Zamyšlení nad evangeliem 23. neděle v mezidobí- cyklus A
Ježíš řekl svým učedníkům: „Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Dá-li si od tebe říci, svého bratra jsi získal. Nedá-li si však říci, přiber si ještě jednoho nebo dva aby „každá výpověď byla potvrzena ústy dvou nebo tří svědků“. Když je však neposlechne, pověz to církvi. Jestliže však neposlechne ani církev, ať je pro tebe jako pohan nebo celník. Amen pravím vám: Všecko, co svážete na zemi, bude svázáno na nebi, a všecko, co rozvážete na zemi, bude rozvázáno na nebi. Dále vám říkám: Jestliže se shodnou na zemi dva z vás na jakékoli věci a budou o ni prosit, dostanou ji od mého nebeského Otce. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“(Mt18,15-20)
V tomto evangeliu jde, milí křesťané, o velmi obtížnou a stále časovou otázku: Jak se má křesťan a křesťanská obec chovat vůči hříchu a hříšníkům?
Dovolte, abych vám předložil tři zásady.
1. My křesťané musíme brát hřích velmi vážně.
Také v nové obci lidí vykoupených Kristem jsou hříchy. To si musí obec uvědomit a vážně s tím bojovat. Církev, ve které „už není hřích“, jak se nesprávně a povětšině neprávem tvrdí o pokoncilové církvi; církev, která by kapitulovala před hříchem a dále táhla s sebou to, co už dávno leží stranou a někde jinde se usadilo, nebyla by Kristova obec. Slova církevního učitele Augustina: „Miluj hříšníka a měj v nenávisti hřích“, musíme brat velmi vážně.
Není „soukromý, jen osobní hřích“. Křesťan nikdy nemůže říci: „Co dělám dobře nebo špatně, to je má soukromá věc a druhým do toho nic není.“ Podle prvokřesťanského přesvědčení je hřích vždy zatížení, společenská hypotéka pro celou církev a jednotlivou obec. Kdo hřeší, uvolňuje prostor pro zlo, oslabuje svědeckou sílu církve a dělá ji nevěrohodnou.
Příklad: V době omských učedníků řekli pohané s úžasem o křesťanech: „Hleďte, jak se milují!“ Božímu království velmi škodí, když dnes pohané mohou říct o křesťanech: „Hle, jak proti sobě bojují!“ protože každý hřích se týká také celé obce, je každý jednotlivý křesťan vyzván, aby opět získal chybujícího bratra.
2. Také hříšník je bratr.
O bratra musíme poctivě bojovat. Nesmí být například orazítkován jako nepřítel, nesmí být odepsán. O nikom nesmíme říci, že se s ním nedá nic dělat. Jestliže ten, který „přišel zachraňovat a hledat, co bylo ztraceno“, nikoho nezatratil, tak ani jeho učedníci to nesmí dělat.
A druhé: Nutné pokárání musí být zprvu bratrské pokárání, musí proběhnout mezi bratry, zprvu v nejmenším kroužku, mezi čtyřma očima, od přítele k nepříteli. Chrání chybujícího, neponižuje ho, nestaví ho na pranýř.
Především po koncilu se často mluví o dialogu. Také ten, který chybil, nesmí být vyloučen z tohoto dialogu. Rychlá odsouzení, která spadnou jako blesk z nebe, nepatří k evangeliu. Také ne ukvapené volání po silné ruce a energickém zákroku.
Volání po sekeře, která by se musila opět uplatnit v církevním prostoru, se jistě neshoduje s jednáním dobrého Pastýře, který „nechá devětadevadesát spravedlivých a hledá ztraceného na poušti“. Sekerou nebyl dosud nikdo zachráněn. Starost a chybujícího křesťana nesmím svalovat hned na úřad, právě tak jako starost o hladového bratra nesmíme odsunout na charitu. Zde se otevírá široký neodhalený prostor pro činné laiky a pro živou farní radu.
3. Bratrský rozhovor má meze, ne však modlitba.
Také to musíme říct velmi jasně: V některých situacích nepomůže ani nejlepší dialog. Mnoho rodičů to zakusilo a teď trpí mlčky – modlí se. Tak naplňuje radu zkušeného kněze: „Mluvte méně s dětmi o Bohu, mluvte spíše s Bohem o vašich dětech!“
Poslední zbraň, která nezná hranice, je modlitba; právě tehdy, kdy všechno úsilí zklamalo. Také ten, kterého musí obec vyloučit, protože má moc svazovat a rozvazovat, nesmí být vyloučen z přímluv obce. Obec používá poslední a nejúčinnější úkon, jaký je pro křesťana možný: společnou modlitbu.
„Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, aby se modlili a zápasili o bratra, tam je Pán skutečně mezi nimi