Zázračný kříž v Limpias

„Zázračný kříž v Limpias” se nachází ve Španělsku v kostele sv. Petra ze 16. století v provincii Kantábrie, jejíž metropolí je přístav Santander. Před 100 lety se zde odehrála série působivých zjevení oživení těla Pána Ježíše ve smrtelné agónii, jak dosvědčilo tisíce pozorovatelů těchto výjevů.





Město Limpias je vzdáleno asi 130 km od známého poutního místa zjevení Matky Boží - Garabandalu. Kříži v Limpias dominuje nádherná postava ukřižovaného Ježíše v životní velikosti (měří 6 stop - přibližně 1,80 m) a nachází se přímo nad hlavním oltářem. Po stranách kříže níže jsou postavy Panny Marie Bolestné a apoštola sv. Jana v životní velikosti.

Zázračný kříž je považován za dílo Pedra de Meny, který zemřel v roce 1693. Kříž církvi věnoval P. Diego de la Piedra Secadura, který se narodil v Limpias v roce 1716.

Kříž je meditací o utrpení našeho Pána, jenž je vyobrazen v posledních okamžicích Jeho života. Tělo má bedrovou tkaninu, která je opásána lanem. Nohy jsou jedna na druhé a probodnuty jediným hřebem.

Ukazováček a prostřední prsty obou probodených rukou jsou nataženy, jako by dávali poslední požehnání. Tvář našeho Pána je obzvláště krásná a její skleněné oči směřují k nebi, takže z větší části je viditelné pouze oční bělmo.



První zázrak - Ježíšovy oči na kříži zázračně ožívají

První zaznamenaný zázrak týkající se tohoto kříže se uskutečnil v roce 1914, pět let před velkými zázraky v roce 1919. Milost obdržel Don Antonio Lopez, mnich patřící k řádu otců paulánů, který vedl kolej v Limpias. Jeho popis zní následovně:

„Jednoho dne v srpnu 1914 jsem šel na příkaz přítele D. Gregoria Bringase do farního kostela v Limpias, abych tam umístil elektrické světlo na hlavní oltář. Abych mohl v pohodlí pracovat, položil jsem dvě velké bedýnky na oltář a na ně žebřík. Jeho konec jsem opřel o zeď, která slouží jako pozadí postavy Ukřižovaného. Pracoval jsem asi dvě hodiny. Při chvilce odpočinku jsem začal postavu Krista čistit, aby byla jasněji vidět. Hlavu jsem měl v úrovni s hlavou Krista ve vzdálenosti jen několik centimetrů od ní. Byl krásný den a přes okno svatyně proudilo do kostela světlo, které ozařovalo celý oltář.

Když jsem se zadíval na krucifix, s úžasem jsem si všiml, že oči našeho Pána se postupně zavírají. Asi za pět minut byly úplně zavřené. Ochromen strachem z toho neočekávaného divu jsem stále nemohl uvěřit tomu, co jsem viděl. Chtěl jsem sestoupit z žebříku. Byl jsem natolik zmatený, že mě náhle opustila síla.

Ztratil jsem rovnováhu, omdlel jsem a spadl na okraj oltáře a pak na schody ve svatyni. Když jsem se trochu probral, byl jsem přesvědčen, že z místa, kde jsem ležel, vidím postavu na kříži s očima stále zavřenýma. Rychle jsem se sebral a vyšel z kostela, abych se podělil o to, co se stalo, a také aby mě vyšetřil lékař.

Celé mé tělo se po pádu ocitlo ve velkých bolestech. Krátce poté, co jsem opustil kostel, jsem se setkal s kostelníkem, který šel právě zvonit Anděl Páně, protože bylo poledne - dvanáct hodin.

Když mě spatřil v takovém rozrušení a celého zaprášeného, zeptal se, zda se mi něco nestalo. Řekl jsem mu, co se mi přihodilo.

Pak mi sdělil, že ho to nepřekvapuje, protože už slyšel, že Svatý Kristus i při jiné příležitosti zavřel oči, a že to pravděpodobně bude nějaký vnitřní mechanismus. Požádal jsem ho, aby posbíral nástroje, odložil žebřík a vše uklidil.

Následně, když jsem přišel do školy, pověděl jsem o celé události otci. Prohlédli mi tělo, ale nenašli žádné rány a žádné zlomené kosti, pouze několik bezvýznamných modřin. Vzhledem k tomu, že pohyb, který jsem pozoroval v očích Ježíše byl připisován jakémusi mechanismu, už jsem vizi nepřikládal žádný další význam.

Snažil jsem se však zjistit, při jaké příležitosti byla tato skutečnost pozorována - avšak bez úspěchu. Nikdo nedokázal poskytnout žádné informace o této záležitosti. Od té doby jsem často čistil krucifix, a zároveň jsem ho také podrobně zkoumal. Byl jsem přesvědčen, že se v něm nenachází žádná pružina ani jiný mechanismus.

A co víc, oči byly tak pevné, že ani při silném přitlačení prsty se nijak nepohybovaly. A rovněž jimi nešlo otáčet vůbec žádným směrem."

Otec Antonio Lopez napsal uvedenou zprávu o svých zkušenostech a na žádost svých nadřízených si ji nechal pro sebe. Až 16. března 1920, rok po zázraku, bylo uvedené prohlášení zveřejněno.



Mimořádně zázraky našeho Pána na kříži v Limpias v roce 1919 - Ježíš opět ožil

V době četných zázraků Kristova kříže v Limpias katolická víra ve vesnici a jejím okolí upadala.

Proto se uvádí, že starý kostel sv. Petra, v němž je ukryt zázračný kříž, byl v době prvního zázraku v roce 1914 a později v roce 1919 prakticky opuštěný.

Aby rozohnil oddanost k tomuto nádhernému kříži a povzbudil k účasti na bohoslužbách ve starém kostele, rozhodl se P. Thomas Echevarria povolat misionáře. Po podání žádosti do kapucínského kláštera v Montehano nedaleko Santanderu přišli dva kněží: mnich Anselmo de Jalon a Agatangelo de San Miguel, kteří byli oba známí svou apoštolskou horlivostí a misionářskými úspěchy.

V poslední den misií, v neděli 30. března, když slavil sv. mši diecézní kněz Eduardo Miqueli, byli oba misionáři zaměstnáni zpovídáním. Agatangelo se však ujal kázání. Použil přitom slova: „Můj synu, dej mi své srdce, ať si tvé oči oblíbí mé cesty." (Př 23,26).

Když mluvil, asi dvanáctiletá dívka vstoupila do zpovědnice k otci de Jalón a řekla mu, že Kristovy oči na kříži se zavřely. Kněz si pomyslel, že to je výplod dětské fantazie a její slova ignoroval, dokud k němu nepřišly i jiné děti se stejným poselstvím. Poté, co P. Agatangelo dokončil kázání a chystal se vrátit ke zpovídání, P. Jalon se k němu přiblížil a řekl mu o tom, co mu sdělily děti. Oba kněží se pak podívali na krucifix, ale neviděli nic neobvyklého. V tom momentě však jakýsi muž ze shromáždění vykřikl, aby se všichni podívali na kříž.

Za chvíli se potvrdilo to, co děti s velkým nadšením říkaly... Někteří lidé začali plakat, jiní volali, že viděli zázrak, jiní se modlili na kolenou, zatímco další prosili o Boží milosrdenství.

Když faráře zavolali ze sakristie a řekli, že se oči Ukřižovaného otevírají a zavírají a že postava obrací svůj pohled ze strany na stranu, i on padl na kolena, aby se pomodlil. Jeho modlitbu však brzy přerušilo množství lidí, kteří prohlásili, že postava se potila a že P. Jalon by měl vyšplhat až ke kříži, aby to ověřil.

Když sehnali žebřík, P. Jalon vyšplhal nahoru a viděl, že pot skutečně pokrývá krk a hruď postavy. Po té, co se dotkl krku, podíval na prsty. Byly mokré od jakési tekutiny. Aby potvrdil událost, ukázal všem přítomným mokré prsty. Opět nastalo velké vzrušení a trvalo dlouho, než se celé shromáždění uklidnilo.

Žádný z kněží neviděl pohyby očí, ale P. Agatangelo později několikrát tento zázrak viděl, když v kostel modlil o samotě v noci. Zprávu o všem, co se odehrálo, sepsal D. Eduardo biskupovi v Santanderu dne 2. dubna 1919. Tato zpráva byla později zveřejněna v bulletinu Boletín Eclesiastico diecéze Santander.



Zázračná zjevení z roku 1919 pokračují

Druhý soubor veřejných zjevení se poprvé odehrál na Květnou neděli 13. dubna 1919, kdy se k oltáři přiblížili dva přední muži z Limpias. Mluvili o halucinací a hromadné hysterii, ale když se podívali na kříž, jeden z nich náhle ukázal nahoru a padl na kolena. Nato padl i druhý muž na kolena, volal o milosrdenství a prohlašoval, že zázraku uvěřil.

Třetí série zjevení se udála o velikonoční neděli 20. dubna za přítomnosti řeholnic Kongregace Milosrdných sester svatého Kříže, které spravovaly dívčí školu v Limpias. Viděly, jak se oči a rty Ježíše Krista pohybují. Tehdy i někteří z jejich studentů spatřili tento zázrak, stejně i skupina lidí, kteří se modlili svatý růženec. Svou zkušenost nahlásili faráři. Zázrak se opakoval od 24. dubna téměř denně. Jak se dalo očekávat, kostel se často plnil lidmi z Limpias a okolních měst, kteří doufali, že budou svědky zázraku.

P. Baron Von Kleist ve své knize (z níž pochází většina zde uvedených informací a která je dostupná online - viz. uvedené zdroje na konci článku) Zázračný kříž z Limpias z roku 1922 uvádí:

„Mnozí dosvědčovali, že se na ně Spasitel podíval - na některé laskavě, na jiné vážně, na další pronikavým a přísným pohledem. Mnozí z nich viděli v Jeho očích slzy. Další si všimli, že ze spánků propíchnutých trnovou korunou stékaly kapky krve, někteří viděli pěnu na jeho rtech a pot na jeho těle, jiní zase viděli, jak otáčel své oči ze strany na stranu a pohledem procházel celým shromážděním lidí. Očima udělal pohyb, jakoby dával své požehnání. Zároveň přesouval hlavu s trnovou korunou z jedné strany na druhou. Jiní měli dojem, že z jeho prsou se vydral hluboký povzdech, někteří věřili, že ho viděli něco zašeptat - zkrátka lidé na kříži pozorovali nejrůznější projevy."

Jedním z prvních, který sekulárnímu tisku popsal svou zkušenost, byl známý a vysoce respektovaný Adolfo Arenaza. Jeho svědectví bylo zveřejněno 5. května 1919 v novinách La Gazeta del Norte v Bilbau.

Uvedl, že se připojil k průvodu putujícího do Limpias, aby navštívili kříž. Při pohledu přes brýle viděl pohyb očí čtyřikrát. Dále uvedl, že to nemůže být světelný efekt ani halucinace, protože lidé viděli zázrak ze všech částí kostela.

Nakonec dodává: „Skutečně náš Pan hýbe očima ... jsem toho názoru, že jimi skutečně pohnul, protože jsem to sám viděl."

V důsledku těchto novinových zpráv začali do Limpias přicházet poutníci z blízkých a vzdálených míst, protože zprávy s podrobnými popisy nádherného Kříže se rozšířily do všech částí Španělska a nakonec i do dalších zemí včetně Spojených států.

Jeden novinář, který ohromeně sledoval pohyb očí a úst našeho Pána, uvedl:

„Viděl jsem dva pohyby úst, jakoby říkal nějaké dvě slabiky. Zavřel jsem oči zcela pevně a zeptal jsem se: ,Co to říká?'

Odpověď netrvala dlouho, protože v mém nejvnitřnějším já jsem jasně slyšel důležitá a požehnaná slova ,Miluj mě!' "

Jistá skupina poutníků pod vedením biskupa z Toleda, Josepha Schrembsa, přišla do Limpias z Ameriky. V polovině listopadu 1919 dorazilo do Limpias 66 vlaků s poutníky. Do roku 1921 se počet poutníků zvýšil natolik, že zahraniční doprava v Limpias zaznamenala více návštěv než v Lurdech. Kromě toho navštívili Limpias i mnohá knížata, baroni, politici a další významní představitelé, stejně jako různí církevní hodnostáři Španělska, včetně biskupů a kardinálů. Arcibiskupové přicházeli také z Mexika, Peru, Filipín, Kuby a dalších zemí.

Četné sbírky, které se nacházejí v sakristii kostela v Limpias, obsahují více než 8 000 svědectví lidí, kteří viděli tato úžasná zjevení. Z toho 2 500 pod přísahou. Mezi těmito svědky byli členové řeholních řádů, kněží, lékaři, právníci, profesoři z univerzit, důstojníci, obchodníci, dělníci, sedláci, nevěřící a dokonce i ateisté.

Existuje několik stovek svědectví od řeholníků z celého světa, kteří byli svědky zázraků. Například otec Celestino Maria de Pozuelo, kapucínský mnich, který navštívil Limpias 29. července 1919 napsal podrobnou zprávu, která obsahovala toto prohlášení:

„...Tvář představovala živý výraz bolesti: tělo bylo namodralé, jako kdyby utržil kruté údery a také bylo pokryto potem."

Ve svém prohlášení otec Valentin Incio z Gijónu říká, že 4. srpna 1919 navštívil Limpias a připojil se ke skupině poutníků, kteří byli spolu s manželkami svědky zázraku. Bylo tam 30 až 40 lidí, další dva kněží, 10 námořníků a žena, která emotivně plakala.

Otec Incio napsal: „Nejprve se zdálo, že náš Pán je živý. Jeho hlava si pak zachovala svou obvyklou polohu a jeho tvář měla přirozený výraz, oči byly plné života a rozhlížely se různými směry... Pak svůj pohled nasměroval do středu, kde stáli námořníci, o kterých dlouho uvažoval. Poté se podíval doleva na sakristii pozoruhodně přísným pohledem, který trval nějakou dobu. A pak přišel nejdojemnější okamžik ze všech. Ježíš se na nás všechny podíval s takovou jemností a laskavostí, tak výrazně, tak láskyplně a božsky, že jsme padli na kolena a plakali a uctívali si ho. Potom náš Pán pokračoval v pohybu víček a očí, které zářily jako by byly plné slz, nato pohnul jemně rty, jakoby něco říkal nebo se modlil. Paní, která stála vedle mně, viděla Mistra, který se snažil pohnout rukama a snažil se je uvolnit z kříže."

K tomuto prohlášení napsali svá jména i tři kněží, devět námořníků a zmiňovaná dáma.

Pomocník arcibiskupa ve Valencii, otec Paulino Girbes, ve svém prohlášení ze dne 15. září 1919 uvádí, že se nacházel ve společnosti dvou biskupů a 18 kněží, když klečeli před křížem:

„... Všichni jsme viděli, jak tvář Ježíše Krista zesmutněla, zbledla a modrala. Ústa se rozšířila a otevřela jako obvykle. Oči se pak jemně zadívaly na biskupy a pak směrem k sakristii. Rysy zároveň převzaly výraz člověka, který bojuje svůj smrtelný zápas. Trvalo to dlouho. Nemohl jsem se ubránit slzám a začal jsem plakat a se mnou i ostatní..."



Otec Joseph Einsenlohr přednesl své prohlášení 18. června 1921. Po odsloužení mše na oltáři pod křížem si sedl do kostela, aby se zúčastnil mše sloužené jiným knězem.

Napsal: „Po té, co Ježíš jistý čas hýbal hlavou a očima, začal odtahovat ramena, kroutit se a ohýbat, jak to dělá člověk, když je zaživa přibit na kříž. Všechno bylo v pohybu, pouze ruce a nohy zůstaly přibity. Nakonec se celé tělo uvolnilo, jakoby bylo vyčerpané, potom znovu zaujalo svou přirozenou polohu s hlavou a očima otočenýma směrem k nebi. Celá tato scéna umírajícího Spasitele trvala od ,Svatý' až po přijímání."

Kapucínský mnich jménem P. Antonio Maria de Torrelavega navštívil kříž 11. září 1919. Viděl na vlastní oči proud krve z levého rohu úst našeho Pána.

Následujícího den napsal:

„.. znovu a znovu jsem pozoroval stále častější pohyb očí. Viděl jsem, že krev z dolní části úst stéká... Několikrát se na mě také podíval. Najendou jsem cítil, jakoby se celá moje bytost prudce otřásla ... Proto jsem se postavil a změnil jsem své místo tři nebo čtyřikrát, vždy jsem však pozoroval stejné projevy... Asi za dvě hodiny, když jsem klečel v jedné ze středových lavic, jsem viděl, jak se na mě Ježíš znovu dívá, a to mě natolik dojalo, že jsem se musel držet pevně lavice, protože mě začala opouštět síla... Všiml jsem si, že tvář změnila barvu a byla namodralá a smutná. Mnoho dalších, kteří klečeli kolem mně, toto také pozorovali... Nyní to dosvědčuji - Ježíš Kristus nepochybně hýbe očima. Během návštěvy jsem asi padesátkrát viděl, jak hýbe očima..."

Otec Manuel Cubi, autor, kazatel a zpovědník v kostele del Pilar v Saragossa ve Španělsku, učinil prohlášení 24. prosince 1919. Ve společnosti skupiny lidí uviděl Ježíše Krista v agónii smrti.

„Někdo by si mohl myslet, že náš Pán se snažil uvolnit z kříže v hrozných křečovitých pohybech. Zdálo se, že hrdlo vydávalo smrtelné zvuky. Pak zvedl hlavu, otočil své oči a zavřel ústa. Tu a tam jsem mu viděl jazyk a zuby. Téměř půl hodiny nám ukazoval, kolik si musel vystát a co pro nás musel vytrpět během svého opuštění a žízeň na kříži."

Existuje také mnoho tvrzení lékařů, kteří byli zpočátku velmi skeptičtí a hledali vědecký důvod k vyvrácení této „hysterie". Zpráva, kterou vypracoval Dr. Penamaria, byla zveřejněna v novinách „La Montana" z května 1920.

Doktor popsal, jak se mu vyjevilo „opětovné odehrání Kristovy smrti na kříži". Píše, že „po tom, co byl svědkem pohybu očí a úst sochy Krista a po změně svého místa v kostele, aby si ověřil zázrak, se modlil za výraznější důkaz, něco výjimečnějšího…” - aby se tak nenechal prostor pro další pochybnosti a za to, aby mi dal pozitivní důvod na zázrak, aby ho mohl také ohlašovat všemi a bránit ho před všemi odpůrci, dokonce i při riziku ztráty vlastního života.

Píše: „Zdálo se, že tento požadavek našeho Pána potěšil. O několik chvil později se jeho ústa ostře zkroutila doleva. Jeho sklovité oči plné bolesti hleděly do nebe se smutným výrazem, které se sice dívají někam, ale nic nevidí. Jeho olověné rty se chvěly, svaly na krku a prsou se stáhly a dech byl těžký a namáhavý. Jeho skutečně rysy zobrazovaly ty největší smrtelné bolesti. Přišlo mi, že se jeho ruce snažily uvolnit z kříže v křečovitých pohybech dozadu a dopředu.

Jasně prožíval pronikavou agónii, kterou mu způsobovaly hřebíky v jeho rukou při každém pohybu. Potom následoval výdech, potom druhý ... třetí ... nevím už, kolik jich bylo... vždy těžkou bolestí. Poté hrozná křeč - jako u někoho, kdo se dusí a bojuje o vzduch. Ústa a nos se mu přitom otevřely dokořán. V tom vytekla krev, tekutina a pěna, která procházela přes spodní ret, a kterou Spasitel nasál svým namodralým, chvějícím se jazykem pomalu a jemně dvakrát nebo třikrát po sobě přes dolní ret.

Pak zůstal chvilku v lehkém odpočinku, pak další pomalý dech. Pak se mu nos zostřil, rty se spojily do rytmu a namodralé lícní kosti se prodloužily, hrudník se roztáhl a stáhl. Hlava mírně padla do prsou a bylo zřetelně vidět její zadní část. A pak vydechl! Snažil jsem se popsat, co jsem sledoval po dobu více než dvou hodin."

D. Pedro Cuesta podal v srpnu 1920 mimořádně svědectví. Doktor nejprve sdělil, že byl ve společnosti kněze lékaře a manželského páru. Ráno, během mše svaté, viděli jeho společníci zázračné pohyby, ale on neviděl nic, ačkoli se přemístil z jednoho místa kostela na jiné. To odpoledne byl přesvědčen, že se vrátí do kostela a podívá se znovu.

„Když jsem se potřetí nebo počtvrté zaměřil na postavu, všiml jsem si, že masité části zcela zmizely, takže zůstala pouze kůže, kostra, na níž jsem mohl vykonat své anatomické studie.

Hlava byla úplně spadená, dokud se kůže úplně nevyčistila. Poté, co jsem už nějakou dobu pozoroval tento výjev, zdálo se mi, jako kdyby byla postava mumifikovaná, až později se obnovily její masité části. Ano, jasně jsem pozoroval vznik hypertrofie (zvětšení) hlavy, která se pak rozšířila i na ostatní části těla. Každé z těchto zjevení se opakovalo dvakrát.

V poslední fázi jsem se už nedokázal ovládat, vykřikl jsem hrůzou a utekl z kostela. Zmocnil se mě zbabělý strach, ačkoliv jsem nikdy předtím nepoznal strach - ať můj popis nezní přehnaně... Já, který jsem nikdy nebyl nemocný, jsem se cítil, jako bych tam měl zemřít. Pud sebezáchovy mě vyhnal z kostela. Musel jsem vypadat jako mrtvola. Vyletěl jsem z kostela a celým svým srdcem jsem vyznal lidem stojícím venku: na svou lékařskou pověst a čest přísahám, že je pravda to, co tu uvádím, a také to potvrzuji a mohu dosvědčit vlastní krví." Rozrušený lékař dále řekl: „Cítil jsem potřebu vzít si něco na uklidnění."

Dr. Eduardo Perez nám podává písemnou lékařskou zprávu o tom, co viděl 6. října 1919: „Když jsem se modlil před krucifixem Ježíše Krista, přibližně na minutu se na mě láskyplně díval... pak zvedl hlavu a zůstal klidný. Svaly na krku se uvolnily ... oči byly současně otevřeny dokořán a otočeny směrem nahoru... následkem toho došlo při námaze krčních svalů k prudkému nadechnutí, přičemž zvlášť vynikly musculus cleidomastoideus a kromě toho musculi pectorales, scalenus (přední a pomocné dýchací svaly) se značným rozšířením mezižeberních prostor - jako například v posledním zápase po smrtelných zraněních... Na moment se ocitl na prahu smrti... poté opět obnovil svůj obvyklý výraz, jaký primárně vyobrazil umělec. ... Musím dodat, že během celého toho odpoledne jsem viděl postavu načervenalé barvy. Následující den to už byla nažloutlá nebo olověná barva jako u umírající osoby..."

Existuje i zpráva od jistého nevěřícího člověka, který byl studentem medicíny. Jmenoval se dr. Heriberto de la Villa. Jeho svědectví bylo zveřejněno v dokumentu Del Pueblo Astur 8. července 1919.

Nejprve důrazně prohlašuje, že: ...„autosugesce je zcela vyloučena, protože jsem nevěřil v zázrak, když jsem tam přišel."

Vešel do kostela na naléhání přítele a uviděl pohyb očí a úst. Pochyboval o tom, co viděl - změnil své místo v kostele, aby si lépe prostudoval pohyby:

„...díval se na mě s hrozným výrazem plným hněvu, který mě rozzuřil - a nemohl jsem si pomoci - ale donutil mě sklonit hlavu... Znovu jsem se ale podíval nahoru a uviděl jsem, jak se díval doprava, sklání hlavu a otáčí ji doprava, až jsem zezadu spatřil trnovou korunu... Opět na mě podíval stejným rozhněvaným pohledemu, který ve mně vyvolával tak hluboký dojem, že jsem musel opustit kostel."

Později toho dne se vrátil do kostela a viděl toto:

„...postupně se hruď a obličej zbarvily do tmavomodra, oči se pohybovaly doprava a doleva, nahoru a dolů, ústa se trochu otevírala, jakoby těžce dýchal. To jsem pozoroval už patnáct nebo dvacet minut...

Také jsem si všiml, že nad levým obočím se vytvořila rána, ze které stékaly přes obočí kapky krve a proud se zastavil u víček. Pak jsem uviděl další kapku krve padající z trnové koruny a tekoucí přes obličej. Jasně jsem to rozeznal, protože byla velmi červená a kontrastovala s tmavě modrou barvou obličeje. Potom jsem viděl množství krve kapající z trnové koruny na ramena, ale bez toho, že by se dotkla obličeje. Široce otevřel ústa, v nichž se objevila bílá hmota - něco jako pěna. Vtom se na kazatelnu postavil dominikánský kněz a Kristus něj díval asi pět nebo šest minut…

Když kazatel skončil slovy: 'a nyní nám dej své požehnání, Ježíši Kriste', Kristus otevřel oči a ústa v úsměvu a sklonil hlavu, jakoby chtěl skutečně dát požehnání.



V tuto dobu se mě někdo, kdo stál při mně, ptal, zda bych se odvážil odpřísáhnout to, co jsem viděl... Pak jsem zjistil, že Kristus mi chce ukázat opravdovost toho, co jsem tam zažil. Znovu otevřel ústa, z nichž pěna a krev proudily ve velkém množství a vytékaly zcela zřetelně... Nakonec jsem uvěřil, že nyní je mou povinností odpřísáhnout to, co jsem viděl, a tak jsem i udělal v sakristii kostela."

Jak je uvedeno výše, většina z těch, kteří viděli zázrak, cítili potřebu změnit své místo v kostele, aby si ověřili, čeho byli svědky. Pro některé se tento zázrak uskutečnil hned poprvé, kdy vstoupili do kostela. Ostatní zázrak zažili ne napoprvé, ale až později. Někteří zázrak neviděli vůbec. Jak vypověděl jeden svědek: „Skutečnost, že tyto projevy vidí někteří a jiní ne, nelze vysvětlit přirozenými zákony."



Svědectví poutnice z nedávné doby

Polská poutnice Joanna Ottea popisuje svou pouť na toto místo z doby asi před 10 lety (2010) takto:

Nedávna jsem byla v Limpias. Měla jsem možnost ověřit si přímo na místě, že Kristus na kříži - ačkoliv má ve tváři tak bolestně vyjádřen stav utrpení - vyzařuje krásu a mír.

Současný farář, P. Adolfo Munoyerro (zemřel v roce 2011 - pozn. překl.) mi sdělil, že zpočátku nebylo vyvíjeno žádné úsilí, aby církev oficiálně schválila události v Limpias jako zázračné. Farnost byla chudá. Později kněz podnikl příslušné kroky, ale zemřel před dokončením své práce.

Oficiální schválení uctívání Krista v Limpias však existuje. P. Adolfo mi ukázal původní dopisy a dokumenty týkající se této záležitosti, které publikovali španělští biskupové v letech 1919-20 a později. Také byly vydány dekrety týkající se liturgických záležitostí a udělení odpustků těm, kdo se před tímto křížem modlili nebo se zúčastnili určitých bohoslužeb v kostele v Limpias.

Nejčastěji do svatyně v Limpias přicházejí skupiny poutníků z Německa a Belgie.

P. Adolfo Munoyerro v úvodu brožury o Ježíši v Limpias, která vyšla ve španělštině napsal, že existují dva druhy návštěvníků této svatyně. Někteří se modlí a přijímají svátosti. Další jsou turisté a ti, kteří tudy pouze projíždějí a přijdou se do kostela podívat.

Během několika dní v Limpias jsme měli spolu s mým společníkem příležitost se setkat i s tímto typem návštěvníků. Vstupují do kostela jako do muzea. Mluví nahlas, chodí po interiéru, zapálí svíčky, jdou ven.

Někteří lidé se na chvíli zastaví před Ježíšem na kříži. Stojí. Ačkoli je zde přítomen také v Eucharistii, zřídka někdo klečí.

P. Munoyerro řekl, že náboženský život zde není až na několik výjimek příliš hluboký. Uvedl různé důvody.

Ve všední dny se v Limpias slaví jedna mše svatá večer, kdy přijde malá skupina lidí. Na mši svaté o nedělích nebývá více než 200 lidí. Vzhledem k tomu, že Limpias má 1200 obyvatel, jen málo lidí chodí pravidelně do kostela…

Během našeho pobytu byl kostel v Limpias většinou prázdný a Ježíš, známý svými milostmi, se nám zdál osamělý. Není to symbol naší doby? Osamělý, ačkoliv jej mnozí poznali...”



Ukřižovaný Ježíši, smiluj se nad námi!









Galerie obrázků kostela sv. Petra a kříže v Limpias

Poloha města Limpias:



Pro zajímavost připojuji příklady výstřižků z dobového českého tisku, který o výše uvedených událostech také informuje. Některá média událost zesměšňují, jiná se snaží o senzaci, další o povzbuzení ve víře.









Použité zdroje:

Oración al Cristo de las Limpias

Online kniha Florenco A. Carrandi: El Cristo de Limpias

Verim.sk

Żyjący Krzyż z Limpias

The Holy Christ of Limpias Sanctuary of the Holy Christ of Agony

Crucifix of Limpias came alive and wounds wept blood

Online kniha P. Baron von Kleist: The wonderful crucifix of Limpias, remarkable manifestations

Hlídka: měsíčník vědecký se zvláštním zřetelem k apologetice a filosofii. V Brně: Papežská knihtiskárna benediktinů rajhradských, 1920, 37(11). s. 642 - 643. Dostupné zde.

Josef - BURIAN, Václav - KOTRBA. Rádce duchovní. V Praze: V. Kotrba, 1894-1924. s. 212. Dostupné zde.