickým odstupem lidí je součástí této ideologické vize, v níž se
člověk stává provinilcem v momentě, kdy chce žít normálně, tj. společensky ve shodě se svou přirozeností: jeho svoboda – která není ve skutečnosti ničím jiným než tzv. „negativní svobodou“ – je vykreslována jako nezodpovědnost, jako společenský přečin, který musí být potrestán.
Bezpečnost je zajištěna pouze užíváním informačních sítí a pohybem ve virtuálním světě. Virtuální se tak stává skutečným. Již ne pouze informace o určité události, nýbrž celá skutečnost je zaměněna s realitou obíhající v síti, do níž se promítají mezilidské vztahy, práce, emoce, učení. Vše je v síti, mimo ni již není nic. Jako ve slavném filmu „Matrix“ (ne náhodou přeplněném filosofickými
odkazy).
Někteří „experti“ dokonce radili, aby používání internetu nahradilo manželské vztahy kvůli zamezení šíření nákazy (sic!). Nejedná se o jistou formu známého „erotismu jako mentální konstrukce“ popisovaného De Cortim?
******
Jak je možné, že lidé jsou připraveni toto vše přijmout?
Při pokusu o pochopení se musíme na okamžik vrátit k politice.
S příchodem modernity
politika opustila svůj základ, tj. stala se slepá k objektivnímu řádu, který by měla respektovat a ochraňovat, čímž ztratila svoji ontologickou racionalitu.
Přijala voluntarismus – jak v podobě kontraktualismu, tak v podobě konstitucionalismu, tj. myšlenku, podle níž je funkcí politiky zastupovat a zakládat instance pocházející z protikladných zájmů, které v parlamentních demokraciích nacházejí svůj výraz v tzv. „vůli voličů“, čímž se vrhla do propasti nihilismu.
Aby bylo možné udržet při životě takový systém, je nezbytné popírat apriorně existenci pravdy.
Jakmile se politika oddálí od Nejvyššího Dobra a popře ho, skončí záměnou společného dobra (bonum commune), které je dobrem pro všechny lidi a které představuje její cíl, za dobro veřejné, tj. soukromé dobro státu chápané personalistickým způsobem.
Proto se Zdraví, jehož existence není závislá na vůli lidí (všichni by chtěli být dokonale zdraví, avšak skutečnost je zcela jiná a dopadá na člověka navzdory jeho přáním), pozvedá do pozice cíle voluntaristického státu, ačkoliv ho nikdy nelze dosáhnout. Neboť politika nemůže
měnit řád věcí, který je objektivně a přirozeně dán.
Politika tím naopak ztrácí vlastní finalitu, odcizuje se řádu skutečnosti a sobě samé. Zbavuje se své „katechontické“ funkce, která jí je přirozeně vlastní – spočívá v garanci společného dobra,
v prosazování spravedlnosti a v obraně před nespravedlností. Tak se
vyklízí prostor pro růst „tajemství nepravosti“, jenž na sebe může vzít podobu útlakového systému ovládání v momentě, kdy je člověku bráněno v životě ve shodě s rozumem a ctností, tj. v životě podle přirozenosti.
Naturaliter religiosus
Je tu však ještě něco dalšího. Jestliže je pravda, že politika ztratila sebe samu, že se vzdala své vlastní úlohy, vystupuje z pozadí tíživý meta–politický rozměr, jehož vliv se ukázal být vskutku „masový“.
Toto „pozadí“ má silně náboženskou příchuť. Musíme si připomenout, že
religiozita leží v základech lidské přirozenosti a tedy i lidské společnosti (včetně politiky). Tato evidence nepochází jen z filosofie a teologie. Je potvrzována i antropologií, dějinami náboženství a dokonce sociologií a psychologií! Mircea Eliade ukázal, že
pokus o odstranění „posvátného“ (sacrum), který je typickým znakem sekularizačního procesu, je sám náboženským fenoménem. Julien Ries se soustředil na to, co se nazývá „metamorfózou posvátna“, která může zdegenerovat v odpadnutí od pravdy, ale jenž se nikdy nepodaří dokonat, neboť
člověk je
naturaliter religiosus, tzn.
religiozita je nutným určením a bytostnou
charakteristikou lidské přirozenosti.
Ve vztahu k pandemii – může být v jejím vnímání, zvládání a prožívání spatřována náboženská podoba? Zdá se, že ano.
Toto „pandemické náboženství“ lze počítat k obnovené gnózi, na niž je možné narazit v různých formách v masových gnostických hnutích dobře popsaných Ericem Voegelinem, pronikavým, i když poněkud složitým autorem, jehož dílu se dnes záměrně nevěnuje patřičná pozornost.
Třebaže různí kritikové, mezi nimi i Augusto del Noce, upozornili na rozdíly mezi antickou a moderní gnózí a na rizika plynoucí z používání termínu „gnosticismus“ u Voegelina, není ve
skutečnosti možné, aby propast mezi nimi byla tak výrazná: vždyť
jestliže se ateizace světa provedená antickou gnózí ve jménu Transcendence převrátí ve zbožštění světa a tedy v panteismus, vyúsťuje ateizace moderní gnóze prováděné ve jménu radikálního imanentismu
v počáteční hřích, v němž je člověk jediným rozhodčím mezi dobrem a zlem a Bohem se stává jeho vlastní „já“. Výsledkem je sebe–zbožštění člověka, které se napájí ze stejných zdrojů jako antická gnóze.
To, co je pro nás důležité, spočívá ve faktu, že pro filosofa „mýtu nového světa“ došlo v moderní době k průniku antického gnostického náboženství – díky imanentizaci křesťanského eschatonu – do myšlení širokých mas.
V těchto formách masové gnóze představuje
scientismus, pokládaný Augustem del Nocem za třetí a poslední éru dějin lidstva, základní krédo. Je přijímaný, uznávaný a následovaný nejen ze strany „elity“, ale i ze strany prostého lidu.
V hutné zkratce je nutné říct, že
scientismus je dogmatickým postojem, v němž se pozitivní věda chápe jako jediná a výlučná forma platného poznání, která má vést člověka a společnost ve všech jejich rozměrech. Je tedy snadné rozumět kritikám Del Noceho, v nichž je scientismus označován za hluboce iracionální a totalitní, neboť má sklon odstranit vše, co nespadá do jeho úzkého horizontu, stejně jako kritikám De Corteho, v nichž se mluví o jeho „romantickém“ aspektu a moderní scientista je přirovnáván k básníkovi či umělci, který se nechá ovládnout svým uměním a nevidí jinak než očima svých maleb anebo konečně i kritikám Sameka Lodoviciho, který ukazuje jak gnosticismus redukuje člověka na stroj, zamyká ho do kvantitativních pout, díky nimž je jeho skutečnost zcela mystifikována.
Scientismus je podle Voegelina náboženskou formou nové gnóze srovnatelné s jinými masovými gnostickými hnutími.
Jak je však možné poznat znaky těchto gnostických hnutí rozšířených v lidových vrstvách? Voegelin udává celou sérii charakteristik (lépe „symbolů“), jejichž vypracování nachází u Gioacchina da Fioreho:
1) myšlenka, že v dějinách a ve společnosti
existují tři po sobě jdoucí epochy, z nichž ta třetí představuje konečnou fázi završující celý předcházející proces tím, že během ní povstává jakýsi
„ráj na zemi“;
2)
vynoření se vůdce, který vede lid do zaslíbené země;
3)
úloha „proroků“, kteří „předvídají“ budoucnost a ukazují, jaké volby je třeba učinit;
4)
nové bratrství duchovně svébytných osob.
Zdá se, že
všechny tyto momenty se vynořily během „pandemického nouzového stavu“:
1) měli jsme
známé fáze pandemie, z nichž ta třetí představuje cíl, který měl být dosažen za cenu velkých obětí a díky němuž bude společnost moci být „lepší než dříve“, osvobozená od charakteristik hodnocených jako negativní; třeba bez dalšího znečišťování, neboť v „novém
světě“ (ne)šťastného regresu koloběžky nahradí automobily;
2)
ohledně vůdce, který vede lid k této vytoužené fázi, není nutné nic dodávat. Viděli jsme souhru médií a důvěru veřejnosti čekající na nařízení držitelů žezla moci;
3) stejně tak můžeme nechat bez diskuze
vystupování „proroků“ věštících budoucnost z mediálních tribun, kteří k tomu byli zmocněni svým „vyvolením“ spočívajícím v jejich vyšším poznání (tedy gnózí); pokud máme něco dodat, pak jen to, že jejich „prorocké modely“
se následně ukázaly mylné ve všech směrech. Avšak jak je typické pro gnózi, když se proroctví, vize, předpovědi a utopie nenaplní ve faktickém světě, je na omylu podoba faktického světa...
4) A co říci
k autonomní spiritualitě? Modlení se doma podle vlastního uvážení bez potřeby přistupování ke svátostem či veřejnému kultovnímu projevu bylo opakovaně propagováno výše zmíněnými „proroky“. „
Self made“ náboženství se stalo konstantním postojem, který
přetrvává i po odlivu koronavirové vlny.
To však není všechno.
Každé náboženství, tedy i masové gnostické hnutí, vyžaduje svoji liturgii, své symboly a obřady. Jako příklad může sloužit neustálá dezinfekce podlah a předmětů navzdory všem skutečně vědeckým evidencím (orientovaných teleologicky), souběžně s obřadnými gesty, která se opakují u vstupů do supermarketů, kostelů a dalších míst, kde je k dispozici
nová svěcená voda v podobě dezinfekčního gelu.
Omývání a rouškování
Dalším příkladem je návrat fanatických rituálních a povinných omývání, která se proměňují v posesivně–kompulzivní chování.
Snad jen představa zvláštní parafilie přivádí k připuštění toho, že se lidé vrhnou na podlahu a budou na ní slídit po nepravděpodobných stopách kapiček slin obsahujících aktivní virus i poté, co již dávno vyschly... Jestliže však jsou autoři „pravidel“ a „opatření“ ti samí, kteří doporučovali „kyber sex“, pak se věci začínají objasňovat. A co říci k liturgickému oblečení?
Různé a barevné
roušky – s nimiž jsme se dostali až k totemismu – v závislosti na úloze hranou prostými věřícími či novými „kněžími“ virového náboženství, kteří se oblékají do
bílého taláru (jakoby slavný koronavirus mohl proniknout kůží...) a samozřejmě nepostradatelné rukavice,
důsledně vyrobené v Číně.
Rukavice často naprosto neužitečné a nesmyslné, ba dokonce nebezpečné z hlediska hygieny, navlékané kvůli
dodržování nových pravidel masové liturgie, v níž od strachu ze smrti už neosvobozuje Kristus, Cesta, Pravda a Život, Jeho reálně přítomné Tělo a Krev, nýbrž lahvička se spásnou a jen hypoteticky účinnou vakcínou, která s mesiánskou jistotou zachrání lidstvo padlé do bezuzdného imanentismu.
„Křesťanské Zjevení odhaluje Přítomnost – sděluji již citovaný De Corte – Tato Přítomnost není manipulovatelná fantaziemi. Proto je ji třeba tím či oním způsobem odstranit ze skutečnosti. Mysl
pak nepotká nic jiného než sebe samu: já sám a to stačí“.
Ostatně,
jestliže je útok na Eucharistii provedený nejvíce znesvěcujícími způsoby ústící až do zákazů přijímání v některých státech součástí každodenních zpráv a je těžké ho popírat, vysvětluje se tím možná i odmítání krve, která zachraňuje tělo, tj. transfúze plasmy. Neboť jde
o svobodný dar, příliš připomínající onu jinou Krev, která zachraňuje také a zvláště duši. Je technicky nahrazena syntetickou látkou, takže je odpojena od svého původu a zakrývá evidenci vzájemné
odkázanosti lidí. Zastiňuje to, že jsme součástí Skutečnosti a Pravdy, které nás přesahují, že jsme závislí a ne autonomní, že jsme tvorové milovaní nezaslouženou láskou.
Někteří ateisté a vyznavači scientismu, kteří si nasazují „náhubek“ i tehdy, když řídí sami automobil a kteří denně spotřebovávají celou lahvičku dezinfekce, by se při čtení těchto řádků mohli škodolibě posmívat a označit je za výplod „náboženské předsudečnosti“.
Jim jsou adresována jasná slova Mircei Elideho: „
většina lidí bez náboženství není skutečně imunní vůči náboženskému chování, teologiím a mytologiím. Často s sebou vlečou celou magicko–
náboženskou výbavu, deformovanou až k nepoznání a proto jen těžko rozeznatelnou. (...) Ovšem na takové kamuflované a znetvořené náboženské chování nenarážíme jen v politickém mysticismu: nalézáme je i v oněch hnutích, která se hrdě označují jako laická a tedy protináboženská. (...) V posledním důsledku je tomu tak, že většina lidí bez náboženství stále ještě sdílí pseudo–náboženství a úpadkové mytologie“. Šach! Zásah a potopení.
Když obrátíme pozornost k jinému autorovi, Francouzi René Girardovi, můžeme se přesvědčit o pravdivosti této teze: fenomén byl popsán jako
„hon na viníka“, při němž se společný hněv obrací
na jisté skupiny a který není z náboženského hlediska ničím jiným než hledáním „obětního beránka“, tedy nevinné oběti, označené jako zdroj veškerého zla a obětované na oltáři spásy společnosti.
Vzpomeňme si na hon na čarodějnice a na jisté skupiny, které byly v určitých dobách, zvláště v protestantském a tedy gnostickém prostředí, volány k zodpovědnosti za vypuknuté epidemie.
Girard upozorňuje, že
tomuto fenoménu masového násilí lze čelit jen tam, kde se přijímá křesťanské Zjevení (které odhaluje „věci skryté od založení světa“) a opět se mu dává průchod v okamžiku, kdy ustupuje křesťanství a s ním i opakování rituální Oběti, při níž je Kristus Beránkem, dokonalou obětí, která zachraňuje celé lidstvo.
To samé zastává i Voegelin, když zdůrazňuje, že
masová gnostická hnutí se mohou šířit pouze díky krizi křesťanství jako jediného pravého náboženství. Voegelin dokonce vidí v moderním
gnosticismu oddálení se od pravé víry a její znetvoření, poněvadž je považována za příliš složitou pro život a její osvojení v životě je vnímáno jako příliš komplikované. Proto je na její místo uvedena
falešná a méně náročná náhražka; před pevnou a silnou pravdou se upřednostní falešná, avšak snesitelnější konstrukce, která přináší iluzorní jistoty, jež jsou ale bezprostřední.
Zdá se nám, že tato teze, podle níž je gnosticismus v jistém smyslu odvozen od křesťanství (fakticky se mluvilo o post–křesťanské gnózi), se však musí konfrontovat s realismem:
je-li pravda, že žijeme v době krize Víry, která je patrná zvláště na Starém Kontinentě, kde dochází ke stále většímu odkřesťanštění, musí být důvody této krize, vyjadřující se v nástupu gnóze, ztotožněny s úpadkem rozumu. Jde o krizi dobrého fungování rozumu, která se projevuje i v rovině Víry, neboť „
fides et ratio“ jsou souputníky na cestě zvané „
logiken latreia“, pozvedání rozumu k Bohu, jak o něm hovoří svatý Pavel a jak se se o něm zmiňuje Římský Kánon.
Když se chvěje rozum, chvěje se i víra
Křesťanská víra totiž předpokládá realistický režim inteligence, schopnost lidského ducha uchopit bytí věcí. De Corte k tomu říká: „
naše myšlení může dosáhnout Boha přirozeným způsobem
pouze v případě, že je objektivní, že dosahuje k realitě jsoucí nezávisle na jejím myšlenkovém uchopování“.
Je nemožné, aby mysl člověka vytrvala ve víře, pokud v ní nejsou prvotní jistoty objektivního myšlení.
Je-li člověk zbaven přirozeného rozumu, může nanejvýš věřit, že věří v Boha, nemá ale víru v Boha! Proto „lockdown rozumu“ působí krizi pravé víry, jejímž důsledkem je příklon ke gnosticizmu. „
Víra se chvěje, neboť se chvěje rozum,“ dodává De Corte.
K překonání této krize Voegelin nepředkládá žádné jiné opatření než pevný odpor proti boření řádu, aristotelský realismus přejatý Tomášem Akvinským: to dovolí návrat k objektivitě prostřednictvím obnovy správného fungování rozumu. Rozum se sylogistickým způsobem
propracovává až k odhalení existence Boha a dochází mu, že musí uznat pravdivost Zjevení.
Zbytek je pak dokonán Milostí a darem Víry, jejíž zakořeňování ve společenském prostoru je úkolem kléru. Ten však často selhával tváří v tvář utrpení a smrti a podléhal gnostickému myšlení, které se vlomilo i do Církve, jak nedávno ukázal emeritní papež Benedikt XVI., když hovořil o tom, co se vyučovalo v seminářích (zvláště těch evropských) od 60. let minulého století.
Jestliže gnostická hnutí vždy směřují k sebezničení, protože nejsou zakořeněna ve skutečnosti, jíž naopak oponují, a jestliže vyvolávají válku vedoucí k dramatům na bitevním poli, z něhož nevychází živá,
má každý povinnost navrátit se k pravé skutečnosti tím, že začne používat svůj přirozený rozum a svědčit, že existuje pravda, že Pravda s velkým „P“ se nám odhalila, a že pravda s malým „p“ je pro nás dostupná.
Jednou z těchto „malých“ pravd je i to, že se nacházíme v epoše plného gnostického běsnění. Politický a právní gnosticismus, který vládne v našem veřejném životě, znetvořuje pravou skutečnost státu jakožto přirozeně jsoucí entity, jejíž základy nejsou voluntární či smluvní a vstupuje v dokonalou alianci se scientismem, tj. s degenerací opravdové vědy, neboť odmítá realitu v její objektivní podobě.
Kvůli převládnutí scientismu, k němuž došlo i z důvodu ústupu „katechontické“ role politiky (a tedy i státu),
se vědec považuje za „mága“ konajícího „zázraky vědy“ a za držitele „luciferské“ moci nad přírodou, která mu náleží díky znalostem skrytým před očima druhých. „
Zaujímá první místo v moderní civilizaci, v níž nahradil kněze.“
Proto „to již není křesťanství, které by nás mělo zachránit, stačí k tomu věda“, doplňuje
Etienne Gilson.
Byla to válka
Již bylo řečeno, že události okolo COVIDU měly válečnou povahu. Šlo však o válku mnohem hlubší a širší. Neboť
se jedná o náboženskou válku proti přirozenému rozumu. Náboženství je tu bez Boha, jediným Bohem se stalo Já.
V této válce není nepřítelem vir. Je jím Pravda, vtělené Slovo. A následkem toho i lidská bytost učiněná k obrazu a podobě Boha.
Pro vítězství je třeba návratu k přirozenému rozumu, který je předpokladem nalezení pravé víry.
Uprostřed těchto událostí musí Evropa, sevřená mezi Čínou a USA, nalézt sebe samu a vrátit se ke své totožnosti a ke svým kořenům.
Je pravděpodobné, že to nemůže a nechce učinit Evropská unie, která představuje technokratickou a byrokratickou degeneraci zcela jiného typu „evropského“ myšlení a která se dnes nalézá v bezprecedentní krizi, v níž zápasí o prvenství pandemické virové náboženství s jiným falešným náboženstvím, se stále tupějším a slepějším neoliberalismem. Je to unie rozháraných egoismů kolísající mezi scientistickým mesianismem a kultem Mamonu.
Možná to budou moci učinit Evropané, pokud znovu zaměří svůj pohled ke třem vrškům – Akropoli, Kapitolu, Golgotě – a opět se začnou napájet z trvalých zdrojů Atén, Říma a Jeruzaléma. Pak budou rovněž moci znovu objevit úlohu, funkci a neodstranitelnou přítomnost pravého státu a politického společenství, které jsou přirozeným důsledkem lidské přirozenosti.
Luca de Netto
marcotosatti.com
Přeložil Roman Cardal
Vyšlo jako PRÁZDNINOVÁ PŘÍLOHA v časopise MONITOR 16/2020 (9. 8. 2020),
v elektronické podoběho najdete na
https://rcmonitor.cz/download/MONITOR-2020-16.pdf
Archiv všech čísel:
https://rcmonitor.cz/periodika-rc