Zamyšlení nad evangeliem 16. neděle v mezidobí- cyklus A
Ježíš předložil zástupům toto podobenství: „Nebeské království je podobné člověku, který nasel na svém poli dobré semeno. Ale když lidé spali, přišel jeho nepřítel, rozházel mezi pšenici plevel a odešel. Když pak osení vyrostlo a nasadilo na klas, tehdy se ukázal i plevel. Tu přišli služebníci k hospodáři a řekli mu: „Pane, copak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Odkud se tedy vzal plevel?“ On jim odpověděl: „To udělal nepřítel.“ A služebníci mu řekli: „Máme jít a sesbírat ho?“ On však řekl: „Ne. Jinak byste při sbírání plevele mohli s ním vytrhat i pšenici. Nechte oboji spolu růst až do žní – a o žních řeknu žencům: Nejprve seberte plevel a svažte ho do snopků k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.“
Předložil jim další podobenství: Nebeské království je jako hořčičné zrno, které člověk vzal a zasel na svém poli. Je sice menší než všecka semena, ale když vyroste, je větší než všechny ostatní zahradní rostliny a stane se z něho keř, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích.“ Pověděl jim jiné podobenství: „Nebeské království je jako kvas, který vzala žena a zadělala ho do tří měřic mouky, až se všechno prokvasilo.“ To všechno mluvil Ježíš k zástupům v podobenstvích a bez podobenství k nim vůbec nemluvil. Tak se mělo naplnit, co řekl prorok: „Otevřu ústa v podobenstvích, vypovím, co bylo skryté od založení světa:“ Potom rozpustil zástupy a šel domů. Jeho učedníci k němu přistoupili a prosili: „Vylož nám to podobenství o pleveli na poli.“ Odpověděl: „Ten, kdo rozsévá dobré semeno jsou synové Království, plevel jsou synové toho Zlého. Nepřítel, který ho zasel, je ďábel. Žeň je skonání věků, ženci jsou andělé. Jako se sbírá plevel a spaluje v ohni, tak bude i při skonání věku. Syn člověka pošle své anděly, ti posbírají z jeho království všechny svůdce a ty, kdo dělají nepravosti, a uvrhnou je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů. Tehdy budou spravedliví v království svého Otce zářit jako slunce. Kdo má uši, slyš!“ (Mt 13,24-43)
Jedním z velkých problémů, s kterým se i křesťané dnes těžko vyrovnávají, je problém dobra a zla. Tyto dvě skutečnosti se často vyskytují současně ve světě i v lidském životě. Jsou lidé, kteří těžce snášejí hříchy svých bližních a někdy prostě říkají: to by chtělo pořádný klacek a nařezat jim nebo je přímo zavřít. Jenže proti takovému smýšlení jsou namířena právě Kristova slova v dnešním evangeliu. Vyzývají nás k trpělivosti a napodobování Božího milosrdenství. Neznamená to ovšem, že se Bůh smiřuje se zlem.
Je zde totiž nebezpečí, že s plevelem zla bychom mohli vytrhnout i pšenici. Proto i sv. Augustin učil věřící, aby nenáviděli hřích, ale milovali hříšníka. Jen si představme, že by Bůh s námi nejednal jako milosrdný Otec a dobrý pastýř. Že by nás zničil hned po prvním vědomém a dobrovolném těžkém hříchu. To by se svět asi velmi brzy vylidnil. A jak by v takovém případě vypadaly dějiny církve? Kdyby například Ježíš zavrhl hříšnou Marii Magdalenu, nikdy bychom ji neuctívali jako kající hříšníci, u níž láska k Bohu zvítězila nad sebeláskou. Nebo kdyby Bůh na místě ztrestal Šavla, který nejen schvaloval kamenování Štěpána, ale sám později krutě pronásledoval první křesťany. Nikdy bychom ho neuctívali jako sv. Pavla, který se stal po svém obrácení apoštolem národů. A kdyby hned Bůh potrestal hříchy nadaného řečníka Augustina, neměla by církev později geniálního biskupa, který svou naukou o Boží milosti ovlivnil své současníky a pozdější generace křesťanů. A tak bychom si mohli připomínat celou řadu světců, kteří se nenarodili svatí, ale s Boží pomocí se dopracovali hrdinské křesťanské dokonalosti.
Šmahem odsuzovat hříchy jiných a nevidět vlastní slabosti, to je docela obyčejné pokrytectví, na něž se vztahují Ježíšova slova: „Pokrytče, nejprve vytáhni trám z vlastního oka a potom teprve vytáhni třísku z oka bližního.“ Buďme tedy raději vděčni, že Bůh nás nezašlápl jako červy hned po prvním našem hříchu, ale že nám dopřává čas ke kajícné lítosti a že nám nabízí své slitování a dopuštění a čas k nápravě našich hříchů. Ale tak se snažme napodobit Ježíšovu milosrdnou lásku, s jakou přišel na svět ne kvůli spravedlivým, nýbrž kvůli hříšným lidem. Boží milosrdenství neznamená schvalování zla. Bůh nám spíše dopřává čas, abychom se vzpamatovali, odstranili z duše plevel zla a snažili se dozrát v dobrou pšenici.
Kdo někdy stál na letišti a díval se, jak startují a přistávají letadla, jistě si povšiml, jak malý je motor ve srovnání s obrovským trupem a křídly letadla. Někdy jsou dokonce motory umístěny až vzadu na konci trupu letadla. Jako by to byly kapičky rosy na průpisce. A přece víme, že ten zdánlivě malý motor má tak úžasnou sílu, že dovede několikatunový kolos velkou rychlostí zvednout od země a vynést do obrovských výšek. – Podobně je tomu s Boží milostí a dobrem. Když otevřeme svou duši Boží lásce, potom ta Boží láska a dobro má takovou sílu, že nás dovede vyzvednout ze světa zla do světa dobra, světla a lásky.
Ježíš nám dává cennou radu: „Přemáhejte zlo dobrem!“ To znamená: nepřehrabuj se ve zlu, nespokojuj se s kritikou zla, nýbrž snaž se to zlo přemáhat dobrem. Potom se nebudeš rozčilovat nad přítomností zla a zlých lidí ve světě, ale budeš druhé trpělivě přesvědčovat slovem i příkladným dobrým jednáním, že není svobodný člověk, který je otrokem zla, nýbrž ten, kdo využívá svobodu ke konání dobra. Takového postoje je zapotřebí v dnešním světě, kdy jsou někteří lidé tak zvrhlí a pokrytečtí, že se dokonce chlubí i zlými skutky, kterých se nikdy nedopustili, jen aby obstáli v očích lidí propadlých zlu a hříchu. Za Ježíšových časů se farizeové snažili vypadat jako dobří a spravedliví, ačkoliv byli zlí. Ale mnozí dnešní lidé jsou ještě horší. Nejsou ještě tak zlí, ale snaží se vypadat před zlými lidmi horší, než jsou, aby získali jejich obdiv a pochvalu.
Když jsou děti ještě malé a nevinné, lidé je chválí, že jsou jako andílci. Jejich duše se ještě podobá úrodné půdě s dobrou pšenicí. Ale přichází ďábel, který jim jejich nevinnost závidí a zasévá na pole jejich duše semeno zlých slov a skutků. Ne vždy sám, ale prostřednictvím svých náhončích, špatných kamarádů nebo nedbalých rodičů. A zlo v rodině, ve škole, ve světě roste.
Proto my křesťané máme s odpovědností pracovat pro odstranění zla a pohoršení: nejprve u sebe a potom u svých bližních. Ale vždy s trpělivostí a láskou. Nemusíme se dočkat vděku od lidí, ale Bůh jistě ocení naši práci pro rozšíření dobra.