Zajímavé...

Vanda Boniszewska

Pěší pouť mužů 2017 Přinášíme zajímavý článek ze Světla 47/2008 o Vandě Boniszewske, stigmatizované řeholnici. Celý její pozemský život byl poznamenán velkým utrpením a současně vnitřní radostí a pokojem.





Vanda Boniszewska se narodila v roce 1907 a pocházela ze zbožné a vlastenecké zemanské rodiny, žijící v oblasti Vilna. Její dědeček přišel při lednovém povstání o svůj majetek a teprve jeho syn za peníze vydělané těžkou prací v Americe koupil 50 ha zemědělské půdy v Nových Kamioncích u Nowogródku. Vandina matka byla Židovka, kterou adoptovala katolická rodina a postarala se o její náboženskou výchovu. Byla pokřtěna v 16 letech, když si sama uvědoměle zvolila katolickou víru. František a Helena Boniszewských měli 11 dětí. V jejich domě panovala náboženská atmosféra, vzájemná pomoc, úcta k práci a láska k vlasti.

Vanda již záhy zatoužila po řeholním životě. Když měla 16 let, přihlásila se do nové kongregace Sester od andělů, založené arcibiskupem Vincencem Kluczynským. Byla to kongregace skrytá, bez řeholního oděvu a měla pomáhat kněžím v pastorační práci. Vanda nebyla přijata, protože byla ještě příliš mladá, a doporučili ji, aby ukončila školní vzdělání jednoročním hospodářským kurzem. Fotografie z té doby nám ji představují jako hezkou a veselou dívku s vlasy spletenými do copů. Kongregace ji nakonec přijala v roce 1926. Vanda si přinesla do řeholní společnosti bohatý duchovní život a mystické zážitky. Vídala Pána Ježíše během mše svaté a ten k ní promlouval a předpovídal jí obtížnou cestu oběti a očekával od ni ochotu přijmout ji: „Tvůj život bude život na kříži. Snaž se, abys z něho nesestoupila, protože nepřítel chystá vojsko,“ - ta slova slyšela často ještě v rodném domě. Od dětství se jí stávalo, že když viděla někoho v utrpení nebo nemoci, prosila Pána Ježíše, aby mohla vzít toto utrpení na sebe, a tak se také stávalo.

Cesta na horu ukřižování
V řeholním životě se mystické zážitky začaly množit. Pán Ježíš ukazoval své vyvolené stále častěji, co od ní očekává: „Zcela se mi odevzdej!“ A jindy jí řekl: „Mám v úmyslu učinit z tebe oběť.“ Mladičká řeholnice naslouchala těmto slovům „Nejmilovanějšího“ s pokorou, i když ne bez obav. Největší neklid a zmatek v duši jí působila obava, že požadavkům Pána Ježíše nebude moci dostát v řeholi, do které vstoupila.
Začala se ohlížet po klauzurním životě v kontemplaci, modlitbě a askezi. Ale Pán Ježíš ji ujistil, že ji chce mít právě v kongregaci Sester od andělů: „Chci, abys pro mne přinesla tu oběť a zůstala zde. Dám ti milost vytrvalosti.“ A když dále pomýšlela na odchod k benediktinkám, uslyšela výrazný hlas: „Jestliže miluješ ukřižovaného Ježíše, zůstaň zde.“ A tehdy odpověděla: „Dobře.“ V den obláčky ve Vilně jí Pán Ježíš řekl: „Chci, abys byla ukřižovaná za ty, kteří nechtějí znát kříž, a hlavně tě chci ukřižovat za ty, ke kterým nejsem skoupý v milostech."
Velkou pomocí pro sestru Vandu, kterou jí Pán Ježíš slíbil, byli její zpovědnici. Ti jí poručili, aby zapisovala Ježíšova slova. Díky tomu můžeme dnes sledovat duchovní život této mystičky. Její poznámky, které zapisovala, předkládala zpovědníkům, kteří je pečlivě studovali Přivedli je k poznání, jaké je poslání jejich svěřenkyně.
Sestra Vanda chápala stále zřetelněji, proč pro ni Pán Ježíš vybral kongregaci, která má pomáhat kněžím. Pánu Ježíši šlo právě o tuto pomoc, ale v tomto případě na mnohem vyšší úrovni. Nestačí totiž konání katechezí, práce ve farnosti nebo ve farní kanceláři, ale kněžské povolání je třeba podporovat především modlitbou a obětí.

Pán Ježíš mnohokrát vysvětloval sestře Vandě, v čem spočívá její poslání: „Chci, abys trpěla pro mne. Vybral jsem si tě, abys odčiňovala neúctu, které se mi dostává od zasvěcených duší. (...) Všechny milé i bolestné chvíle máš obětovat za kněze a řeholní řády. (...) Opájím se touhou po svatosti duší mně zasvěcených. (…) To Já, Ježíš, čekám v Hostii na tebe a přináším ti mnoho milostí. Svěřuji ti úkol vytrhnout duše kněží ze spárů nepřítele. Dítě moje, já působím a budu působit, dokud se kněz z bludné cesty nevrátí zpět.
Chci, abys mi v tomto konání byla útěchou. Máš konat zadostučinění tak dlouho, jak dlouho chci. Nejvíce trpím od duší nerozhodných a lehce scházejících na bludné cesty. Moje umírání se týká hříchů celého světa, a ty pociťuješ jen jeho maličkou část.“

Spolu na kříži
Ten malý úděl v utrpení Pána Ježíše nabýval stále větší míry. Sestra Vanda začala nejdříve pociťovat bolesti v místě Spasitelových ran, a to se dělo během mše svaté, při pobožnosti křížové cesty, o prvních čtvrtcích a prvních pátcích v měsíci. Zevní stigmata se objevila v roce 1934. Vanda je pečlivě ukrývala až do doby, kdy si jich všiml sám zpovědník P. Tadeáš Makarewicz. Krátce nato si těchto ran i dalších znamení, jako jizev po bičování či zranění hlavy, všimla její bezprostředně nadřízená sestra, ale protože věděla o tom, jak velice záleží stigmatizované na diskrétnosti, sama jí prala obvazy a pečovala o ni.
Stigmata sestry Vandy byla součástí její oběti za kněze a řeholní řády. Pán Ježíš jí dával na srozuměnou, že zvláště miluje duše jemu zasvěcené, a protože ty jsou mu nejbližší, velice trpí, když nejdou v jeho šlépějích, ale má s nimi vždy veliké slitování. Sestra Vanda se pečlivě starala, aby o jejích mystických zážitcích nevěděl nikdo kromě jejího zpovědníka a představených; bála se, že by jinak propadla pýše.
Když dostala stigmata, přestala jezdit na návštěvu domů. Měla tichou dohodu s milovaným Spasitelem, že dary, které jí udělil, se neobjeví před nepovolanýma očima. Snažila se co nejlépe plnit všechny své povinnosti v řeholním domě, pomáhat lidem, vyučovat děti náboženství (mezi její žáky patřil i pozdější kardinál a vratislavský metropolita Henryk Gulbinowicz), přemáhat se, projevovat poslušnost k sestrám a ujímat se i nepříjemných a těžkých prací. Jen z pokory a z poslušnosti zapisovala slova Pána Ježíše a podávala zprávy o mystických zážitcích, protože to zpovědníci požadovali.
Horlivost obětí sestry Vandy za kněze a řeholní řády vyvolala reakce ze strany zlých duchů. Řeholnice měla falešné vize a rozhovory, přepadaly ji myšlenky na sebevraždu. V takových chvílích se utíkala pod plášť Matky Boží. Dvakrát prožila muka dušení a cítila se spoutána hrubými provazy, ze kterých se nemohla vysvobodit. Teprve příchod kněze a jeho exorcismy uvolnily z ní její pouta. Později se ukázalo, že její dobrovolně přijaté utrpení zachránilo dva kněze od sebevraždy oběšením.


Pěší pouť mužů 2017



Doba svědectví
Přes den byla Vanda obyčejnou řeholnicí bez hábitu, která pracuje jako katechetka nebo pomocnice na faře či při služebných pracích v klášteře. Vždy byla v dobré pohodě, s úsměvem na tváři. Delší dobu bydlela v prostém domě kongregace v Przyciunách ve farnosti Bujwidze 40 km od Vilna. Tam prožily sestry šťastně 2. světovou válku, která se pak změnila v sovětskou okupaci. Rok 1946 postavil sestry před dilema: - Mají odejít do Polska jako repatriantky, nebo zůstat v SSSR? Vanda a matka představená Růžena Rodziewiczová se rozhodly, že zůstanou, aby pomáhaly kněžím, kteří ještě působili v pastoraci, mezi jinými i knězi v Bujwidzách Janu Pryszmontovi. Ale pronásledování se zesilovalo. Řeckokatolická církev byla rozpuštěna a kněží byli za jakýkoliv třeba jen náznak pastorace stíháni. V objektu sester v Przyciunách se ukrýval řeckokatolický kněz jezuita Antonín Ząbek.
Byl první den Velikonoc 9. dubna 1950. Sestry se časně ráno chystaly na vzkříšení do Bujwidz. Náhle byl celý objekt obklíčen milicí a vojskem, byla provedena domovní prohlídka, při které byl odhalen pater Ząbek.
Zatkli ho i se sestrou představenou. Když to Vanda viděla, ptala se v duchu Pána: „Co se to stalo? Kde jsi?“ Dostala tuto odpověď: „Smutek se teď bude rovnat utrpením podobným rouhání v pekle, ale setrvej u mne, budu s tebou, pošlu ti anděla Těšitele, budeš zkoušena ještě více, ale s pomocí mé Matky zvítězíš." Za dva dny přijeli zatknout Vandu. Zavezli ji do budovy ministerstva ve Vilně. Začaly velice kruté výslechy. Důstojníci věděli, že mají před sebou řeholnici, k urážkám a zvláštní zlobě vůči „svaté podvodnici", u jiných její stav proto stav budil pocity soucitu. Sestra Vanda nikdy neměla silný organismus a ve vězeňských podmínkách brzy onemocněla. Obnovila se jí stigmata, která se v poslední době objevovala méně často. Nakonec bylo nutné převézt ji do vězeňské nemocnice v Łukiszkách. Tam prodělala několik těžkých nemocí, ze kterých ji jakž takž vyléčili, ale zůstal problém stigmat. Lékaři nevěděli, co si s nimi mají počít. Nepomáhaly žádné léky. Lékaři je popsali jako druh křečových žil, ale cítili, že mají co do činění s tajemstvím. Období Vandina věznění, její „očistec“, je podrobně známé díky zápiskům, které po propuštění na příkaz zpovědníka napsala. Z těchto prostých a střídmých líčení vyvěrá celá pravda o míře utrpení stigmatizované sestry - očistci, jak to nazvala - a taktéž o působení Božím skrze ni. Již ve vězeňské nemocnici v Łukiszkách pochopila své poslání: „Na velkém nemocničním pokoji jsem se snažila pomáhat těm, které nejvíce trpěly, a svoje porce mléka a chleba jsem dávala jiným trpícím. Modlily jsme se společně růženec, i když to bylo přísně zakázáno a při prohlídkách nám brali naše růžence a křížky vyrobené z chleba a ničili je, ale v tom ohledu jsem byla nenapravitelná a dělala jsem stále po svém."
Fyzické utrpení ji provázelo ustavičně. „V důsledku těchto různých chorob jsem se změnila vůči svému Nejmilovanějšímu, to znamená, byla jsem smělejší, možná že dokonce abych tak řekla - drzá. Obracela jsem se na něho s nejmenšími podrobnostmi, o všem jsem řekla jemu, jeho Matce, svatým a andělům strážným. Bylo mi líto uvězněných mladých lidí, kteří byli už odsouzeni k smrti zastřelením. Všechno jsem předložila nebi.“ Provázela ji myšlenka, že prožívá to, co prožívá Vězeň ve svatostánku. „Toto pochopení utrpení Vězně ve svatostánku mi působilo více bolestí než utrpení těla, přičemž se v mé duši projevovala tak živá Boží přítomnost, že mi přinášela úlevu i v nejtěžším smutku mé duše.“
Po vynesení rozsudku - deset let odnětí svobody vzhledem ke zdravotnímu stavu, který neumožňoval umístit ji do pracovního tábora, umístili Vandu do věznice v Uralsku. Tam byla častěji v nemocnici než ve společné cele. Protože nezanechala svých modliteb, ke kterým se přidávaly i spoluvězeňkyně, byla často předváděna k výslechu, kde ji týrali a odsuzovali do samotky. Tam však vydržela sotva dva nebo tři dny, a musela být odeslána do nemocnice. A tak se to opakovalo stále dokola. Prodělala mnoho nemocí: záněty ledvin, žlučníku, pobřišnice, chřipky, anginy, dvakrát zápal mozkových blan, operaci nádoru na hrudi, který vznikl po úderu při výslechu. Vypadala jako kostra potažená kůží. Lékaři se snažili jí pomoci, ale sami to pokládali za zázrak, že žije. Viděli její stigmata, byli svědky jejích extází, při kterých prožívala utrpení Pána Ježíše. Mysleli, že to ona umírá. Tvrdili, že to, čeho jsou svědky, překračuje kategorie medicíny. Protože Vanda téměř nic nemohla sníst, měla radost, že své příděly může rozdávat jiným vězeňkyním. Její postoj plný přejícnosti, pokory a důvěry v Boha budil úctu, její společnice si ji oblíbily a připojovaly se k jejím modlitbám. Měli ji rádi i lékaři a sanitní personál. Mnoho funkcionářů, dokonce i ti, kteří ji vyslýchali a trápili, přišli s prosbou, aby jim odpustila a modlila se za ně. Jeden z nich, který ji obzvláště týral, přišel za ní v noci a řekl: „Teď jsem se přesvědčil, že Bůh existuje, protože svědomí mi nedá pokoj a musel jsem se požehnat křížem. Moje matka je věřící a já chci být nyní také věřící jako vy." Nato mu Vanda odpověděla: „Velice toužím po tom, abyste získal víru, vy i celá vaše rodina".
Později ji jedna ošetřovatelka sdělila šeptem, že ho vyhodili ze strany a přemístili jinam, když „řekl, že jste byla nespravedlivě odsouzena, a tvrdil, že Bůh opravdu existuje". Nejhorší vzpomínky má na pobyt v samotce v izolaci bez kontaktu s kýmkoliv, ke kterému byla odsouzena na základě udání jedné spoluvězeňkyně: „Strašné, dlouhé, bezesné noci při malém červeném světle, které kazí zrak (...). Přicházejí černé myšlenky, že všechno je klam, nic není pravda, klamalas sebe i druhé (...). Těžko popsat ty stavy duše (...). Jméno Ježíš, to bylo všechno, přemýšlet, modlit se. Jednou jsem byla schopna říct jen: - Maria, bez hříchu počatá. To období mohu přirovnat k peklu (...). Bože, jak těžké je být bez Boha! Ubozí lidé, kteří ho neznají... Bůh mi tak chtěl dát zakusit život bez něho. Nikomu to nepřeji." Teprve po Stalinově smrti se vězeňský režim trochu uvolnil.
Vanda se vrátila do společné cely. Stávalo se, že ze snu mluvila o Stalinovi, Beriovi, Abakumovi a Molotovovi věci, o kterých nic nevěděla ani ona, ani ti, kdo byli kolem ní. To vzbudilo pozornost a neklid vězeňských funkcionářů. U výslechů vysvětlovala, že o těch osobách nic neví, vždyť je už tolik let ve vězení. „Jestliže jsem řekla něco výstižného, je to od Boha nebo od mého Anděla." Jakým způsobem přežila sestra Vanda „očistec“ vězení a že všechno vydržela nejen fyzicky, ale i psychicky tolik let bez svátostí, vysvětluje nám jeden úryvek z jejích vzpomínek. I v pokušení, aby si ukrátila svůj život, neztrácela z mysli přítomnost Boha nebo Matky Boží. „V takových chvílích jsem se v mysli přenesla do nějakého kostela, kde je Ježíši strašně smutno ve svatostánku, anebo když na nehodně vyslovená slova hříšného kněze sestoupil... Často jsem se snažila alespoň v myšlenkách spojit s anděly Eucharistie, abych ho velebila ve mši svaté. Několikrát jsem měla dojem, že eucharistický Ježíš byl v mém srdci, i když to mohla být jen moje fantazie. Ale cítila jsem se tak, jako bych Ho přijímala. Ale jak? Ošetřovatelka mi podávala lék, ale místo léku to bylo svaté přijímání. Jaká radost! (...) Po takovém svatém přijímání jsem byla několik dní jako v náruči Nejmilovanějšího. Jaká to Láska! Odpočinula jsem si a zdálo se mi, že jsem nabrala sil na celý zbytek života ve vězení... Eucharistie uvězněná se mnou ve vězení..., ale pro myšlenku a přítomnost Boha je všechno možné. Naší Prostřednicí byla jen a jen Maria.“ Nastal rok 1956, rok oblevy“ v SSSR. Byly revidovány rozsudky, vězni propouštěni z táborů. Zasvitla naděje i na propuštění sestry Vandy Boniszewské a na repatriaci do Polska. Lékařka, která pečovala o zlepšení jejího zdravotního stavu, jí zašeptala: „Vy, Vando, jste věřící, modlete se, brzy půjdete domů."
Jeden dozorce, který Vandu zvláště týral, přiznal se potom personálu: „Víte, Bůh je proto, že já jsem celou noc nemohl spát, svědomí mi nedalo pokoj, proč jsem ubližoval tak těžce nemocné ženě. Bylo mi z toho tak smutno, že jsem ráno musel vstát a jít ji odprosit. Přineslo mi to úlevu, poprosil jsem ji o modlitbu za mne a za moji ženu a moje děti. Prosil jsem, aby mě Bůh neposlal mezi d'ábly.“ Nakonec 22. srpna 1956 došlo k revizi rozsudku Vandy Boniszewské a ten byl zrušen. Právně se mohla vrátit do Polska, ale byly obavy, že by to její zdravotní stav nevydržel. Byla proto přemístěna do nemocnice pro cizince u Moskvy. Tam prožila další ohrožení, stav „očistce“ tedy trval dále. Skončilo to 15. října 1956: sestra Vanda po dlouhé cestě dorazila se skupinou osvobozených Poláků do místa Biała Podlaska. „Přijali nás velice mile, koupel, večeře, lékář a čisté lůžko" - vzpomínala. Další den odjela do Varšavy a odtud do domu Sester od andělů v Chylicích.

V očekávání příchodu Pána
O tomto úseku jejího života víme nejméně. A byl velice dlouhý, trval 46 let. Prožila ho postupně v Chylicích, Bělostoku, v Lukowce u Varšavy a v Čenstochové, kde se setrou Rodzewiczovou pracovaly jako hospodyně u bratří doloristů. Od roku 1988 byla vzhledem ke svému zdravotnímu stavu natrvalo umístěna do Chylic.
Utrpení ji provázelo všude. Z vězení se vrátila s podlomeným zdravím. V roce 1962 podstoupila operaci nádoru na mozku (meningiom). Bylo podezření, že má tuberkulózu. Sil měla málo a ke všemu ji v roce 1985 porazilo na ulici auto a způsobilo jí frakturu krčku stehenní kosti. Dvojí operace nepřinesla očekávaný efekt a sestra Vanda byla do konce života odkázána na berly. Nestěžovala si, ani o svých vězeňských zážitcích nikdy nemluvila.
Tyto okolnosti a opakující se mystické stavy (extáze, vidění, stigmata), i když méně častěji než kdysi, ale nadále hluboce ukrývané - způsobovaly, že sestra Vanda se nemohla plně účastnit společného života řeholnic, ačkoliv po tom velice toužila. Od roku 1974 stigmata zmizela, zůstaly jen rány na hrudi a na hlavě. Ne vždy pochopitelné chování sestry Vandy, její časté absence, mlčení o některých věcech - to vše vytvářelo ze strany jejího okolí určitý odstup i nedůvěru a podezřívání. Její zpovědník P. Jan Pryszmont, již známý z Przyciun, ji zahrnoval svou péčí zvláště tehdy, když už nemohla chodit, což bylo posledních deset let jejího života. K tomu přistoupila skleróza. Celý pozemský život sestry Vandy byl poznamenán velkým utrpením a současně vnitřní radostí a pokojem vyplývajícím z mystického sjednocení s Ježíšem v lásce, spoluvykupitelském utrpení za spásu hříšníků. Pán přijal k sobě tento svůj obětní celopal 2. března 2003. Všechno své utrpení přijímala sestra Vanda dobrovolně a obětovala je Ježíši za záchranu lidských duší ohrožených věčnou smrtí.
Měla tak účast v tajemství umučení, smrti a zmrtvýchvstání Krista, tedy v dramatu jeho konečného vítězství nad hříchem, satanem, utrpením a smrtí. Ukazuje nám, že kněžská povolání potřebují ustavičné zázemí modlitby a obětí, neboť na duše Bohu zasvěcené má satan obzvláště spadeno. Zasvěcené osoby je třeba zahrnout nikoliv podezříváním a kritikou, ale modlitbami a obětmi a stále je svěřovat Ježíši, který si je z lásky vyvolil.

Autor je:
Podle Jan Pryszmont
Ukryta stygmatyczka
Azcecinek 2003
Z Miłujcie się 4/2008
přeložil -Iš-

Světlo 47/2008
47. číslo/ XVI. ročník
vydáno 23. listopadu 2008


Pěší pouť mužů 2015

Sdílet

| Autor: Bohumila Hubáčková | Vydáno dne 24. 07. 2020 | 1053 přečtení | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Světlo 47/2008
Nové filmy, videa a audia (mp3) pro vás:
Hledání na našem webu:
Doporučujeme:
Anketa:
Volná šiřitelnost:
Na obsah tohoto webu si FATYM nevyhrazuje žádná autorská práva! Obsah můžete dále používat, pokud není někde stanoveno jinak.

Na obsah tohoto webu si FATYM nevyhrazuje žádná autorská práva! Obsah můžete dále používat, pokud není někde stanoveno jinak.
Používáme
phpRS - redakční systém zdarma.

Kontakt | O nás | Webmaster | Administrace