Pius XII. se vyhnul vyjádření, zda Boží Matka zemřela a tak byla vzata do nebe, nebo zda byla přímo vzata do nebeské slávy.
V polovině srpna řeckokatolíci slaví největší mariánský svátek
Zesnutí naší přesvaté vládkyně, Bohorodičky Marie, vždy Panny, a římskokatolíci nejvyšším stupněm liturgického slavení Nanebevzetí Přeblahoslavené Panny Marie.
Zesnutí Bohorodičky
Koimesis Theotokou patří mezi dvanáct velkých svátků v byzantském obřadu, začali ho slavit na konci 5. století v Jeruzalémě. Konstantinopolská církev ho převzala o jedno století později. Ve 13. století k němu předepsala dvoutýdenní přípravný půst (od 1. srpna), jeden den předsvátku (14. srpen) i období posvátku (do 23. srpna). V církvích byzantské tradice se zesnutí Bohorodičky takto slaví dodnes.
Svátek slaví smrt (zesnutí) Bohorodičky, která však nezakusila rozklad, a pak přenesení Bohorodičky s tělem i duší do nebe (nanebevzetí) a oslavení. V
bohoslužebných textech se zároveň vyzdvihuje její úloha přímluvkyně před Bohem:
„Bolo vhodné, aby tí, čo na vlastné oči videli Slovo a slúžili mu,
videli aj telesné zosnutie jeho matky,
posledné tajomstvo, ktoré sa na nej uskutočnilo;
aby uzreli nielen Spasiteľovo vystúpenie zo zeme,
ale aby svedčili aj o presídlení jeho rodičky.
Preto zhromaždení zovšadiaľ Božou mocou prišli na Sion
a sprevádzali odchádzajúcu do neba,
vznešenejšiu ako cherubíni.
Aj my sa jej spolu s nimi klaniame ako tej,
ktorá sa modlí za naše duše“
(večiereň).
Tak jako ostatní mariánské svátky jeruzalémského původu - Narození (8. září) a Vstup do chrámu (21. listopad) - ani zesnutí Bohorodičky nemá biblický základ (údaj o něm bychom hledali v Písmu marně), ale je součástí církevní tradice. První tvrzení o Mariině eschatologickém oslaveni jsou zachyceny v řeckých a syrských apokryfech nazvaných
Transitus Mariae nebo
Transitus Virginis. Některé z nich vznikly snad už ve 3. století a hrály velkou roli v lidové zbožnosti i mariánské úctě.
Mariino nanebevzetí
Svátek
Koimesis Theotokou zavedl v Římě papež jeruzalémského původu Teodor (647 - 649). Na Západě se pak rozšířil pod názvem
Assumptio Mariae.
Prvního listopadu 1950 papež Pius XII. vyhlásil dogma o nanebevzetí Panny Marie. Obsahem tohoto článku víry je to, že Panna Maria byla po skončení pozemského života s tělem i duší vzata do nebe pro předvídané zásluhy Ježíše Krista.
Nanebevstoupení se teologicky chápe jako výjimečná účast na zmrtvýchvstání Krista a předvídat vzkříšení ostatních křesťanů:
Všemohoucí, věčný Bože,
tys vzal neposkvrněnou Pannu Marii,
Rodičku svého Syna,
s tělem i duší do nebeské slávy;
pomáhej nám,
ať celým svým životem směřujeme k nebi,
aby se i na nás dovršilo dílo vykoupení.
Skrze tvého Syna…
"Dnešního dne -
všemohoucí a věčný Bože -
vzal jsi do nebe matku svého Syna,
která je prvotinou oslavené Církve
a příčinou pevné naděje a útěchy Božímu lidu
na jeho pozemské cestě.
Bylo správné, že ji uchránil od porušení v hrobě,
neboť z si ní podivuhodným způsobem vzal tělo
a narodil se tvůj Syn, původce života"
(preface mše svátku).
Do nebe vzatá po smrti nebo přímo?
Ve své slavnostní formulaci článku víry Pius XII. použil zajímavý výraz: Panna Maria byla "po skončení pozemského života (
expleto terrestris vitae Curse) vzata s tělem i duší do nebeské slávy".
Papež se vyhnul vyjádření o tom, zda Boží Matka zemřela a tak byla vzata do nebe s tělem i duší, nebo zda byla přímo vzata do nebeské slávy.
V této otázce dodnes neexistuje shoda mezi teology. Někteří zastávají názor, že Ježíš zemřel na kříži a Maria jako jeho nejbližší spolupracovnice kráčela stejnou cestou. Ale teologové, kteří považují smrt za důsledek dědičného hříchu, zastávají názor, že Panna Maria nezemřela, protože jako uchráněna od dědičného a každého osobního hříchu nemohla zemřít.
Protože tato otázka zůstává otevřená, římskokatoličtí věřící mají možnost svobodně se rozhodnout, zda budou věřit, že nanebevzetá Panna Maria nejdříve okusila smrt, nebo budou vyznávat, že Boží Matka byla vzata z pozemského do nebeského života přímo, podobně jako například starozákonní prorok Eliáš (srov . 2 kr 2, 11-13).
Avšak řeckokatoličtí věřící by se měli ve smyslu zásady
lex Oranda, lex credendi pevně držet toho, co zpěvem už staletí tak jednoznačně vyznávají například v Kondaku na božské liturgii svátku Zesnutí Bohorodičky:
"Ani hrob, ani smrt nezabránili Bohorodičce,
aby se za nás ustavičně modlila.
Stala se naší pevnou nadějí.
Dárce života ji uvedl do věčné blaženosti,
neboť v jejím panenském lůně přijal tělo."
P. Ján Krupa
Převzato z
www.postoj.sk,
článek ze 13. 8. 2020 naleznete
zde
(Na Fatym.com vydáno 15. 8. 2020; 14. 8. 2023 - 2813 přečtení)
