Evangelijní úryvek 20. neděle (v mezidobí, cykl. A - Mt 15, 21-28) přináší příběh uzdravení dcery kanaánské ženy.
Příběh začíná informací, že Ježíš opustil území Galileje a vydal se na severozápad směrem ke Středozemnímu moři do okolí Týru a Sidonu. Tyto dvě přístavní města se zmiňují na více místech ve Starém zákoně.
Mimo teritoria
Pro svůj kult pohanským bohem byly především negativním symbolem modloslužby a výstrahou pro Izrael. Zejména v prorocké literatuře se zmiňuje několik výroků namířených proti těmto městům (srov. Iz 23; Jer 25; 27; 47; Ez 26 - 28; Joel 4; Zach 9). Ve Starém zákoně je známý příběh Jezábel, dcery sidonského krále Etbála, kterou si vzal za manželku izraelský král Achab a která zavedla v Izraeli pohanský kult boha Bála (srov. 1 kr 16, 31 - 32). Na druhé straně v pohanském městě Sarepta u Sidonu žil v domě vdovy prorok Eliáš, který jí vzkřísil syna (srov. 1 kr 17, 7 - 24).
Děj evangelijního příběhu se odehrává mimo teritoria Svaté země. Jde více než jen o zeměpisný údaj. Odráží protiklad mezi nepřijetím Krista ze strany vlastního národa a projevy víry ze strany lidí nežidovského původu. Na jedné straně stojí vyvolený Boží lid, kterému se Bůh dal poznat zvláštním způsobem v jeho dějinách (Abraham, Mojžíš, David, proroci atd.), uprostřed kterého si vybral svaté místo, kde bude přebývat (Jeruzalém, chrám, archa smlouvy, kněžství), se kterým uzavřel smlouvu (Boží přikázání na hoře Sinaj, vyvolení, zasnoubená krajina, Svaté písmo) a dal zaslíbení ohledně Mesiáše. Na druhé straně jsou to lidé, kteří v očích židovského národa byli považováni za modláře, bydleli za hranicemi Svaté země, nerozlišovali mezi čistými a nečistými jídly, neznali Boží přikázání, uctívali bůžky a konali pohanský kult na jejich oslavu.
Velká víra
V textu se uvádí, že žena "křičela" na Ježíše. Stejné řecké sloveso použil evangelista již minulou neděli, když se Petr topil a "křičel" na Ježíše o pomoc. Výraz odráží jednak zoufalou situaci matky, která opouští nemocné dítě, přichází sama a hledá všechny možnosti, aby se její dcera uzdravila.
Je to však výkřik víry. Žena totiž přichází ke Kristu a pokloní se mu. Dělá tzv. prostraci, tzn. žena padá před Kristem na zem, aby ho vyznala jako Boha. Vyprošuje od něj to, co dokáže pouze Bůh - zvítězit nad zlým duchem.
Když v roce 332 před Kr. Alexandr Veliký dobyl území Svaté země a začlenil je do své obrovské říše, Židé začali používat pro obyvatele nežidovského původu obecné označení "Řekové". Používali i tvrdší vyjádření: pohané, národy (tzv. gojím), hříšníci, ba dokonce psi. Toto poslední označení je důležité, abychom pochopili Ježíšovu námitku: "
Není dobré vzít chléb dětem a hodit ho štěňatům." (Mt 15, 26) Ježíšova odpověď ženě je mimořádně tvrdá a vyjadřuje skutečnost, že není součástí vyvoleného národa. Neodráží Kristovo smýšlení, ale stereotyp a vyjadřování, jakým se v té době Ježíšovi soukmenovci dívali na ostatní národy. Mnozí biblisté se snaží tato slova "zmírnit". Dělají to například tvrzením, že označení "štěňata" ("psíci") je odkazem na milé zvířátko nebo že Pán Ježíš ženu pouze zkoušel. Nesouhlasím s jejich důvody, neboť v textu jde o zřejmé odmítnutí. Žena však k překvapení mnohých neodchází, ale "přijímá" tuto hru argumentů, které využije ve svůj prospěch. Vzpomeňme si na jiná evangelijní místa, která poukazují na skutečnost, že vyslyšení prosby je výsledkem vytrvalosti a neodbytnosti. Stačí uvést podobenství o nepoctivém soudci a neodbytné vdově v Lk 18, 1 - 7. Podobně i v našem příběhu byla žena vyslyšena pro svou neodbytnost. Chování této ženy můžeme přirovnat také k jednání ženy trpící krvácením, která se ve své touze dotknout Krista nedala odradit ani velkým zástupem, ani předpisy židovského náboženství.
Příběh nás učí, jak se máme chovat, když se nám zdá, že Bůh mlčí. Odpovědí není rezignace nebo hněv, ale ještě větší naléhání na Boha. Žena je vzorem víry, který Matouš předává svým čtenářům, aby následovali její příklad ve chvílích, kdy se zdá, že Bůh mlčí.
Příprava na novou perspektivu.
Matouš uvádí oslovení, kterým se žena obrátila na Ježíše. Matoušovo evangelium vyniká v jasném označení Ježíše jako Davidova syna.
Matouš chce ukázat, že v osobě Krista se naplňuje příslib daný Davidovi a jeho potomstvu v 2 Sam 7, 16: "Tvůj dům a tvé království bude přede mnou navěky pevné; tvůj trůn bude upevněn navěky!" Evangelista odmítá politické nebo národní chápání Ježíšova mesiášství a představuje Davidova syna jako uzdravovatele. Titul "Syn Davidův" se totiž často používá ve spojení s uzdraveními, což je i náš případ. Na rozdíl od Marka Matouš zjednodušuje původ pohanské ženy a nazývá ji "kananejská žena". Jde o starozákonní výraz původního obyvatelstva, kterému se izraelský národ měl vyhýbat, aby ho nenavedl k modloslužbě. Proto Ježíš v Matoušově evangeliu zdůrazňuje své poslání pouze k ovcím ztraceným z domu Izraele. Tato perspektiva Matoušova evangelia je pro nás srozumitelnější, když si uvědomíme, že jeho adresáty byli především křesťané pocházející ze židovství. Matouš jim představuje osobu Ježíše jako Mesiáše, na kterém se vyplňují starozákonní zaslíbení, a zve je nově ho číst a vidět v něm základní linie, které vedou k Ježíši Kristu. Před námi stojí úkol dobře znát Starý zákon. Také pro nás zaznívá pozvání tohoto evangelisty číst starozákonní události, osoby a proroctví ve světle víry v Ježíše Krista.
Spolu s příběhem uzdravení setníkova sluhy (srov Mt 8, 5 - 13) je vyzdvižena víra osob z pohanského prostředí. Je to příprava na misii k pohanům, která naplno zazní v závěru celého evangelia Ježíšovou výzvou: "
Jděte tedy, učte všechny národy ..." (Mt 28, 19)
Matouš si je vědom, že v Ježíši Kristu se otevírá Boží spása i pro pohany, co původní židovství nebylo schopno realizovat. Boží milosrdenství je nesmírné, proto pozvání pohanů není na úkor zaslíbení daných Izraeli. Nové společenství, které založil Ježíš Kristus, se má stát Božím nástrojem spásy pro celý svět.
P. Prof. František Trstenský
Převzato z
www.postoj.sk,
článek ze 15. 8. 2020 naleznete
zde
