Zamyšlení nad evangeliem 15. neděle v mezidobí- cyklus A
Ježíš vyšel z domu a sedl si u moře. Tu se u něho shromáždilo velké množství lidu. Proto vstoupil na loď a posadil se. Celý ten zástup stál na břehu. A mluvil k nim mnoho v podobenstvích: „Jeden rozsévač vyšel rozsévat. A jak rozséval, padla některá zrna na okraj cesty; přiletěli ptáci a sezobali je. Jiná padla na kamenitou půdu, kde neměla mnoho prsti; hned sice vyklíčila, protože neležela v zemi hluboko, ale když vyšlo slunce, spálilo je, takže uschla, protože nezapustila kořeny. Jiná zrna zase padla do trní; trní vzešlo a udusilo je. Jiná však padla na dobrou půdu a přinesla užitek: některá stonásobný, jiná šedesátinásobný, jiná třicetinásobný. Kdo má uši k slyšení, slyš!“
Učedníci přistoupili k Ježíšovi a zeptali se: „Proč k nim mluvíš v podobenstvích?“ On odpověděl: „Vám je dáno znát tajemství nebeského království, ale jim to dáno není. Kdo má, tomu bude dáno, a bude mít nadbytek. Ale kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. Proto k nim mluvím v podobenstvích, protože vidí a přece nevidí, slyší a přece neslyší ani nerozumějí. Plní se na nich Izáiášovo proroctví: „Budete stále poslouchat, a neporozumíte, ustavičně budete hledět, a neuvidíte. Otupělo totiž srdce tohoto lidu. Uši mají nedoslýchavé a oči zavřeli, aby očima neuviděli, ušima neuslyšeli, srdcem neporozuměli a neobrátili se – a já je neuzdravil.“ Ale blahoslavené jsou vaše oči, že vidí, a vaše uši, že slyší. Amen, pravím vám: mnoho proroků a spravedlivých toužilo vidět, co vidíte vy, ale neviděli, a slyšet, co slyšíte vy, ale neslyšeli. Vy tedy poslyšte, jaký je smysl podobenství o rozsévači. Když někdo slyší slovo o (Božím) království a nechápe, přijde ten Zlý a obere ho o to, co bylo v jeho srdci zaseto: to je ten, u kterého bylo zaseto na okraj cesty. Na skalnatou půdu bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a hned ho s radostí přijímá, ale nemá v sobě kořen a je nestálý. Když pak proto slovo nastane soužení nebo pronásledování, hned odpadne. Do trní bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší, ale světské starosti a záliba v bohatství slovo udusí, takže zůstane bez užitku. Do dobré půdy bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a chápe, takže přináší užitek; a vydá jeden stonásobný, druhý šedesátinásobný, jiný třicetinásobný.“ (Mt 13,1-23)
Překvapení tohoto poselství je toto:
Také Boží slovo může ztroskotat, také Bůh zakouší neúspěch.
Boží slovo je zaseto do světa jako setba, ale také tato setba může zajít, může být pošlapána a udušena trním. Neboť Bůh naráží ve světě na nepochopení, odmítnutí a otevřenou nenávist. Také jeho slovo narazí na hluché uši a tvrdá srdce. Nepřichází na svět, aby oslavoval projev božské moci a slávy. Přichází v úžasné bezmocnosti.
Tuto překvapující bezmocnost Boha vůči lidem vyjádřil Jan těmito slovy: „Přišel do vlastního, ale vlastní ho nepřijali.“ (Jan 1,11). A tentýž Jan ukazuje, že také Ježíš žasl nad neúspěchem Boha ve světě, když se ptá:“Když vám říkám pravdu, proč mě nevěříte?“ (Jan 8,46). Tento neúspěch Boha ve světě může v nás vyvolat pohoršení, neboť v dnešním světě rozhoduje výkon, úspěch. Nepočítá se smýšlení, ale to, čeho se dosáhne. Kouzelné slovo dneška zní úspěch.
Ale Bůh nám nepřipadá jako Bůh úspěchu. Bůh má mnoho jmen, ale slovo úspěch, jak se zdá, nepatří k jeho jménům.
My se nad tím pohoršujeme a ptáme se: Nemělo by být Boží slovo plodnější, Boží moc přesvědčivější, Boží světlo zářivější a mocnější v tomto světě? Neměla by mít znamení, ve kterých je nám Bůh blízko-my říkáme: svátosti – větší sílu změnit člověka?
Jedna odpověď by mohla znít: Bůh je Bůh svobody. Jeho styl není vydírat, ale svobodně nabízet. Nenutí, ale nabízí a vede nás, abychom se svobodně rozhodli. Bůh nechce otroky, ale partnery, kteří přijmou jeho slovo. Nechce služebníky, ale přátele.
To nám ukazuje poctivost a upřímnost jeho vtělení: stal se skutečně člověkem, jedním z nás, podílí se s námi na naší neúspěšnosti, „ ve všem nám rovný, kromě hříchu“.
To nás může potěšit:
Rodiče, kteří často zoufale říkají: „Všechny naše řeči, prosby a modlitby byly nadarmo.“
Duchovním, kteří se zklamaně ptají: „Neseju stále na cestu, na skalnatou půdu mezi trní, když kážu?“ Nemáme právo roztrpčeně odejít. Pán se nás nebude ptát, jaký jsme měli úspěch, ale jak jsme vytrvale seli a trpělivě projevovali opravdovou lásku: „Láska je trpělivá.“
„Jeden rozsévač vyšel na pole, aby rozséval“, víc se od nás nežádá. Pán nám nedal za vzor úspěšné manažery, ale rozsévače: ví, že dobrá část jeho práce je nadarmo, zná plevel a trní, zná sucho a vlhko, a přesto seje každý rok neúnavně v pevné naději na sklizeň.
Boží slovo a Boží království postupuje jen s námahou a s trpělivostí. Vše vítězné a triumfalistické je odloženo až na den žně. Že jsme to také jako církev nově pochopili, že jako církev Kristova nevidíme svůj úkol jen v úspěchu a triumfu, ale v trpělivosti a upřímném setí, je znamení velké naděje.
Druhé překvapení je toto: Přes všechny neúspěchy, přes všechna odmítnutí dosáhne slovo nakonec cíle: Jedna část padla na dobrou půdu a přinesla užitek: stonásobný, šedesátinásobný, třicetinásobný.“ Kdo si uvědomí, jakým nebezpečím je Boží setba vystavena ve světě: ušlapané cesty a kamení a bodláčí a navíc boj, vedený prostředky moci a holého násilí proti Božímu dobrému osivu, ten nebude tento užitek považovat za samozřejmý, ale za
vpravdě překvapující div Boha, který se přes všechny překážky dokáže prosadit v trpělivosti. Na konci čeká sklizeň. A tento div je tím větší, čím větší byly překážky, které se stavěly proti této sklizni.
Nikdo nezabrání Bohu zvítězit. My máme jen vzrušující možnost to urychlit. Máme možnost dovolit Bohu, aby v nás utvořil div dobré půdy a tím také div sklizně. Kdo má uši, slyš!
