Pohledem rodičů zakouší dítě lásku a přijetí. Když tento
pohled chybí, vzniká hluboká existenciální pochybnost.
Láska prochází pohledem.
To je velice zřejmé u našich dětí. Pohled, kterým se díváme na
jejich slabosti, může je uzavřít
do role, ze které nemají východisko,
pokud se nerozhodneme
svůj pohled změnit. V našem
pohledu nacházejí
děti sílu uvěřit, že
nejsou špatné a že
je v nich něco dobrého.
Dítě postřehne
v našem pohledu
z naší strany sebemenší
pochybnost, sebemenší
neklid, a to stačí, aby ztratilo sebedůvěru.
Odkud má vzít dítě sílu k boji, když ne z našeho pohledu,
z naší důvěry? Jak může
mít důvěru, když mu ji bezvýhradně nevěnujeme?
Tato důvěra, první znamení
lásky, se projevuje pohledem. Dítě potřebuje, abychom se na ně
dívali. Musí cítit, že pro někoho
existuje, že je zajímavé, jinak
v sobě ponese zapsánu hlubokou
pochybnost: „Nikdo mě nechce.
Vůbec nevím, proč by mě někdo
měl mít rád, jsem nezajímavé.
Raději bych ne existovalo.“
Když dítě cítí, že se na něho
díváme, zakouší zvláštní pocit
jistoty a blaha, jeho „zásobník
citů“ se plní a dává mu vnitřní
stabilitu. Je možné chovat dítě
celý den na klíně, aniž bychom
mu věnovali jediný pohled. Není
nejdůležitější množství času,
který s dítětem strávíme, nejdůležitější je kvalita pozornosti, pohledu,
který poskytuje ujištění,
že je milované, a který působí,
že jsme v dítěti živí a že ono se
necítí opuštěné.
Můžeme proto vycítit zranění, která jsou spojena s pohledem,
pocity odstrkování, bezvýznamnosti,
nicoty, nejistoty,
pochybování o sobě, které jsme
utrpěli, protože naši rodiče se na
nás dostatečně nedívali. Ale to
platí i pro všechna očekávání,
která jsme vyvolali, ale nemohli
uspokojit všechna zklamání, která
jsme způsobili. Pocit, že neodpovídáme
očekávání, je hluboce
zakořeněný, protože pochází
ze zážitků první doby života, pokud
ne přímo z mateřského lůna.
Stojíme v ustavičném napětí, pokud
nejsme přijímáni takoví, jací
jsme. Proto jsme
zranitelní pohledem
toho druhého a trávíme život tím, že se
pokoušíme odpovídat tomu, co se od
nás očekává.
Ale samo vědomí o těchto
procesech nestačí, když neexistuje
setkání pohledu s tím druhým,
když se nedostaví jiné slovo, jiný
dech, který může sdělovat život
a bytí. Musíme se postavit pod
pohled otce, abychom od něho
přijali pravou identitu. Aby nás
jeho pohled vyléčil ze všech nedostatků
lásky, osvobodil nás od
všech jiných pohledů, musí proniknout
až do naší vnitřní temnoty
a všechno prosvětlit.
Kdo viděl mne, viděl Otce (Jan
14,9). Ježíšův pohled na obrazech
nebo ten, který tušíme na
Turínském plátně, dává nám vytušit
hloubku pohledu, který jde
tak mnohem dále, až do našeho
vzezření, když se jím dáme proniknout,
odkrývá nám neznámé
oblasti mimo nás, které jsme dosud
neznali. Jak bychom mohli
jinak připustit, aby bylo odhaleno
nejhlubší nitro naší duše,
ne-li pohledem bezpodmínečné lásky? Jak blahodárné je nechat
na sebe patřit, když nás ten
druhý přijímá a když se cítíme
být přijímáni!
I když jsme na to zapomněli, naše tělo nese stopy našich
dětských úzkostí, našich traumat,
všeho nedostatku lásky.
A musíme se stále znovu učit,
abychom se odvážili znovu přiblížit
se k Bohu, aby teplo jeho
lásky roztavilo v nás všechen
náš odpor.
Vyšlo v časopise Světlo 23. ČÍSLO / XII. ROČNÍK
