Zamyšlení nad evangeliem 18. neděle v mezidobí- cyklus A
Když Ježíš uslyšel o smrti Jana Křtitele, odebral se lodí na opuštěné místo, aby byl sám. Jakmile o tom lidé uslyšeli, šli pěšky z měst za ním. Když vystoupil, uviděl velký zástup, bylo mu jich líto a uzdravil jejich nemocné. K večeru k němu přistoupili učedníci a řekli: „Toto místo je opuštěné a už se připozdilo. Rozpusť proto zástupy, ať se rozejdou po vesnicích a koupí si něco k jídlu.“ Ale Ježíš jim řekl: „Není třeba, aby odcházeli. Vy jim dejte jíst!“ Odpověděli mu: „Máme tady jenom pět chlebů a dvě ryby.“ Ježíš řekl: „Přineste mi je sem.“ A rozkázal, aby se lidé posadili na trávě. Potom vzal těch pět chlebů a ty dvě ryby, vzhlédl k nebi a požehnal, lámal chleby a dal učedníkům a učedníci zástupům. Všichni se najedli dosyta a ještě sesbírali plných dvanáct košů zbylých kousků. Těch, kdo jedli, bylo na pět tisíc mužů kromě žen a dětí.(Mt 14,13-21)
KESVATÉMU PŘIJÍMÁNÍ PŘI KAŽDÉ MŠI SVATÉ
Představme si, jak na tom byl Pán Ježíš v situaci dnešního evangelia. Právě se dozvěděl o zavraždění Jana Křtitele. Tušil už, že i on brzo půjde takovou cestou. Byl unaven, chtěl si chvíli odpočinout - ale zapomíná na sebe, když před sebou vidí lidi, jejich bídu a bloudění. Je mu jich líto. Mluví k nim, posílí je, nasytí je.
Když přišlo do Cařihradu poselstvo slovanského knížete Rostislava, byli bratří Konstantin a Metoděj v podobné situaci. Unavení po nebezpečné misijní cestě na Rus, k Chazarům, potřebovali si odpočinout. Ale vidí za Rostislavovými posly celý zástup všech evropských slovanských kmenů, které jsou bez víry, bez pastýřů, bez pomoci. Je jim jich také líto - a vydávají se na novou cestu, aby přinesli Slovanům pokrm Božího slova a pokrm Těla Kristova.
Už tisíc sto let nabízí Ježíš našemu národu sebe za pokrm. Jak náš národ na tu nabídku odpovídal, jak na ni odpovídá dnes?
Svatí bratři byli od našich předků přijati s láskou. Rádi se účastnili na slovanské liturgii, všichni přistupovali ke svatému přijímání, jak to bylo od počátku křesťanství zvykem v celé církvi, až do počátku druhého tisíciletí.
Jen veřejní hříšníci, kajícníci a katechumeni - nepokřtění, nesmějí jít ke stolu Páně. Jinak ani nikomu nenapadlo nejít také ke svatému přijímání, když už se na mši svatou dostali. ¨
Proto byla i nádobou na uchovávání Těla Páně jídelní mísa - zvaná patena - česky bychom řekli talíř. V eucharistii viděli svatý chléb, pokrm Těla Páně.
Začátkem středověku začali západní křesťané myslet víc na osobu Krista, ve svátosti přítomného, a tomu se chtěli klanět. Schránkou na eucharistii se stala monstrance - česky by se mohlo říct: ukazovadlo. - Ne už pokrm k jídlu, ale předmět uctivého klanění viděli v Eucharistii. Proto byl ve 13. století zaveden svátek Božího Těla, eucharistické průvody, adorační pobožnosti s žehnáním Velebnou svátostí.
Když na jaře r. 1620 vpadlo na Moravu 4000 polských kozáků, kteří všude krutě plenili, vyšel jim vstříc holešovický farář Jan Sarkander s monstrancí s Nejsvětější svátostí - a to katolické Poláky zastavilo a Holešov od plenění uchránilo.
Ba i husitská vojska táhla do boje v čele s eucharistií. Ježíš eucharistický byl ve středověku hoden úcty, klanění, chránil před nepřítelem, stal se bojovou zástavou, - ale méně byl znám jako pokrm pro duši.
Dělají stejně nemoudře, jako by dělal člověk, který by šel k lékaři pro lék na svou nemoc, - a pak by lék dal doma na poličku a chodil se na něj dívat, místo, aby jej každý den užíval.
Proč se neřídit tím, co nám říká Pán Ježíš? Co řekl, když ustanovil tuto svátost? Řekl snad: toto je tělo mé, - dívejte se na ně? - Ne. Řekl: Toto je mé tělo, vezměte a jezte. - Tak proč bychom neměli Pána Ježíše poslouchat? Snad proto, že se cítíme nehodní, hříšní? Ale vždyť právě pro hříšníky Ježíš přišel. Hříšníci jsou zváni na začátku bohoslužby k lítosti a k nápravě. Hříšníkům slibuje Beránek, že sejme jejich hříchy a hříchy světa. Jsi-li tedy hříšník, kající hříšník - pak jsi u Stolu Páně dobře na místě.
Ovšem, jestli ses snad dopustil darebnosti opravdu ohavné, provinil ses proti lásce, těžce jsi zhřešil - pak si napřed zajdi do zpovědnice. Ale taková věc se křesťanu mockrát za život normálně nestane.
Neohrožují nás zpravidla denně těžké zločiny, ale mrak komárů - stálých pokušení k nelaskavosti, netrpělivosti, nerudnosti, nepřejícnosti a čemu ještě.
Italský kněz Jan Bosco proslul uměním, jak ze zanedbaných chlapců vychovat slušné lidi. Výsledky jeho práce s mládeží budily obdiv vychovatelů z povolání. Jednou navštívil Boskům internát anglický ministr školství a výchovy - a žasl také: „Viděl jsem tu na vlastní oči, jak jsou vaši chlapci výborně vedení. Vy musíte mít nějaký tajný prostředek, že dokážete, co se jinde v internátech mládeže neuvidí!“ - Don Bosco s úsměvem: „Také že mám tajný prostředek, ale každému ho ochotně prozradím - i vám: moji chlapci jdou pravidelně a rádi ke zpovědi, denně jdou ke svatému přijímání. Mé chlapce vychovává sám Ježíš!“
My ten prostředek výchovy a sebevýchovy také známe - chutě jej také užívejme.
