Zamyšlení nad evangeliem 19. neděle v mezidobí- cyklus A
Když Ježíš nasytil zástupy, hned potom přiměl učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než on rozpustí zástupy. Když zástupy rozpustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Nastal už večer a byl tam sám. Zatím byla loď už daleko od břehu a vlny ji zmítaly, protože vanul vítr proti nim. K ránu šel Ježíš proti nim a kráčel po moři. Když ho (učedníci) uviděli kráčet po moři, zděsili se, neboť si mysleli, že je to přízrak, a strachem začali křičet. Ježíš však na ně hned promluvil: „Vzmužte se! To jsem já, nebojte se!“ Petr mu odpověděl: „Pane, když jsi to ty, rozkaž, ať přijdu k tobě po vodě.“ A on řekl: „Pojď!“ Petr vystoupil z lodi, kráčel po vodě a šel k Ježíšovi. Zpozoroval však vítr a dostal strach. Začal tonout a vykřikl: „Pane, zachraň mě!“ Ježíš hned vztáhl ruku, zachytil ho a řekl mu: „Malověrný, proč jsi pochyboval?“ Pak vstoupili na loď a vítr přestal. Ti, kdo byli na lodi, se mu klaněli a říkali: „Jsi opravdu Boží syn.“ (Mt 14,22-33)
O příběhu, kde Petr tonul a Pán ho podržel, řekl Goethe toto: „Je to velmi pěkné vyprávění, mám je velmi rád. V něm nacházím poučení, že člověk zvítězí i v nejtěžších podnicích, má-li víru a svěží odvahu.“ Také nám se líbí tento úryvek evangelia, také my jsme přesvědčeni, že člověk potřebuje k životu víru a svěží odvahu.
Ale zároveň chápeme, že v tomto vyprávění je ještě něco víc; zde totiž nejde o „svěží odvahu“ člověka, ale o to, že Pánova moc zachraňuje. Neboť ve středu není snad Petrova odvaha, ale jeho strach a poznatek: Bez Pánovy pomoci bych byl ztracen. A když si něco vezmeme pro život z tohoto příběhu, tak to nebude „rázný“! Petr, ale Ježíš, který volá do bídy zoufalství: „Vzmužte se! To jsem já, nebojte se!“
Jen Pán ovládne tuto scénu:
On přiměl učedníky, poslal je do nebezpečné, tmavé noci, aby v této noci poznali, že jsou bez Pána bezmocní, že málo dokáže „svěží odvaha“, když se člověk dostane do noci života, která ho nutí volat o pomoc. Petr musí poznat svou bezmocnost v rozbouřených vlnách a volat: „Pane, zachraň mě!“
Ale když člověk poznal tuto bezmocnost, může zároveň zažít i to druhé: „Ježíš hned vztáhl ruku a zachytil ho!“
Ani Bůh křesťanů neušetří člověka bídy: „Hned potom přiměl učedníky, aby vstoupili na loď“, třebaže noc byla bouřlivá a moře se vzdouvalo. Neboť teprve potom, když člověk zvolal své „zachraň mě“, může pochopit velikost Pánových slov: „Vzmužte se, to jsem já.“ Také Kristus dopouští na své – i na svou církev – zkoušky, ale ne proto, aby je opustil, ale aby jim podal ruku, jak to zažil už žalmista“ „Ze všech soužení mě Pán zachrání.“ (Ž 33,5)
O pohanských bozích říká básník: „Nechali jste lidi, aby zhřešili, a potom jste je nechali v trápení.“ Ježíš nám ukazuje Boha, který nás nevede ke hříchu, ale ke zkoušce. Nenechá člověka osamělého ve zkoušce nebo vině. Jde mu naproti a podává mu ruku.
Z Bismarckova života se vypráví:
Ve světnici jednoho známého uviděl na zdi dva obrazy. Na jednom byl Bismarck. Hleděl sebevědomě a směle. Vedle visel obraz s Petrem. Petr tonul a vztahoval ruku k Pánu. Bismarck se podíval na svůj portrét, zavrtěl hlavou a řekl: „To mám být já? To nejsem.“ A potom ukázal na obraz tonoucího Petra a řekl: „To jsem já!“
Také my se musíme podívat na Petra, abychom v něm uviděli sebe.
Pokud hledí Petr na Pána, pokud zná jen toto – Pán je se mnou – nese ho voda. Ale potom se podívá na jinou skutečnost kolem sebe: na rozbouřené moře. A při pohledu na pozemské moci ztrácí jeho víra sílu: „Zpozoroval vítr a dostal strach. Začal tonout.“
Není to přesně také naše situace?
Pokud se díváme na Pána, máme jistotu, že jsme v bezpečí, naše víra je plná odvahy a drží nás „nad vodou“. Ale sotva se octneme v bouři zkoušky nebo v únavném tichu bezvětří všedního života, upadáme do malověrnosti, pochybnosti, nejistoty. Naše největší nebezpečí není
nevěra, ale ona
malá víra, která pro hukot bouře a křik ulic přeslechne Ježíšova slova: „To jsem já, nebojte se!“
Ale nepomůže nám jen koukat na Petra. Už dávno víme, že jako lidé klesáme a ztrácíme odvahu.
Podívejme se na Pána: „Ježíš vztáhl ruku, zachytil ho a řekl mu: „Malověrný, proč jsi pochyboval?“
Je dobré v každé životní situaci znát správnou adresu. Pravá adresa je vždy Ježíš z Nazareta, protože v něm vždy dosahujeme moc a dobrotu Boha. Tuto adresu bychom si měli zapamatovat nejen v hodinách pobytu v nebezpečném přístavu, ale především hodinách na rozbouřeném moři, kdy je člun našeho života zmítán sem a tam.
