Vrátil jsem se z pohřbu. Z Běhařovic. Zemřela paní, která bydlela v Křepicích. A její pohřeb ve mě znovu probudil vzpomínky na události, které se začaly odehrávat před více než 30 lety... A vlnu vděčnosti... U nich doma, v domku v Křepicích s číslem 6, se totiž řadu let scházívalo společenství, do kterého jsem mohl patřit...
Byl jsem do něho přizván (vzat) v roce 1987. Měl jsem krátce po maturitě a začínal pracovat jako zootechnik v místním JZD Tavíkovice. Bydlel jsem tehdy v Horních Kounicích u babičky a dědy. (V domě, ve kterém nyní žiji se svou rodinou.)
Jednou v pátek po večerní mši svaté za mnou přišla inženýrka Dobešová (zootechnička nejdůležitějšího - šlechtitelského - chovu prasat našeho JZD, dcera zootechnika, krmiváře) a řekla mi asi toto: "
Romane, řekni babičce, že se vrátíš dneska pozdě, pojedeš se mnou."
Vyjeveně a překvapeně jsem souhlasil, autoritě se nedalo odporovat, netuše, co se bude dít. Uvažoval jsem, že mě třeba bude doučovat, jak se počítají výplaty nebo že někde ve středisku utekli býci a bude třeba je zahnat tam, kam patří. ...
Sedl jsem do auta a "paní" inženýrka mi říká: "
Romane, od teďka jsem pro tebe Maruna."
Odpovídám: "
Ano, paní Dobešová..."
A vyrážíme neznámo kam.
Projeli jsme Tavíkovicemi, zatavujeme v další vesnici, Újezdě. "
Romane, o tom, co uvidíš, nesmíš nikde mluvit...."
To už jsem byl ale v domě. A pochopil. Zatežené závěsy, v obýváku přítmí, svíčka na stole. Plno mladých, některé jsem i znal, kytara....
To, o čem jsem doposud jen poslouchal v rádiích Hlas Ameriky a Svobodná Evropa, toho jsem se stal součástí. Ocitl jsem se v křesťanském společenství mládeže, které se scházívalo, jak jinak v té době vlády Komunistů, tajně.
Prožil jsem v něm a s ním dobrých 10 let, můj život však ovlivnilo na vždy.
V těch letech jsme se scházívali každý pátek v jiném domě, v jiné vesnici..., auta zaparkovaná tam a jinde, aby to nebylo nápadné. Po revoluci už to bylo jiné, nemuseli jsme nic tajit, nemuseli jsme se skrývat...
A zažili toho opravdu hodně, společné poutě, výlety, setkání, Silvestry (Taize) i jinde...., bylo by to na dlouhé vyprávění...
Ale chci říct, že místo, kde jsme se roky scházívali k pátečním setkáním, bylo právě u nich, v rodině paní Anny Bindrové, která dnes měla pohřeb. A tak jsem nemohl nevzpomínat. Na ta setkání, na Marušku, Aničku, které v tom domě byly doma, na ostatní, kteří běhařovickým společenstvím prošli a byla jich pěkná řada, na
otce Josefa Fialu, který - když setkání nebylo u něho na faře - obětavě přijížděl a míval biblické hodiny, na akce, na to, co jsme prožili, na to, jak jsem byl nevýslovně skrze toto společenství obdarován....
A tak se mi to během obřadů všechno vracelo a měl jsem slzy v očích...
A tak vyndávám blok se svými básněmi a hledám v něm jedno své vyznání, které je i díkem. Je to básnička, kterou jsem napsal v těch letech, v lednu roku 1992.
Mám pod ní napsána tato slova:
Tato básnička je věnována všem z našeho společenství v Křepicích.
Vyznání a dík
Za velmi mnoho vděčím Vám,
přátelé moji nejvěrnější,
já, který bez Vás byl bych jen
zbloudilým tulákem
na této cestě zdejší.
Vy přivedli mne do Vašeho kruhu
a přijali mě mezi sebe,
mne, a já byl okouzlen
Vaší vírou, láskou
snad zahlédl jsem nebe.
Já cítím se dobře v kruhu tom,
jež modlitbou se pojí.
Šťasten, když mohu s Vámi být
v našem společenství,
v němž se srdce spojí.
Modlitbou a pouty přátelskými
jsme spolu v jedno spojeni.
Tak mohu čerpat pokoj, radost,
do života sílu
a nové nadšení.
Díky Vám já setkal jsem se s lidmi,
kteří toho jména hodni jsou,
s těmi, jež skutky příkladnými
jsou mi spolu s Vámi
příkladem a oporou.
Díky Vám!
