Přinášíme vám homilii arcibiskupa Cyrila Vasila SJ, apoštolského administrátora Košické eparchie, u příležitosti odpustové slavnosti bl. hieromučedníka Metoděje Dominika Trčky CSsR v bazilice minor Sestoupení Ducha Svatého v Michalovcích dne 30. srpna 2020.
Ctihodní otcové, drazí bratři a sestry!
Svátky mučedníků v našem kalendáři nás obvykle posouvají do dob dávno minulých. Mučedníci prvních století křesťanství jsou svědky boje mezi rodícím se křesťanstvím a odumírajícím pohanstvím.
I v prvních stoletích bylo pronásledování častokrát prováděno státní mocí, která v křesťanech viděla rozvraceče zažitého řádu, nepřátele společnosti, nespolehlivé a nepřizpůsobivé občany, podezřele odmítající obecně přiznávaný státní kult božstev, či žijících císařů. Vzpomínka na tyto mučedníky není problematická, ani kontroverzní - jejich smrt se odehrála dávno, často ve vzdálených zemích a byla způsobena lidmi, či doktrínami, které jsou již dnes zastaralé.
Dnešní vzpomínka na mučedníka blahoslaveného Metoděje Dominika Trčky nám neumožňuje takové komfortní posunutí do roviny vzpomínky na události vzdálené a tudíž bezproblematické. 61 let, které uplynulo od jeho smrti není sice málo, ale v podstatě ani ne tak mnoho, pokud hledíme na lidské dějiny.
Mnozí z vás, milí bratři a sestry tady v bazilice i vy, kteří sledujete tuto liturgii přes televizi Logos, jste v době, kdy v betonové kobce leopoldovské věznice chřadl a umíral blahoslavený Metod, už byli na světě.
Víme, proč tam umíral. Za svou víru, za svou věrnost Katolické církvi, za svou oddanost Řeckokatolické církvi. Za věrnost svému svědomí, za věrnost Bohu, jehož jménem se vzepřel nespravedlivým příkazům nespravedlivé státní moci. K již běžícímu trestu za spolupráci s biskupem Gojdičem mu byl přidán dodatečný disciplinární trest za zpívání vánoční koledy. Motivy jeho uvěznění a ještě více, jeho dodatečného disciplinárního trestu, se dnes, nám, této naší generaci, která si navzdory všem problémům užívá života ve společnosti respektující náboženskou i politickou svobodu, zdají absurdní.
Jeho smrt se však ale odehrála v časech, které jsou, v jistém smyslu slova, částí naší nedávné historie, přece mají přesah i do současnosti.
Režim, který umučil otce Metoděje a stovky dalších, který i zde na Slovensku zničil životy statisícům lidí během několika generací, tento režim sice formálně před 30 lety zkolaboval na vnitřní rozvrat svého organismu, ale jeho metastáze, nebo spíše klonované viry, přežívají i dál a posouvají tuto historickou infekci k novým mutacím. Ostatně, totéž platí i o mutantech jemu předcházejícího nacistického-fašistického totalitarismu, který zkolaboval už před 75 lety a s kterým měla naše církev a její představitelé také neblahé zkušenosti, vždyť už téměř dvacet let před Trčkem tentokrát, pro změnu v Ilavské věznici, byli vězněni jiní řeckokatoličtí kněží, také za přečtení pastýřského listu biskupa Gojdiče.
Spíš než politicko-historické úvahy o minulých i přítomných režimech a ideologiích nám dnešní vzpomínka dává příležitost zamyslet se nad mechanismem,
nad vnějšími i vnitřními okolnostmi, které dělají z lidí mučedníky i mučitele.
Proč se někteří lidé dokáží vzepřít vnějšímu, často brutálnímu nátlaku a uchovají si vnitřní svobodu, odmítnou páchat zlo, odmítnou spolupráci při jeho páchání
a proč se další jiní stanou loajálními vykonavateli nejabsurdnějších rozkazů, ba přímo se sami stanou ochotnými sadistickými vykonavateli zvěrstev a krutostí?
Tuto otázku si kladli odborníci na lidskou psychiku zejména tváří v tvář zvěrstvům totalitních režimů minulého století. Co se stalo s kulturním a vzdělaným německým národem, že se nechal zatáhnout do rasové nenávisti a z ní vyplývajících absurdních zločinů? Co se událo v srdci obyčejného ruského člověka, když své bližní, přátele a příbuzné udával agentům KGB, co se dělo v duši samotných agentů nebo obyčejných hlídačů v ruských gulazích, zda členech čekistických popravčích čet střílejících lidi po desetitisících?
Ale, abychom nechodili daleko: Čemu uvěřil leopoldovský vězeňský strážník, který poslal do kobky na jistou smrt starého kněze za to, že si zpíval koledu, proč ředitel věznice ignoroval upozornění lékaře, MUDr. Neuwirtha, že pokud tam otce Metoděje nechají, budou mít na svědomí jeho jistou smrt? Kde se ve zdánlivě normálním, průměrném člověku ukrývá schopnost páchání i nejhoršího zla?
Při hledání odpovědi na tuto otázku můžeme hovořit o dědičném hříchu člověka, o jeho větší náklonnosti ke zlu, o těžkosti udržet si správné poznání dobra bez podlehnutí falešným přesvědčením. Kdo nevěří v dědičný hřích, může se nechat přesvědčit vědou.
Snad nejznámější experiment v této oblasti uskutečnil americký psycholog Stanley Milgram, který zjistil, že tzv. slepá poslušnost nebo poslušnost vůči někomu, koho vnímám jako autoritu, může být problémem většiny z nás.
Milgram byl zvědavý, jestli druhým ublížíme jen proto, že nám to někdo přikáže. Ověřil to následujícím experimentem.
Do jedné místnosti zavřel "žáka-herce", který se jakože učil slovíčka. Ve druhé, za dělicí stěnou seděl "učitel", který měl žáka za každé nenaučené slovo trestat stále vyšším elektrickým šokem, postupně přidávajíc sílu o 15 voltů. Vše bylo pod dohledem autority, "vědce" v bílém plášti, který jakože řídil a kontroloval celý experiment.
Zkoumaní jedinci, v roli tzv. učitelů, které tito fingovaní vědci požádali o spolupráci, byli přesvědčeni, že za každou nesprávnou odpověď žák dostával opravdový šok.
Ve skutečnosti tam žádné šoky nebyly. Po tom, co byl spojenec - žák oddělen od subjektu - učitele, magnetofon spojený s generátorem elektrošoků přehrával nahrané zvuky pro každou úroveň šoku. Po určitém počtu zvýšení úrovně napětí žák-herec začal jakože křičet od bolestí, pak bouchat do zdi, která ho dělila od subjektu. Některé subjekty-učitelé se začaly silně smát po prvním výkřiku bolesti příchozím od žáka. Po několika úderech na stěnu a stěžování si na jeho srdeční chorobu, žák nakonec nedával další odpovědi na otázky a nepodával žádné další stížnosti.
V tomto bodě mnoho testovaných lidí vyjadřovalo žádost zastavit experiment a ověřit, zda se žákovi nic nestalo. Mnoho testovaných subjektů zastavilo na 135 voltech a začalo se ptát na účel pokusu.
Většina pokračovala po ujištěni, že nebudou bráni k zodpovědnosti.
Když v některém čase subjekt- tedy tzv. učitel naznačoval žádost skončit experiment, dostal od "vědců", představujících autoritu, sérii vážně přednesených slovních povzbuzení v následujícím pořadí:
1.Prosím Vás, pokračujte.
2.Experiment vyžaduje, abyste pokračoval, prosím vytrvejte.
3.Je nezbytné, abyste pokračoval.
4.Nemáte na výběr, musíte pokračovat.
Učitel si myslel, že v experimentu se zkoumá, jestli si žák po trestu lépe pamatuje slovíčka. Ve skutečnosti byl jako jediný zkoumán právě on. Po každém šoku, který žákovi dal, ho vědec uklidnil a vyzval, aby pokračoval. Ve jménu vědy - až do výše mučivých 450 voltů. Nebyl přitom k tomu nijak zvlášť nucen, mohl kdykoliv svobodně přerušit experiment a odejít, nic mu za to nehrozilo.
Výsledek překvapil i samotného Milgrama. Jeho kolegové tipovali, že 450 voltů by do těla jiné osoby poslal pouze jeden člověk z tisíce. Ve skutečnosti tak udělalo až 65 procent "učitelů". A to přesto, že slyšeli, jak se "žák" zmítá v bolestech. Jelikož jim zásah schválila autorita, vypnuli své svědomí a zapnuli spínač elektrošoky.
Mnozí bojovali sami se sebou, když zvažovali další elektrošok. Slyšeli přece bolestivý křik člověka zpoza dělicí stěny, ale přece poslechli autoritu. Pokračovali, i když se z druhé strany už neozývalo ani chrčení. Čistě teoreticky, pokračovali v dávání elektrošoků i tomu, koho už asi zabili.
Nechali se přesvědčit, že je to správné, že je to tak v pořádku, že už nemohou couvnout, že nemají na výběr, že se to od nich očekává a vyžaduje.
A na konci zůstali zděšeni, čeho všeho jsou schopni.
Kniha o experimentu se stala klasikou. Kdo chce vědět, proč lidé páchají zvěrstva, bez Milgrama se nepohne. Citují ho psychologové, ekonomové i historici.
Politologům zase pomohl pochopit, jak vzniká totalita a proč lidé trpí autoritářské režimy.
Někteří jiní psychologové si myslí, že Milgram udělal ze správného pokusu nesprávný závěr. Žádná slepá poslušnost, tvrdí australští psychologové Haslam a Reicher. Zlo podle nich vzniká tehdy, když nám lidé, kterých si vážíme, vykreslí jejich pochybné plány v zářivých barvách. Ubližujeme tedy vědomě, protože věříme, že je to pro dobrou věc. Tak jak si Milgramovi "učitelé" mysleli, že elektrošoky pomáhají žákům s učením slovíček. Ať už mají pravdu Američané nebo Australané, Milgramův pokus dokázal, že zlo dokáží páchat zcela normální lidé. Poslušnost vůči autoritě však není jediným důvodem, pro který jsme ochotni vypnout naše svědomí.
Podle zjištění jiných psychologů na to, abychom byli krutí, často stačí, že krutí být smíme a že nás při tom nikdo nevidí, že je to beztrestné, že za to neponeseme žádnou odpovědnost. Když cítíme společenský tlak, popíráme i nos mezi očima a zlo se páchá nejsnáze, když je člověk pouze malou součástkou ve velkém stroji. Jen si plní svou roli, která je sama o sobě neškodná. Proto nemá špatné svědomí ani když vidí, že ten stroj vzal někomu život.
Milgramův experiment byl několikrát zopakován v různých zemích, dělali ho muži i ženy, lidé napříč sociálním a kulturním spektrem. Výsledek byl zpravidla stejný a nezměnil se ani po letech - poslušnost stále vyhrává nad svědomím. Nemáme důvod myslet si, že u nás by to fungovalo jinak.
Srovnej:
https://www.tyzden.sk/casopis/15746/milgramov-pokus/
Můj otec, který byl z vesničky u Vranova mi vzpomínal, že když byl chlapcem, v celém městě byl pouze jeden obchod, který vlastnil křesťan, všechny ostatní patřily židovským rodinám. Po jejich deportaci, kterou samozřejmě také neprováděli Marťané, ani mohamedánští Turci, se při arizaci hned vyrojily celé skupiny zájemců, byla bitva o to, kdo si utrhne co nejlepší kšeft. Tito arizátoři ve snaze o rychlé zbohatnutí neuměli hospodařit a brzy krachovali jeden po druhém. Kde skončili vyvezení původní majitelé, tím se jaksi velmi netrápili - vždyť si mohli říci, že se vše dělo podle zákonů.
Jen si připomeňme jak v padesátých letech celé pracovní kolektivy v našich továrnách, pěkně nastoupení do řady, podepisovali petice za oběšení nevinné Milady Horákové, protože byla označena komunistickými papaláši za třídní nepřítelkyni, a krátce poté se znovu bezmyšlenkovitě podepisovali i za popravu stejných papalášů, protože je již novější označili za zrádce komunismu.
Vzpomeňme si, jak se kulturní elita našeho národa, naši oblíbení umělci, herci a zpěváci, skláněli v hlubokém předklonu, když podepisovali tzv. antichartu, tedy protest proti disidentské Chartě 77, kterou téměř nikdo z nich nečetl.
Vzpomeňme si, jak jsme my, všichni dříve narození, pochodovali s mávátky na 1. května pod portréty Marxe, Engelse a Lenina, dávajíc tím i našim třeba i jen zdánlivým souhlasem zdání legitimity zločinnému režimu.
V nejlepším případě jsme si - podobně jako ti z předchozích generací a z dob dramatičtějších událostí - řekli, že nemáme na výběr, že vzpírat se by nemělo smysl, že tím stejně nic nezměníme.
Je vůbec možné bojovat, vzepřít se proti slepé poslušnosti, strachu a podřizování se falešné autoritě?
Zajisté ano. A jak? Tak jako to udělal ve svém životě blahoslavený Metoděj Dominik Trčka i další mučedníci svobody svědomí.
Tím, že se při našem rozhodování nebudeme řídit jen poslušností, či strachem, ale především hlasem svědomí a konfrontací našich rozhodnutí s jedinou nezpochybnitelnou autoritou, s Boží pravdou a autoritou.
I bl. Metod si mohl říci, že nemá cenu se vzpírat, že se může zříci Katolické církve - vždyť je taková doba. Všude v okolí byla již naše Řeckokatolická církev zrušena, mohl si říci, že nemá na výběr.
Vždyť mnozí se podřídili. Uznali, že nemá smysl vzpírat se nové autoritě. Mohl se vzdát biskupa Gojdiče, vždyť stačilo podepsat a mohl být na jeho místě na prešovském biskupském stolci, mohl být ticho, mohl si raději prozpěvovat internacionálu než koledy.
Neudělal to. Neudělal nic z toho. Svým příkladem nám slouží jako živý vzor toho, že poslušnost jakékoliv přikazující autoritě nemá být slepá, ale má vždy projít procesem ověření, zda její příkaz je v souladu nebo v konfliktu se správně formovaným svědomím, jestli neodporuje Božímu příkazu, Boží autoritě.
Zajisté, dnes zde u nás, v našich každodenních situacích, jsme pouze zřídka vystaveni konfrontaci s jakýmsi jasně definovaným systémem příkazů, které by se očividně a jasně navenek protivily našemu svědomí.
Prozatím pominula doba příkazů a nařízení, které by byly vehementně a očividně zločinné. Příliš se ale neutěšujme tímto zdáním.
Démon souhlasu se zlem je dnes mnohem chytřejší. Prozatím ještě nežádá hned velké věci, při kterých je jasná jejich absurdita. Začíná zdánlivě hloupostmi. Tím, že se snaží zlo představit jako dobro. Zabalí jej do pozlátka. Nazve ho politickou korektností, tolerancí, možností volby, respektováním lásky, nekonfliktností, kráčením s duchem doby. Autoritativní tlak by byl dnes, po zkušenostech předchozích režimů, asi trochu podezřelý, a proto je dnes většinou opatrně maskovaný a nahrazovaný dlouhodobým mediálním masírováním, podsouváním tvrzení, že opačný názor je zastaralý, bigotní, netolerantní nějak-fóbní. Proč se vzpírat, když to tvrdí autority, když je za tím prý i věda, když už v hlubokém předklonu podepisují všichni, i celá umělecká obec, proč se vyčleňovat z kolektivu odvoláváním se na jakési svědomí? A co to má být, vždyť to zní jako urážka, jakoby ostatní neměli svědomí ... nešpekuluj, tady máš mávátka, drž balónek, zamávej, zařaď se k většině.
Martyrium, mučednictví - znamená vydání svědectví.
Dnes nás příklad blahoslaveného Metoděje Dominika Trčky vyzývá k vydávání
svědectví správně formovaného svědomí, které se nenechá zmanipulovat hlasem zdánlivých, falešných či zaprodaných autorit, ale formuje se a ověřuje vždy tím, že porovnává a ověřuje vše ve světle Boží pravdy, poslouchajíc hlas jediné skutečné a neomylné autority, té Boží.
Není pravda, že nemá smysl vzpírat se tam, kde se již téměř všichni sjednotili na nějakém chybném názoru. Vždy je třeba prověřit naše rozhodování, náš hodnotový žebříček ve světle Boží pravdy a autority.
Není pravda, že na nás nezáleží a že nemáme na výběr. Vždy máme na výběr. Bílý plášť, tóga, kravata nebo zda cylindr, kostkované sako či cokoliv, co by na sebe navlékl kdokoli, jakýkoli sociální experimentátor, ještě z něj nedělá autoritu, pokud se jeho příkazy, nařízení, doporučení nebo nenápadné přesvědčovací manévry příčí Boží autoritě.
Není pravda, že experiment už zašel příliš daleko, že je v něm nezbytné pokračovat. Vždy je možné poznat a přiznat omyl a vrátit se na správnou cestu.
Blahoslavený mučením Metoděj Dominik Trčka, pros Boha za nás, za naše každodenní rozhodování, aby byly vždy v souladu s pravdou, svědomím a vědomím odpovědnosti před Boží autoritou. Blahoslavený Metod pros Boha za nás hříšné!
Zdroj:
www.hlavnespravy.sk, 2, 9. 2020
Převzato z
www.lifenews.sk/spravy,
článek naleznete
zde.
