Drazí bratři a sestry,
na dnešní katechezi bych se chtěl zabývat životem svatého faráře Arského a poukázat na několik rysů, které mohou být příkladem také pro kněze této naší doby, která je jistě odlišná od té, v níž žil on, ale v mnoha ohledech je poznamenána týmiž základními lidskými i duchovními výzvami.
Právě včera uplynulo 150 let od jeho narození pro nebe, když 4.srpna 1859 kolem 2 hodiny ranní Jan Maria Vianney ukončil své pozemské putování, setkal se s nebeským Otcem a dostalo se mu odměnou království, připravené od stvoření světa těm, kteří věrně následují Jeho učení (srov. Mt 25, 34). Jak velká musela být slavnost v Ráji při příchodu pastýře tak horlivého! Jak vřelé přijetí mu muselo připravit množství těch, které jako farář a zpovědník smířil s Otcem! Záměrně jsem zvolil toto výročí jako podnět k vyhlášení Kněžského roku, jehož tématem - jak známo - je Věrnost Kristova, věrnost kněze. Na svatosti závisí věrohodnost svědectví a v posledku i samotná účinnost poslání každého kněze.
Jan Maria Vianney se narodil v malé vesničce Dardilly 8. května 1786 v jedné rolnické rodině, chudé materiálně, ale bohaté lidskostí a vírou. Byl pokřtěn, jak bylo v té době dobrým zvykem, přímo v den svého narození. Dětské roky a dospívání strávil prací na poli a při pastvě zvířat, takže ve svých 17 letech byl ještě analfabet. Znal však nazpaměť modlitby, které ho naučila zbožná matka a sytil se náboženským cítěním, které doma žilo. Životopisci vyprávějí, že se již od útlého mládí snažil plnit božskou vůli i v těch neobyčejnějších věcech. Živil v sobě touhu, že se stane knězem, ale nebylo pro něho snadné ji naplnit. Dosáhl kněžského svěcení po nemálo souženích a nedorozuměních díky pomoci zbožných kněží, kteří se neupjali na zvažování jeho lidských omezení, ale dovedli hledět dále a vytušit horizont svatosti, který se v tomto opravdu výjimečném mladíkovi rýsoval. 23.června 1815 byl tedy vysvěcen na jáhna a 13. srpna téhož roku na kněze. Ve svých 29 letech po mnoha nejistotách, neúspěších a mnoha slzách tak mohl konečně přistoupit k oltáři Páně a uskutečnit sen svého života.
Svatý farář Arský se vždycky vyznačoval vysokým míněním o daru, který obdržel. Říkával: "
Jak velkolepé je kněžství! Nelze to pochopit dobře než v nebi.. kdyby se to pochopilo na zemi, vedlo by to smrti, ale nikoli z hrůzy, ale z lásky!" (Abbé Monnin,
Esprit du Curé d´Ars, str. 113). Kromě toho se jako dítě svěřil matce: ?Kdybych byl knězem, chtěl bych získat mnoho duší? (Abbé Monnin,
Proces de l´ordinaire, str, 1064). A tak se stalo. V pastorační službě tak prosté a zároveň tak mimořádně plodné se tento anonymní farář z jedné zapadlé vesničky na jihu Francie dokázal natolik ztotožnit se svým tajemstvím, že se z něho způsobem viditelným a všeobecně rozpoznatelným stal alter Christus, obraz Dobrého Pastýře, který na rozdíl od těch najatých za mzdu dává život za své ovce (srov. Jan 10,11). Podle příkladu Dobrého Pastýře dal svůj život desítkám let kněžské služby. Jeho existence byla živoucí katecheze, která dosahovala výjimečné účinnosti, když ho lidé viděli sloužit mši, přebývat na adoraci před svatostánkem nebo trávit mnoho hodin ve zpovědnici.
<>b>Středem celého jeho života byla tedy eucharistie, kterou zbožně a s úctou slavil a adoroval. Další základní charakteristikou této mimořádné kněžské osobnosti byla neúnavná služba zpovědníka. Praktikování svátosti pokání považoval za logické a přirozené dovršení kněžského apoštolátu v poslušnosti Kristovu příkazu: "
Komu odpustíte hříchy, tomu budou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou" (srov. Jan 20,23). Svatý Jan Maria Vianney proto vynikal jako
výjimečný a vytrvalý zpovědník a duchovní mistr. "
Jediným vnitřním hnutím přecházel od oltáře ke zpovědnici", kde trávil většinu dne, a snažil se všemi způsoby - kázáním a přesvědčivou radou - dát farníkům poznat význam a krásu svátostného pokání, které představoval jako vnitřní požadavek eucharistické přítomnosti (srov.
List kněžím k vyhlášení Roku kněží).
Pastorační metody svatého Jana Maria Vianneye by se mohly zdát málo vhodné pro dnešní kulturní a sociální situaci. Jak by jej vlastně mohl napodobit dnešní kněz ve světě tolik změněném? Je pravdou, že časy se mění a mnohá charismata jsou typicky osobní, tudíž neopakovatelná, ale existuje určitý životní styl a základní touha, kterou jsme všichni povoláni pěstovat. Je zřejmé, že faráře z Arsu učinila svatým jeho pokorná věrnost poslání, ke kterému ho Pán povolal; byla to jeho ustavičná, důvěrou prodchnutá odevzdanost do rukou Boží prozřetelnosti. Dotýkal se srdcí lidí nikoli silou svých lidských darů, ani jen projevy - jinak chvályhodného ? vypětí své vůle. Získával i ty nejméně poddajné duše tím, že jim sděloval to, co vnitřně žil, tedy své přátelství s Kristem. Byl "zamilován" do Krista a pravým tajemstvím jeho pastoračního úspěchu byla láska, kterou choval vůči hlásanému, slavenému a žitému eucharistickému Mystériu a která se stala láskou ke Kristovu ovčinci, křesťanům a všem lidem, kteří hledají Boha. Jeho svědectví nám připomíná, drazí bratři a sestry, že pro každého pokřtěného a tím spíše pro kněze eucharistie "není pouhá událost, mající dva protagonisty, tedy dialog mezi Bohem a mnou. Eucharistické přijímání směřuje k naprosté přeměně našeho života. Mocně otevírá celé lidské já a vytváří nové "my" (Joseph Razinger,
Církev jako společenství, str. 80).
Aniž bychom tedy redukovali postavu svatého Jana Maria Vianneye na určitý - byť podivuhodný - příklad zbožné spirituality 19.století, je nutné naopak pochopit prorockou sílu, kterou se vyznačuje jeho vysoce aktuální lidská a kněžská osobnost.
Žil v porevoluční Francii, zkoušené určitým druhem "diktatury racionalismu", usilujícího odstranit ze společnosti samu přítomnost kněží a církve; svoje mládí prožíval v heroické ilegalitě, když chodil po nocích dlouhé kilometry na místa, kde se mohl účastnit mše svaté. Později se jako kněz vyznačoval jedinečnou a plodnou pastorační tvořivostí, ukazující, že tehdejší panující racionalismus nebyl schopen uspokojit autentické potřeby člověka a byl tudíž neobyvatelný.
Drazí bratři a sestry, 150 let po smrti svatého faráře Arského nejsou výzvy dnešní společnosti méně zavazující, dokonce se možná staly složitějšími.
Tehdy vládla "diktatura racionalismu" a v nynější době se na mnoha místech vyskytuje určitá "diktatura relativismu". Obě představují nevhodné odpovědi na správný požadavek člověka po plném užívání vlastního rozumu jako rozlišujícího a konstitutivního prvku vlastní identity. Racionalismus byl nepřiměřený, protože nebral do úvahy lidská omezení, nárokoval si povýšení pouhého rozumu na míru všech věcí a činil z něho bůžka. Soudobý relativismus ochromuje rozum, protože de facto tvrdí, že kromě oblasti pozitivní vědy lidská bytost nemůže poznat nic s jistotou. Avšak člověk "žebrající o smysl a naplnění" se dnes stejně jako tehdy neustále vydává hledat vyčerpávající odpovědi na základní otázky, které si nepřestává klást.
Tuto "žízeň po pravdě", která hoří v srdci každého člověka, měli dobře na paměti otcové 2. vatikánského ekumenického koncilu, když prohlásili, že kněžím "jakožto vychovatelům ve víře" náleží vytvářet "pravé křesťanské společenství", schopné "připravovat cestu ke Kristu všem lidem", přistupovat k nim "opravdu mateřsky", vyznačovat a upravovat tomu, kdo nevěří, "cestu ke Kristu a jeho církvi", "povzbuzovat, živit a posilovat věřící pro duchovní zápas" (
Presbyterorum ordinis, 6). V této souvislosti nás
svatý farář Arský nadále učí, že kněz musí učinit základem tohoto pastoračního nasazení niterné osobní sjednocení s Kristem, den po dni jej pěstovat a růst v něm. Jedině, je-li zamilovaný do Krista, může kněz učit druhé tomuto sjednocení, tomuto vnitřnímu přátelství s božským Mistrem; bude se moci dotýkat srdcí lidí a otevírat je milosrdné Pánově lásce. Jedině tak bude moci vlévat duchovní nadšení a vitalitu společenstvím, která mu Pán svěří.
Modleme se, aby na přímluvu svatého Jana Maria Vianneye Pán daroval své církvi svaté kněze a aby ve věřících rostla touha podporovat je a pomáhat jim v jejich službě. Svěřme tento úmysl Marii, kterou dnes vzýváme jako Pannu Marii Sněžnou.
Přeložil Milan Glaser
Převzato z
http://www.radiovaticana.cz/index.php,
článek z 5. 8. 2009 naleznete
zde.
Promluva vyšla nyní také v
Život Cirkvi vo svete 32/2020, 8. 8. 2020.
