Člověk je Božím stvořením. Bůh stvořil člověka a ne člověk Boha. Projekt spásy je člověku nabídnut Bohem a ne člověk ho nadiktoval Bohu. Tento rozdíl mezi tím, kdo je spasitel a tím, kdo má být spasen je velmi důležitý moment poznání u každého jednotlivého člověka. Bůh a člověk nejsou si rovnocenné bytosti, což ale nebrání jednotlivému člověku si to myslet a na základě svobodné vůle podle toho i jednat.
Přesně tuto svobodu využil i Lucifer, když odmítl se podřídit Božímu plánu. Člověk má stejnou možnost uznat Boha a podrobit se Boží vůli, nebo se zahrát na Boha a měnit to, co Bůh ustanovil.
Odpouštět může pouze ten, komu se ublížilo. Pokud Vám někdo rozbije auto, bylo by uspokojující pro Vás, kdyby Vašemu viníkovi odpustil Váš soused? To, v jaké míře bude za rozbité auto udělána náprava, závisí na tom, jaké zadostiučinění bude požadovat ten, komu byla učiněna újma. V tomto případě jste to vy, kdo řekne, jestli Vám stačí omluva nebo i hmotné odškodnění nebo požadujete i květiny pro vlastní manželku, která utrpěla psychickou újmu. Vy jste ten, kdo ví, co je třeba udělat, aby se ve vás nabyl pocit, který jste měl před tím, než se daná negativní událost uskutečnila. Jak byste se cítil, kdyby Váš soused rozhodl za Vás, co Vám jako oběti stačí?
Především si však představte, že jste viníkem a toužil byste po odpuštění. Uspokojil byste se s tím, kdyby Vám daný soused řekl, co stačí udělat, abyste dosáhl uspokojení?
Hříchem člověk uráží Boha, který je dokonalý. Ježíš Kristus nám dal za úkol tady na zemi dosáhnout dokonalosti, protože Otec na nebesích je dokonalý. Ježíš poznal padlou lidskou přirozenost a věděl, že člověk rád dává na misku vah srovnání, co získám, pokud poruším pravidla. Člověk, když se rozhoduje pro hřích, má pocit, že tím něco získá, i když jen dočasně.
Proto Ježíš člověka upozorňuje, že nic nečistého nevstoupí do království nebeského. Hřích nás dělá nečistými. Odpustit hřích dokáže pouze Bůh. Pohoršení, které v Židech pokaždé rostlo, když Ježíš někomu odpustil hřích, pramenilo právě z toho poznání, že pouze Bůh má tuto pravomoc.
Starozákonní židé chápali to, co moderní člověk často nechápe. Bůh zkouší víru člověka v něj. Zkouší ji, jestli je vytrvalá a jestli je člověk svou vůli a představu ochoten podřídit té Boží. Před tím, než židé byli vysvobozeni z egyptského zajetí, Bůh přikázal Židům, aby zabili beránka, aby si jeho krví natřeli veřeje dveří. Vím, že pokud by se našel někdo, kdo by si řekl, že Bůh to tak nemyslel doslovně a mohu to udělat i jinak, v tu noc zahynul. Starozákonní oběť beránka, kterou Bůh přikázal slavit židům na památku přechodu však měla ještě detailnější požadavek. Při přípravě a pojídání Beránka, mu nemohla být zlomená ani jedna kost. Kolik lidí by tento požadavek považovalo dnes za banalitu? Kolik lidí by se rozhodlo časem říci, že to je detail a není důležité, zda nějakou kostičku zlomím nebo ne, že Bůh to myslel obrazně a ne doslovně?
Při ukřižování Ježíše Krista apoštolové zdůraznili, že Kristovi nebyla zlomená kost a to v souladu s tradicí a proroctvími Starého zákona. Tento z mnoha příběhů je třeba mít na paměti, když mluvíme o svátostech, které ustanovil Bůh.
Bůh nemá nikdy povinnost vysvětlit člověku proč žádá to, co žádá. Právě proto první a největší ctnost vůči Bohu, je
poslušnost.
Pro porozumění svátosti smíření si musíme nejdříve
uvědomit rozměr hříchu. Když zhřešila Eva, Bůh neproklel pouze Satana jako pramen pokušení, ale také zemi a stvoření. Hřích měl dopad nejen na Evu a Adama, ale i na jejich pokolení. Eva s Adamem neobstáli ve zkoušce svého vztahu k Bohu stejně jako neobstál Lucifer. Každé Boží stvoření, andělé i člověk, mají svou Getsemanskou zahradu, kdy
se musí na základě své svobodné vůle rozhodnout, jestli jsou na straně Boha nebo proti němu. A pramenem vší hříšnosti je vlastní pýcha. Lucifer z vlastní pýchy a nadřazenosti odmítl sloužit Boha tak, jak to Bůh požadoval.
Na zemi na rozdíl od nadpozemského světa má však člověk druhou šanci, kdy má možnost vyznat svůj hřích a obnovit svůj vztah s Bohem. Andělé tuto možnost nemají. Jakékoliv rozhodnutí andělů je vzhledem k jejich dokonalé znalosti všeho, co jim Bůh k jejich poznání předložil, věčné.
Když člověk řekne Bohu ne, má možnost, pokud žije, změnit ne na ano. Anděl své ne nikdy za ano už změnit nedokáže. První nejjednodušší odpověď na otázku:
proč svatá zpověď musí být před knězem, je, že proto, že
Ježíš to tak nařídil.
Apoštolu Petrovi, prvnímu papeži, dal Bůh klíče od království nebeského v podobě možnosti odpouštět hříchy:
komu hříchy neodpustíte, budou mu zadrženy, komu je odpustíte budou odpuštěny.
Bůh nikde neřekl, že apoštolové mají odpouštět hříchy těm, kteří za nimi přijdou, těm ostatním odpustí on sám. Proč vůbec by dával právo odpouštět hříchy, kdyby to právo neměl důvod využívat?
Abychom dosáhli odpuštění, musíme respektovat podmínky, které na odpuštění stanoví ten, jemuž bylo ublíženo. V tomto případě jde o Boha. A Bůh ustanovil svátost smíření.
Pramenem hříchu je pýcha. Proč má hříšný člověk výhrady zpovídat se před knězem? Protože je to akt, při kterém se cítí ponížen. Čím větší hřích spácháme, tím větší ostudu cítíme. Čím větší ostudu cítíme, tím větší ponížení pro nás je ji vyznat. Bohu samému nemusíme své hříchy připomínat, on je vidí v plné nahotě.
Vyznáním hříchu podle toho, jak to Bůh požaduje, však smiřujeme sebe s Bohem. Každý hřích je zlem vůči sobě, bližnímu a Svaté církvi. Kolikrát jsme slyšeli pohoršení adresované na nějakého věřícího. To je katolík? Vždyť dělá toto a tamto. Právě proto je třeba si uvědomit, že
hříšný život zraňuje zvláštním způsobem Matku Církev. Naše hříchy slouží druhým na obviňování jí samotné a tak na zpochybňování její svatosti, kterou požívá ne díky hříšnému člověku, ale díky tomu, kdo ji založil - Ježíš Kristus, kdo ji udržuje při životě - Duch Svatý a díky svatým svátostem, které mají pomáhat bojující Církvi na zemi přijít k Bohu. Právě z tohoto důvodu
potřebujeme odpuštění i samotné Církve jako společenství zraněného našimi hříchy.
Zdroj:
svetlo sveta,
Převzato z
www.lifenews.sk,
článek z 31. 8. 2020 naleznete
zde.
