Na červenec (20.7.) připadá Mezinárodní den šachu, hry, která se v šestém století zrodila v Indii a přes Persii a Arábii nastoupila cestu do Evropy. Šachy jsou duševní sport a studnice jejich myšlenkového bohatství je natolik nevyčerpatelná, že z ní nikoli náhodou těžili i leckteří duchovní autoři.
František Saleský, který bývá pokládán za otce moderní spirituality, je rovněž světcem, jehož si výjimečně oblíbili šachisté. Do jedné z kapitol svého “
Úvodu do zbožného života” (1608), věnované “
Kratochvílím a zábavám, a to především těm dovoleným a chvályhodným” totiž zařadil spolu s míčem, kuželkami, hrou v kroužky a kulečníkem rovněž šachy. Varuje nicméně před překročením správné míry, neboť “
když se tomu věnuje příliš mnoho času, není to už zábava, nýbrž zaměstnání: duch ani tělo se neosvěžují, nýbrž naopak unavují a otupují. Hraje-li někdo pět či šest hodin v šachy, vstane od hry celý zemdlený a ochablý na duchu” (Krystal,1947).
Tyto výroky jen o krátký čas předcházejí
papeže Pavla V. (Camilla Borghese), který roku
1609 definitivně odvolal zákaz hry v šachy, sahající až do středověku (vyhlášený Pařížským koncilem, 1212).
Šachy byly spolu s hrou v kostky a hazardními hrami z církve vykázány mimo jiné vlivem listu, který v polovině jedenáctého století (1061)
sv. Petr Damián (1007-1072), kardinál a ostijský biskup, adresoval papeži Alexandrovi II. Tento reformátor a pozdější učitel církve si v něm stěžoval na jednoho florentského biskupa, který se provinil celonoční hrou v šachy, čímž zanedbal své náboženské povinnosti. Za marnivost považoval šachy také
sv. Bernardin Sienský (1380-1444), který v Perugii a Sieně svým kázáním přitahoval zástupy a vyzýval ženy k veřejnému spalování falešných vlasových příčesů a jiných ozdob, zatímco muži měli na hranici přihodit “kostky, karty, herní stolky, šachy a obdobné věci”. Jednoho dne dal na sienském náměstí Piazza del Campo, kde se přesně dvě stě let po Bernardinově smrti poprvé konaly slavné koňské dostihy, postavit dřevěnou konstrukci, kterou postupně zaplnilo “
více než čtyři sta nákladů herních stolků, karet, kostek, paruk a šachovnic, jež téhož večera shořely”. Při jiné příležitosti veřejně prohlásil, že jeden z jeho františkánských spolubratrů,
Matteo da Cecilia, spálil v Barceloně za jediný den “
dva tisíce šest set herních stolků, mezi nimiž byly mnohé zhotoveny ze slonoviny a také četné šachovnice”. Ve Florencii pořádal podobné “
veřejné hranice marnivosti”
Girolamo Savonarola v letech 1496-1497, ačkoli jedno z jeho kázání dosvědčuje, že šachovou hru dobře ovládal.
Později si však šachová hra našla své příznivce i mezi nejvyšší církevní hierarchií. Za svého osmiletého pontifikátu ji hájil a v církevních kruzích šířil
papež Lev X., Giovanni di Lorenzo de´Medici (1475-1521), který nastoupil na Petrův stolec roku 1513. Jeden spis z té doby poznamenává, že “
papež Lev opouštěl zápas, když mu hrozila porážka, což dosvědčuje jeho schopnost předvídat, jak se hra vyvine”.
Boloňan Ugo Boncompagni,
Řehoř XIII. (1502-1585), zvolený papežem po dalších pěti desetiletích (1572), si ještě před biskupským svěcením pojistil dědice v nemanželském synovi Jacopovi (1548-1612), z něhož se stal vášnivý hráč šachu. Za pontifikátu jeho otce mu byly věnovány traktáty na toto téma, jako například čtyřdílná “
Hra v šachy doktora Salvia” (Il giuoco degli scacchi del dottor Salvio diviso in IV libri ).
Nejpříznivější atmosféru k docenění hry v šachy však – kromě již zmíněného sv. Františka Saleského – navodila žena, která podala jejich mystický výklad:
svatá Terezie z Ávily, vyhlášená madridským arcibiskupem patronkou šachistů (14.10.1944). Tato španělská mystička a karmelitánská reformátorka totiž v šestnácté kapitole “
Cesty k dokonalosti”, kterou sama označuje za “
velice důležitou”, podává zajímavý duchovní výklad této hry, aby objasnila základ modlitby. Poté, co bezelstně přiznává, že sama občas rozestavěla kameny na šachovnici, a tudíž “
znala i tuto marnost”, dodává, že podle některých tvrzení “
někdy lze hrát šachy”. Terezie poté popisuje šachovou strategii, jejímž prostřednictvím můžeme dospět k Bohu a “
dát šach mat i božskému Králi”, což v její interpretaci znamená, že lidská duše dobývá Boha, “
který už jí pak neunikne, vždyť ani nechce”. To však předpokládá dovednost správně rozestavěné partie, neboť “
ten, kdo chce hrát šachy a neumí tahat figurkami, bude hrát prachmizerně: neumí-li hrát šachy, nedá také nikdy šach mat”. Zásadní roli v karmelitčině zápasu o získání božského krále má královna, česká dáma, nejsilnější figurka na šachovnici: Při šachové hře útočí na krále nejvíce královna, i když jí přitom pomáhají ostatní figurky. Žádná královna tak nepřinutí nebeského krále, aby se vzdal, jako pokora." (Sv. Terezie od Ježíše,
Cesta k dokonalosti, 16, 1-2, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2002, str. 78).
Tereziin symbolický výklad šachu nicméně není ojedinělý. Již ve třináctém století spis nazvaný “
Morálnost šachovnice” (Quaedam moralitas de scaccario), chybně přikládaný papeži Inocencovi III., poučuje o mravním významu této hry. Jeho pravděpodobným autorem je františkán
Jan z Wallesu, avšak z jiného titulu dílka – “
Inocencova mravnost” – plyne jasný odkaz na papeže, který šachovou hru miloval natolik, že šachovnici umístil do svého erbu, čímž mimochodem založil tradici osobních papežských znaků, jež se dochovala dodnes.
Svět se podobá „
šachovnici, složené z bílých a černých polí upomínajících na dvojí stav – života a smrti, milosti a viny”, uvozuje autor svůj spis. Šachové kameny jsou “
lidé tohoto světa, kteří po vytažení z váčku – mateřského lůna – zaujímají různorodé postavení, každé pod jiným jménem.” První je král, který se na šachovnici “
pohybuje a bere soupeřovy figury všemi směry, což značí, že král ve všem jedná správně, neopomíjí spravedlnost a v žádném případě neuhýbá z cesty”. Poté přichází královna (či dáma), která poukazuje na moc ženského rodu pohybovat se všemi směry. Věž, která “
rovně překračuje celou zemi (tedy šachovnici), jedná vždy spravedlivě a nedává se zkorumpovat”. Skoky jezdce, opisující písmeno L, středověký pisatel připodobňuje, k “
rytířům a zeměpánům, kteří vybírají daně a udílejí spravedlivé tresty, avšak na třetím poli se musí odchýlit, pokud poddané vydírají nespravedlivě”. O střelcích se říká, že zastupují biskupy, což bezprostředně odkazuje k dnešnímu názvu této figury v anglosaských zemích: bishop. A konečně jsou zde pěšci, “
chudí této země”, postupující stále dopředu o pouhé jedno pole, což dokládá jejich “
jednoduchost a přímost”, která je ovšem zviklána, pokud se jedná o braní. Když totiž pěšec “
usiluje o to, aby obdržel něco světského anebo pocty, táhne šikmo, aby křivopřísežnictvím, pochlebováním a lží mohl brát”.
“
Účelem hry”, pokračuje středověký autor, “
je polapit jednu figuru druhou”. Když hra skončí, kameny se ukládají zpět do váčku, z něhož byly předtím vyňaty. Tomuto gestu, ač nesouvisí se samotnou hrou, pisatel přisuzuje nemalý význam, jelikož se jím ruší “
rozdíly mezi králem a chudým pěšcem, protože zde bohatý i chudý ustavičně přebývají spolu”. Ba naopak se často stává, že “
král zůstává vespod, kdežto pěšci se dostanou navrch“. Tímto odkazem k evangelnímu podobenství o dělnících na vinici, podle něhož „
budou poslední prvními a první posledními“ (Mt 20,1-16), autor uzavírá své mravní ponaučení. Existuje totiž úzká spojitost mezi pomíchanými šachovými figurami v sáčku a osudem „
takměř všech velkých tohoto světa, kteří se po přechodu z této země světa ocitnou níže než chudí, konečně patřící na Boží světlo“.
Jana Gruberová
Zpracováno z:
Lucio Coco, La moralità degli scacchi,
L´Osservatore Romano (23.1.2020);
portál Unoscacchista.it;
Adolivio Capece, Storie. Scacchi, i santi in gioco,
Avvenire (28.2.2010)
Mario Leoncini, Natura simbolica del gioco degli scacchi, 2016
Převzato z
www.radiovaticana.cz,
článek z 10. 7. 2020 naleznete
zde.
