Se zájmem a také obdivem jsem sledoval facebookové zpravodajství z pěší pouti Josefa Mariana Kraloviče, poutníka, pedagoga, muzikanta ..., manžela, otce početnější rodiny a také svého spolužáka z dob studií na CMTF v Olomouci. Nedalo mi to a požádal jsem ho o povídání, kde by sebe i důvody svého putování představil. A tak si můžete přečíst jeho svědectví.
KDYŽ DO NEBE, TAK PĚŠKY
Z iniciativy mého kamaráda a spolužáka z vysokoškolských studií Romana Tomka, jsem se rozhodl
podat jedno takové malé životní a poutnické svědectví.
Bylo zrovna léto roku 2000, když jsem se s rodinou přestěhoval do Velkých Bílovic, za tehdy
ještě nejistým učitelským zaměstnáním. Byla to pro mne doba velkých životních změn, zkoušek a všemožných překvapení, především však doba velké existenční nejistoty a duchovního zrání.
Jak praví letité pořekadlo: „Tonoucí se stébla chytá“, tak i já, když mi bylo nejhůř, vydal jsem se poprvé pěšky do slovenského Šaštína k Panně Marii Sedmibolestné.
Proč zrovna tam? Bylo to poutní místo mých rodičů, především tatínka, který pocházel z nedaleké vesnice. Jako správný dospívající a hlavně opoziční puberťák jsem tam nechtěl s rodiči jezdit a vždy, když otec zavelel, že se pojede na Slovensko, protočil jsem oči k nebi a tajně zaskřípal zuby.
Dobře si pamatuji, že jsem po letech, po tomto prvním průlomovém, více jak 40 kilometrovém pochodu, nemohl dva dny chodit. Nebyl jsem na to zvyklý a tak mne to stálo hodně puchýřů a sil. Ale co je hlavní pomohlo to.
Vzápětí jsem se dostal na odbornou školu, kde jsem získal požadovanou aprobaci a jistotu
zaměstnání a hlavně se ve mně velmi pomaloučku začala odehrávat osobnostní proměna.
A tam to asi všechno začalo. Kdykoli přišli nějaké problémy, vážná rozhodnutí, krize a nebo jen
chuť vzdávat díky, vydal jsem se na pěší pouť. Své chodecké a velmi často i cyklistické teritorium jsem jako správný vlk samotář začal rozšiřovat o další teritoria jako Žarošice, Velehrad a Hostýn.
Nohy začaly být odolnější a tak se z jednodenních výšlapů staly několikadenní tůry s plnou polní na zádech, abych nebyl závislý na ubytovnách, protože jsem zpočátku nikdy nevěděl, kam přesně za další den dorazím. Tolik růženců, co jsem se pomodlil během jedné poutě jsem předtím nestihl za celý rok a vztah k Bohu a Panně Marii ve mně začal neuvěřitelně růst.
Měl jsem a stále mám velkou podporu od své skvělé manželky, která mne v této činnosti vždy
podporovala a co víc, Bůh nás za 27 let společného života obdaroval sedmi dětmi, za které na svých cestách neustále prosím a děkuji. Asi bych se také měl zmínit, že cílem mých cest jsou především mariánská poutní místa, která jsou pro mne pohlazením na duši, dobitím duchovních baterií a také nekonečnou inspirací pro moji hudební tvorbu. Jelikož jsem vystudoval hru na kytaru a skladbu a věnuji se skládání drobných kompozic, hlavně však písňové tvorbě, kde své osobní prožitky z cest zaznamenávám do notové osnovy. Díky těmto cestám, které ve mně probouzejí věčné hledání a touhu po poznání, jsem později vystudoval i teologicko-pedagogický obor na CMTF UP v Olomouci, což mne zase posunulo do další služby ve farnosti i do dalšího učitelského zaměstnání. A tak jsem pod vedením skvělého již zesnulého kněze, Otce Libora Salčáka, velkého mariánského ctitele, začal ve farnosti pracovat s mládeží jako vedoucí scholy, lektor, akolyta…, prostě jsem začal cítit Boží vedení na každém kroku.
Vloni jsem se vydal do rakouského Mariazell a byla to naprostá pecka. Cca 230 km krásnou
přírodou, vesnicemi i městy a na stará kolena jsem se začal učit i anglicky, takže jsem si s
rakouskými sousedy užil při verbálně-motorické konverzaci spousty legrace. Odšlapané stovky a stovky kilometrů prosycené všemožnými světskými i duchovními zážitky jsou zapisovány v mých písničkách, které se svým folkovým a rodinným triem
Marian & ÚLETY prezentujeme jednak při bohoslužbách, ale také na koncertech po celé republice.
Tudíž si dovoluji takovou malou textovou ukázku z poutnické písničky, která je ve 4/4 taktu. Melodii si holt musíte představit a nebo si zajít na některý z našich koncertů
Marian & ÚLETY
Folkové rodinné trio
www.marian-ulety.cz/
POUTNICKÁ
(Mariazell 2019)
Řízeným i neřízeným letem
cesty podnikám.
Dříve jsem se toulal širým světem
od někam do nikam.
Teď, když ztrácím pod nohama půdu,
mám navigaci s tvojí adresou.
Doufám, že snad jednou v cíli budu,
s důvěrou a beze strachu,
zvedám zase tváře z prachu,
snad mě tam má křídla zanesou.
Dneska zrovna letím volným pádem
do nebeských sfér.
Nohy bolí, trpím žízní, hladem,
přesto držím směr.
Nejdřív přes řeku, pak lesní stezkou,
jsem uprchlíkem, vlekoucí svou mříž.
Vedený nebeskou GPS – kou,
v dálce mizí moje cela, svobodný jsem nyní zcela,
i když bloudím, jsem ti pořád blíž.
Jak okovy nové boty tlačí,
měl bych se zout.
Nevadí, vždyť mávnout křídly stačí,
nebo začít plout.
Chrámy dubů, jasanů i buků,
do mých písní vytvářejí chór.
Když nemodlím se, sdílím na facebooku.
i když mám dost vlastních stresů, vaše prosby sebou nesu
a všem posílám pozdravení z hor.
Letos jsem výšlap po Rakousku chtěl ještě trumfnout a jít Panně Marii Čenstochovské, ale
nepříznivá karanténní situace v této lokalitě mi to překazila. Tak jsem si hned našel novou trasu a to
dvanáct na sebe geograficky navazujících mariánských poutních míst přes celou Moravu z jihu na
sever. Tradičně první zastávka z Velkých Bílovic jsou Žarošice, kde jsem od Otce Josefa Pohanky
dostal požehnání na další cestu.
Následoval Velehrad, Svatá voda, Štípa u Zlína, Svatý Hostýn,
Dub na Moravě, Svatý kopeček u Olomouce, Uhlířský vrch, Andělská hora, Vřesová
studánka, Zlaté hory a Cvilín. Jsou to místa s letitou historií, prosycená Boží milostí a
modlitbami. Místa velmi navštěvovaná i zapomenutá, místa mnoha vyslyšených proseb a díků. Do
některých méně frekventovaných chrámů jsem se vůbec nedostal, protože jsou v rekonstrukci a
nebo v tu dobu byly zrovna mimo provoz, ale to nic neubralo na mém nadšení a pocitu ze splněné
mise.
Na této, zatím mé nejdelší cestě jsem opravdu vyzkoušel všechny druhy počasí a jelikož jsem
vyrazil na konci června po velmi vydatných deštích, tak jsem místo turistických chodníčků brodil
potůčky a potoky. Někdy jsem to opravdu musel kvůli neprůchodnosti terénu vzdát a jít po silnici.
Bože, jak já jsem se někdy vztekal, když jsem se brodil blátem nebo v mokré trávě, která mi sahala
až po pas a po té jsem se na autobusových zastávkách sušil. O to víc jsem se pak styděl za ztrátu
důvěry v Boží prozřetelnost.
Jak jsem se již zmínil, jsem vlk samotář a putuji vždy sám a možná taky pro to jsem trochu lépe soustředěný na modlitbu a mám možnost se poznávat ve velmi nestandardních situacích. Přitom ale velmi obdivuji hromadné poutě třeba z Vranova na Velehrad a mnoho dalších, kde se poutníci navzájem rádi podřizují společnému tempu, modlitbám, sdílení atd… Na to zase já ještě nemám. Když bylo třeba ušel jsem s plnou krosnou i 58 km, abych dorazil na domluvený nocleh a to by asi v hromadném putování myslitelné nebylo.
Vždycky, když už to jaksi nejde, tak pevněji stisknu růženec, který mne vždy provází a ono to zase jde a vše funguje. Boží náhody jsou neuvěřitelně účinné a věřte nebo ne, kdykoli přišel nějaký zásadnější problém na cestě (bloudění, nocleh, únava...), tak po nějakém tom desátku růžence, vždy přišlo světlo na konci tunelu a problém se stal jen úsměvnou vzpomínkou.
Těchto letošních 400 kilometrů bylo díky hrátkám počasí naprosto výjimečných. Ušel jsem to za
devět dnů a byla to i přes nějakou tu průtrž mračen nádhera. Třeba hřebenová tůra v Jeseníkách, kde leží nejvýše položené poutní místo na Moravě, byla nepopsatelně krásná. Chvílemi byla mlha, že
jsem si neviděl na špičky bot a za chvíli následovala vše pohlcující a průzračná panoramata. Snad to
bylo i tou nadmořskou výškou, ale měl jsem k nebi jaksi blíž... Veškeré své prožitky a navštívená
místa jsem online sdílel se svou rodinou a svými fanoušky a za jejich podporu jsem je zahrnoval do
svých modliteb. Je to těžké popsat, ale každý kdo se dal na poutnické pochody ví o čem mluvím. A
tak mne letos napadlo drobné snad úsměvné srovnání turisty a poutníka.
„Člověk, který věnuje svůj čas, úsilí i peníze
objevování nových, krásných a úchvatných míst,
obdivuje architekturu, faunu i flóru
a má v úctě vše stvořené
se stává turistou.
Turista, který za tím vším krásným stvořeným
ještě vidí a ctí a hledá stvořitele,
se stává se poutníkem“.
Takže letos už jsem si vícedenní propustku od rodiny vybral, tudíž už mne čekají jen jednodenní
poutní výšlapy kolem čtyřiceti kilometrů, kterých už bylo a asi ještě bude nespočetně. Aby snad mé
putování nepůsobilo jako sobecký únik od rodičovských povinností, putujeme i s manželkou a
někdy i s dětmi, ale autem nebo letecky. Takže jsme měli to štěstí navštívit Fatimu, Lurdy,
Medjugorje, San Giovanni Rotondo..., kde jsme společně mohli zakusit Boží milost.
Po dlouhých letech jsem si opět k pěšímu putování přidal i kolo. Třeba nedávno jsem se už po
několikáté vydal na kratičkou cyklopouť do Brna na mši svatou ke Kapucínům, Jezuitům nebo k
Minoritům. Za pár hodin ušlapete 120 km a než se Vám žena vrátí z práce, jste doma. Jen modlitbu
rozjímavého růžence na kole doporučuji spíše na nudně dlouhé a rovné asfaltové cestě, jinak u
druhého desátku skončíte jako já v kopřivách.
Co dodat na závěr? Doufám, že třeba příští rok vyrazím k Panně Marii do Čenstochové, potom
bych rád prošel Slovenskou mariánskou poutní cestu z Galbotova do Šaštína, která už se blíží k 700
km a samozřejmě, když Pán Bůh dá, tak snad jednou i do Santiaga nebo do Říma. A kdo ví, snad
příště se mnou půjde i některý z mých potomků.
Všechny poutníky zdraví J. Marian K.
