Terezie a Jan C. slavili svatbu
v St. Luis 1962. Pak přišly
dvě děti: Arnold 17. 8. 1963
a Izabela 30. 12. 1964. Jan je lékař s vlastní praxí, Terezie žena
v domácnosti, angažovaná v katolické
akci (pracuje v přípravě
na manželství).
Měli jsme velice aktivní život,
ale málo modlitby a duchovního
života. Seznámil jsem
se s jednou rozvedenou ženou,
a abych zůstal čestný a nevedl
dvojí život, požádal jsem v roce
1971 o rozvod. Terezie odešla sama a s bolestí s dětmi do
Lille. Nepřijala rozvod. Pracovala
jako školní lékařka. Devět
let manželství jsem utopil
v mlčení, své druhé ženě jsem
nebyl věrný, ona mně také ne.
1983 poznala moje druhá žena
muže o 18 let mladšího, dala se
rozvést a zruinovala mě, protože
jsem dal v sázku všechny
své finanční prostředky v naději, že ji dříve nebo později získám
zpět.
Dva roky stojím sám vášnivě
proti novému páru: tělesné ohrožení – jako ve špatném filmu. Zůstávám tedy osamělý, zruinovaný
a bez rodiny a pomýšlím na
sebevraždu. Bohu díky, nedošlo
k ní. Abych to vydržel, píšu každý večer, co jsem ten den prožil.
Jeden mladý kněz mi dal duchovní
knížku. Potřeboval jsem na její
přečtení tři měsíce. Jednoho
dne v domnění, že jsem na lidské
rovině už zaplatil dost, rozhodl
jsem se, že vyrovnám účty
s Bohem. 27. října 1984 jdu do
jednoho opatství 100 km daleko
ke zpovědi. Celou cestu tam brečím a smrkám. Ničemu nerozumím.
V 15 hodin mi mnich dává rozhřešení a já se ptám, jestli
mohu jít ke svatému přijímání –
14 let jsem to neudělal. Řekl mi:
„Ano, jestliže jste sám. Co to
znamená? Vaše druhá žena není
vaše žena. Vaší ženou je matka
vašich dětí.“ A v ten okamžik,
v poslední říjnovou neděli 1984
v 15 hodin mám jistotu, že tento
mnich říká pravdu. Přesně v tom
okamžiku se můj život změnil
o 180°. Mám jistotu, že musím
žít jinak. Uvědomuji si, že jsem
šel ke zpovědi, abych měl s Pánem čistý stůl a že by mi měl jako
protislužbu pomoci najít moji
ženu, protože ona mě velice fascinovala.
A tento mnich mi řekl,
že se musím postarat o svoji
ženu. Odpověděl jsem: „Jsme
14 let rozloučeni a já nevidím
možnost, že se znovu dáme dohromady.“
„Ale můžete se starat
o její děti?“ „Ano, rád bych
to udělal.“ Po několika měsících jsem navázal kontakt s dětmi
a skrze děti jsem našel jejich
matku, která je vychovala. Bylo
to možné, protože Terezie stále
věřila v sílu svátosti manželství.
Za všech někdy velkých těžkostí
stále věřila v můj návrat.
Vyšlo v časopise Světlo 20. ČÍSLO / XII. ROČNÍK
