Zamyšlení nad evangeliem 22. neděle v mezidobí- cyklus A
Ježíš začal svým učedníkům naznačovat, že bude muset jít do Jeruzaléma, mnoho trpět od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit, a třetího dne že bude vzkříšen. Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat: „Bůh uchovej, Pane! To se ti nikdy nestane!“ On se však obrátil a řekl Petrovi: „Jdi mi z očí, satane! Pohoršuješ mě, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské!“ Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho. Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši? Nebo jakou dá člověk náhradu za svou duši? Syn člověka přijde ve slávě svého Otce se svými anděly, a tehdy odplatí každému podle jeho jednání.“(Mt 16,21-27)
Minulou neděli jsme slyšeli krásné Petrovo vyznání: Ty jsi Mesiáš…. tj. ten poslaný, slíbený od Boha, v němž se nám Bůh dává poznat, ujímá se nás a dává nám sebe sama. A Ježíš mu na to odpovídá: Ty jsi Petr, ty jsi skála, na které zbuduji svou církev a brány podsvětí ji nepřemohou, tj. nezahyne, bude žít, má budoucnost.
To, co následuje, přichází jako šok: v 18. verši je Petr Kéfas (Skála), ve verši 23 slyšíme: Jdi mi z očí, Satane. Oboji se vztahuje na jednoho a téhož Petra.
Jak je to možné? Už minule jsme tomu byli na stopě: jaká církev má budoucnost?
Církev, která nežije pro sebe, která slouží, která se vydává. Kdo ztratí svůj život, nalezne ho. Proč nastává v evangeliu tak náhlý přechod? Petr – Skála, a neuplyne ani několik vět: Jdi mi z očí, Satane. Co to ten Petr musel provést? Jakou základní chybu udělal?
„Tvé myšlení není z Boha….“ Myslel to dobře, a přeci se v tu chvíli stal Satanem – původní biblický smysl toho slova je „pokušitel“ – ten, který chce někoho strhnout ze správné cesty. Ježíš naznačuje, že bude mnoho trpět – a Petr na to: To se nesmí stát. Chce ho strhnout z té cesty, po které má jít, na které s ním bude jeho Otec a která má přinést záchranu všem lidem, má vykoupit svět svou poslušností, tím, že se z lásky vydá až k smrti na kříži. A Petr říká: Ne, Pane, takové utrpení si nezasloužíš, už jsi toho udělal dost, proč bys měl trpět? Vyvol si bezpečnou, pohodlnou a klidnou budoucnost.
Je to něco podobného, jako když čteme v Matoušovi hned na počátku Ježíšova působení: byl poslušen. Taky se objeví Satan a taky ho chce strhnout ze správné cesty. Matouš tam shrnuje do jednoho příběhu všechno, co chtělo strhnout Ježíše během jeho života ze správné cesty: mysli na sebe! Udělej zázrak, aby žasli, co dovedeš. Skoč dolů – Bůh se tě zastane. Alespoň jednou se pokloň před mocí zla, a dostaneš všechna království světa. A Ježíš říká i tam: Pryč, satane!
A tak v dnešním úryvku z evangelia vidíme Petra v jeho slabosti. Nesmýšlí věci Boží…, nezná hlubší souvislosti, nemá dosud ono ponětí o smyslu té Kristovy cesty kříže. Čeká, že Bůh se ukáže skrze Ježíše ve slávě a moci, a zatím nám Bůh chce ukázat svou lásku právě na tom opuštěném, odsouzeném a ukřižovaném.
Pro ty první Ježíšovi učedníky to muselo být zvlášť těžké. Bude mnoho trpět – proč a zač? Od starších, velekněží a učitelů zákona- tedy ne od nějaké chátry, ale od těchto duchovních vůdců – to muselo být pro ně něco nepředstavitelného. A přece to tak bylo v Božím plánu – ne předem naprogramované jako na drátku, ale jako něco, co Ježíš zcela svobodně bere na sebe. S celou svou bytostí se staví před Boží tvář a s celou opravdovostí za svého pozemského života říká vždy znovu své ano. Chce dotáhnout své poslání až do konce, i když to znamená jít až na kříž, který mu lidé připravili.
Tak se nám zjevila láska Boží v Kristu trpícím, zraněném, opuštěném, kterému už nebylo pomoci. Mohli bychom se sice ptát, kde zůstala láska Boží, když jeho milovaný syn musel upadnout do rukou hříšníků. Ale Ježíš dopovídá: Vím, že Otec je při mně. – A tak Ježíš připravil své učedníky, aby to přece jednou pochopili. Pak následuje několik výroků, které se vztahují k této zvláštní logice kříže.
Kdo chce za mnou přijít, ať vezme svůj kříž.
Kdo uznává Ježíše jako dárce spásy, musí s ním nějak sdílet jeho úděl – jeho utrpení.
Vzít svůj kříž – to znamená připravenost, která trvá i v utrpení. Vložit se jako Ježíš bez výhrad do rukou Božích – to je z naší strany pravá víra. Bůh ukáže svou moc na slabém člověku, který Boha takto přijme do svého života.
Zapřít sám sebe neznamená vymýšlet si nějaké sebetrýznění, ale být ochoten
nést všechno ve spojení s Ježíšem. Ani Ježíš si žádné bolesti nevymýšlel, nesvolával je na sebe a utrpení se netěšil. Ale chtěl vykonat, co mu Bůh uložil – a důsledkem této věrnosti byla ochota vytrpět všechno.
V evangeliu stojí dále:
ztratit život a nalézt ho…Nestojí tam: ztratit tento život a dostat jiný, ale tento život zachrání.
Má od Krista už teď začátek nové existence, která nepomine, ale bude jednou proměněna ve svou definitivní podobu.
Člověk touží po jistotě, ale co to je to „jistota“?
Pravá jistota není jen, že nepřijde žádné neštěstí, nemoc nebo náhlá smrt. Člověk v nejhlubším slova smyslu odumírá tehdy, když odpadne od svého poslání, zradí sám sebe, zradí smysl svého života – to je skutečná smrt (podle Písma). Ale když nese svůj kříž – své břemeno – ve spojení s Kristem, neumírá, ale bude žít. Ta „druhá smrt“ už nad ním nemá žádnou moc…
Kdo smýšlí jenom věci lidské, nemůže to pochopit. Člověk je zajištěn jenom v Kristu – v něm má celou svou budoucnost. A ve spojení s Kristem ať tedy v tomto životě nese svou prozatímní nezajištěnost.
Za těmi vážnými slovy Pána Ježíše prosvítá naše pravá a dokonalá budoucnost. Člověk by chtěl všechno, co je bolestné, nějak obejít, vyhnout se tomu, skrýt se před tím. Ale ono je třeba to zpracovat a zvládnout. Bůh nechce od člověka, aby se zřekl své vůle, ale aby ji nasadil, aby ji vynakládal, aby svůj život svobodně od Boha bral, i se vším tím, co je obsaženo v širším smyslu toho slova „kříž“.
Následovat Krista bude vždycky cesta kříže, ale je to cesta naděje.
A tak, aby nikdo z nás nebyl třeba sám sobě Satanem, Pokušitelem, který říká: Ale co bys to bral tak vážně? Vždyť ostatní kolem to neberou tak vážně, a mají pohodlný život a daří se jim dobře. To by člověk někdy chtěl našeptávat sám sobě. Ale Petr se nechal od Pána vyvést z tohoto klamu. Začal pak tu cestu kříže brát velmi vážně, přichází a říká: Pane, ke komu bychom šli, ty máš slova věčného života. A jenom pod tou podmínkou se stal Petr Skálou, že vyznával takového Mesiáše, který vešel skrze utrpení do své slávy. A že se řídil podle něho, sdílel s ním jeho úděl, že ho následoval.
Kéž bychom i my objali svůj kříž! Nejen „kéž“. Každý den se o to pokoušet! Potom uvidíme, že nás Bůh skutečně nese.