Fatima přitáhla i lidi, kteří do kina běžně nechodí. Ale není to film pouze pro ty, které fascinují mariánská zjevení.
(Recenze filmu Fatima, který měl na Slovensku premiéru 13. srpna 2020.)
„Nečekaný kinohit!" napsalo jedno slovenské médium o filmu Fatima poté, co již během premiérového víkendu vidělo film přes 8 700 diváků.
Nazvat film nečekaným kinohitem bylo naivní. Mezi katolíky se zpráva o filmu šířila rychle a předem zde byla velká očekávání. Do kina tak přišli i lidé, kteří běžně do kina nechodí, nezajímá je ani hollywoodská produkce ani nezávislé ARTFILM.
Když jsem byla v kině na tomto filmu já, celou řadu přede mnou obsadily řeholní sestřičky. Do kin zamířili kněží, farní společenství, věřící rodiny.
Klasické návštěvníky filmu, kteří na plátně chtějí vidět zejména hodně napětí, humoru či romantiky, bez problému vystřídaly jiné skupiny diváků. Tvůrci, distributoři a majitelé kin mohli být spokojeni. Ukázalo se, že těchto lidí je dost.
Film přitom nenašel téměř žádnou odezvu mezi klasickými filmovými recenzenty. Rozumím tomu. Představit si, že by měl jít na tento film novinář, který nemá rád nic, co je spojeno s vírou, zjeveními či katolickou církví, je opravdu těžké. Proto klobouk dolů před každým, kdo odhodí předsudky a jde.
Ale přiznávám se, i já jsem měla předsudky - ačkoli jiného druhu. Nejprve se mi nechtělo do kina jít. Bála jsem se jedné věci: že ten film bude kýč. To je častý problém filmů, které mají podobný námět. Tvůrci jsou často více misionáři než umělci. Jenže pak to nefunguje dobře.
Je to jako s obrazem. Může mít krásný biblický námět, ale když tvůrce nemá dostatek talentu, spíše vás to odpuzuje. Podobně je to s filmem. A vidět něco takového je pak utrpením. Člověku je někdy až trapně.
Jenže tady se to prostě nestalo. Přestože filmaři stáli před opravdu hodně těžkým úkolem. Vždyť jak ztvárnit zjevující se Pannu Marii, vizi pekla, Anděla míru a jak přiblížit sluneční zázrak, který se váže k Fatimě? Jak to celé nafilmovat, aby to bylo i věrné, ale aby to nebylo směšné, primitivní či zjednodušující?
Dala se dohromady skupina talentovaných lidí, kteří tušili, jaké nástrahy před nimi jsou. Italský režisér Marco Pontecorvo má zejména bohatou kameramanskou kariéru, což celé věci pomohlo, neboť kamera je zde velmi důležitá.
Je to prostě velkorysá americko-portugalská produkce s herci prvního linie. Například Harvey Keitel, známý i z Tarantinových filmů, zde má roli skeptického akademika. Asi nejdramatičtější postavu - matku nejstarší vizionářky - hraje portugalská herečka Lúcia Moniz, kterou si mnozí pamatují z kultovního filmu Láska nebeská (v něm hrála roli půvabné portugalky Aurélie, do které se zamiluje britský spisovatel v podání Colina Firtha).
Tedy film není nic, co bylo učiněno na koleně nadšenci - bez urážky. Má to všechny parametry, které čekáte od profesionálně dobře udělaného filmu.
Obdiv si zaslouží zejména autoři scénáře. Měli těžký úkol. Mimochodem, producent filmu je protestant, takže zjevně tu byla větší ambice, než pouze film pro ty nejpravověrnější katolíky, které přitahují mariánská zjevení.
Film je vystavěn komplikovaněji. Dokonce je tu i postava skeptického profesora, který se po dlouhých letech od událostí ve Fatimě setkává s jednou z vizionářek. Už je to řádová sestřička ve vysokém věku. A tito dva lidé vedou dialog, který zachycuje všechny relevantní pochybnosti, které o Fatimě jsou. To je intelektuální a zajímavá debata.
Ale podstatný je příběh. Ten skutečný je znám, ale udělat z toho velké drama nebylo tak jednoduché. Je o lidech, kteří zažili něco mimořádného, neuvěřitelného, nadpřirozeného, a musí o tom přesvědčit druhé. Navíc jsou to malé děti bez velkého vzdělání, znalostí a zkušeností. Nikdo jim nejprve nevěří, ani vlastní rodiče, ani kněz, ani biskup ani starosta, pro všechny jsou to malí podvodníci. Nebo děti, které na sebe chtějí přitáhnout pozornost ztrápených a zaneprázdněných rodičů.
A všechna ta obvinění, pronásledování a podezření musí děti ustát - to je známá linie příběhu. Zajímavý je však pohled na dospělé, kteří jsou konfrontováni s touto nevšední situací. Všichni jsou unavení, vyčerpaní z válečných let, z utrpení, strachu, bídy. Děti mluvící o zázraku jim jen přidávají další starosti.
Portugalsko se krátce předtím stalo republikou a zemí, kde vládnoucí strana protlačovala ateismus. Ve stejném roce v Rusku přebrali moc bolševici a chvíli se zdálo, že komunistická revoluce se bude masově šířit po celém světě. Opravdu těžké časy, špatná doba. A do toho tři děti s tvrzením, že viděly krásnou ženu, která k nim přišla a představila se jako Královna posvátného růžence. No - čistá absurdita, která všechno ještě ztěžuje a komplikuje.
Nejvíce rozrušen je starosta, který sice není žádný proti křesťanský fanatik, ale musí poslouchat, co mu nařizují shora, držet ideologickou linii republiky. Ale i jeho manželka vypoví poslušnost a uvěří těm dětem.
Zjevení ničí i sousedské vztahy v městečku, komplikují život místnímu knězi. Narušují vztahy v rodině, mimořádně kritické je to pro nejstarší Lucii. Rozpolcený otec, rozzlobená matka. V nastalé situaci si nevědí rady. Asi nejsmutnější scéna filmu je ta, kdy matka ze zoufalství bije svou dceru. Jak moc v té chvíli rozumíme té ztrhané ženě, její bezmocnosti, bolesti, hněvu!
Dobře zachycena je atmosféra malého města s utrápenými matkami - ženami, jejichž muži bojují kdesi na frontě a stále se bojí o jejich život. Z fronty se občas vrátí domů muži – invalidé. Příliš mnoho chudoby, bídy, trápení.
A najednou jsou tu ty děti a jejich tvrzení. Jen další komplikace a trápení. Ale někteří touží po naději a dětem naslouchají.
Neboť co jiného mohou dělat? Nemají jak zastavit zabíjení, utrpení, válku. Cítí se bezmocně, avšak děti mají návod, radu, vizi. Od ženy, která přišla odněkud shora.
Víra či odříkání růžence zde má zcela jiný rozměr než v naší době a poměrech. Je to existenciální záležitost.
Nejvíce fascinující jsou samozřejmě děti, které dostanou poslání přesahující jejich schopnosti, možnosti, zkušenosti. Je proti nim celý svět, i jejich nejbližší a ještě si samy dobrovolně ukládají utrpení. Ani ta Paní, která se jim zjevuje, jim nejprve nepomáhá. Vždyť by stačilo pár jednoduchých zázraků hned na začátku a lidé by rychle pochopili, že je tu cosi mimořádného, že musí dětem věřit.
Ale v tom filmu vidíte, že to celé - přes zdánlivou absurdnost - má logiku jiné dimenze.
Film má téměř dvě hodiny, od začátku do konce je to skutečná drama, ve které rozumíte motivacím všech, i těch negativních hrdinů. Rozumíte, proč dělají to, co dělají. A nemůžete si vydechnout, bojíte se o děti, ale i o ty zmatené, bolavé dospělé, kteří si se situací nevědí rady.
Není to film jen pro věřící. Film je také o tom, jak těžko přijímáme něco, čemu zcela nerozumíme, s čím nemáme zkušenost a čeho se i bojíme.
Jistě, když už je všechno dovoleno, potvrzeno, schváleno, tak je příjemné putovat někam do Fatimy a obdivovat statečné vizionářů. Ale ten film vás staví před otázku, jak bychom celou tu věc vnímali tehdy. Uvěřili bychom tomu?
Velice těžká situace to je. Ale spěje ke katarzi i k zázraku.
Natočit film tak, aby nepobuřoval věřící, teology, znalce zjevení a zároveň aby zaujal i jiné skupiny diváků – tedy aby nebyl kýčem, nudou či slátaninou – to je opravdu těžký úkol. Ale když se něco takového podaří, je to svým způsobem zázrak.
Na obsah tohoto webu si FATYM nevyhrazuje žádná autorská práva! Obsah můžete dále používat, pokud není někde stanoveno jinak.
Na obsah tohoto webu si FATYM nevyhrazuje žádná autorská práva! Obsah můžete dále používat, pokud není někde stanoveno jinak. Používáme phpRS - redakční systém zdarma.
