Ve středu 24.6. 2020 byla v adoptivní farnosti Jeníkov v kapli Panny Marie v Lahošti mše svatá a po ní byl průvod Božího Těla.
Možná si říkáte, jaký jiný pohled na „Boží Tělo“ může být. Vždyť tam jde přeci o to, abychom se klaněli Pánu Ježíši v Nejsvětější Svátosti a také vyprošovali požehnání těm, kteří v dané obci žijí. To je sice pravda a mělo by to tak být, ale já jsem to letos prožila úplně jinak a v první chvíli jsem tak trochu měla na sebe vztek, protože jsem to tak vůbec nechtěla, ale pak mně to tak nějak došlo.
Celé to začalo den předem. Doma hodně práce, všechno mně padalo z rukou a nic se nedařilo a pak ještě jít na noční do práce a druhý den ráno do Jeníkova na Boži Tělo. Byla jsem z toho rozhozena, a kdybych Irči neslíbila, že jí pomohu s přípravou oltářů v Lahošti, tak bych asi vůbec nikam nejela. Původně jsem měla jet jen do Jihlavy a odtud pokračovat s o. Markem a ostatními do Jeníkova, ale tím, jak to vypadalo den dopředu, tak jsem společnou cestu odřekla a jela jsem nakonec svým autem. Po noční a vidina čtyřhodinové cesty mě moc klidu nedodala. Ale jiná možnost už nebyla. Vyjížděla jsem z domu, kdy v Brně začíná dopravní špička a už to bylo znát. Najela jsem na dálnici a v hlavě hodně myšlenek z předchozího dne a tak jsem se jimi nechala chvíli unášet. Pak jsem se začala chvíli modlit a potom jsem si pustila CD Marianek. A najednou jsem byla před Prahou, kde se mně podařilo předjet jedno auto, které jelo do Jeníkova ze Štítar, tak mě to potěšilo. A navíc se žádná únava nedostavovala.
Praha jako vždy nezklamala dopravní zácpou, která byla skoro osm kilometrů. V průběhu pomalého popojíždění jsem dostala sms zprávu, která mně udělala velkou radost, za kterou bylo třeba poděkovat. Zároveň ale zpráva obsahovala i něco, za co bylo třeba se pomodlit. A tak jsem se pustila do modlitby růžence. A zvládla jsem se ho pomodlit celý a únava se pořád nedostavovala. Za Prahou už byla doprava řidší a tak se dalo jet i rychleji. Začala jsem si říkat, že by bylo dobré ještě předjet i auto o. Marka a jak tak jedu, najednou jsem ho před sebou zahlédla a dokonce se mně podařilo ho i předjet. Do Jeníkova jsem tedy dojela nakonec jako první, a to i přesto, že jsem vyjížděla jako poslední a obě předchozí auta měla poměrně velký časový náskok. A tak i tato drobnost mě potěšila.
Protože doba už byla pokročilá, začala jsem vše potřebné chystat na přesun do Lahoště. A teprve nyní jsem trochu začala pociťovat únavu, ale nebylo možné se tomu déle věnovat, a tak to za chvíli pod náporem přípravy odešlo. Navozili jsme věci do Lahoště a pomalu ale jistě se pustili do samotné výzdoby. Letos jsme se s Irčou domluvily, že pokud seženeme čtyři stolky, tak uděláme čtyři oltáře, což ještě nikdy nebylo a bude to i malé překvapení pro všechny ostatní. A podařilo se to. Irča se pustila do výzdoby obrazů z živých květin a já se slečnou Naďou jsme chystaly oltáře a vše ostatní. Ačkoliv jsem si myslela, že máme dostatek času, ukázalo se, že tomu tak není. Najednou byly tři hodiny a všichni se začali sjíždět na mši svatou. Já jsem se ještě jela převléct do Jeníkova na faru, a když jsem se vrátila, zjistila jsem, že nikdo nerozdělil službu při Božím Těle – zvonky, kříž, korouhve, svíčky, ale to už začínala mše svatá a já jsem vnímala, že ji nějak vůbec neprožívám.
V hlavě mně běželo, co všechno je potřeba ještě zajistit, aby průvod byl důstojný. Po mši svaté se vyšlo k oltářům, a to i přesto, že právě začalo pršet. Služby byly rozděleny. Říkala jsem si, že alespoň ten průvod si „užiji“, ale nebylo z toho nic. Spíše jsem se věnovala focení a duchovní rozměr mně úplně unikal. I přes déšť jsme obešli všechny oltáře a vrátili se do kaple, kde se zazpívalo Te Deum laudamus a byl konec. Žádný duchovní prožitek se nekonal. Bylo třeba vše pobalit a vrátit se do Jeníkova na faru, kde bylo setkání nad Písmem. Na začátku se otec Marek přítomných ptal, jak to prožili, to Boží Tělo. Reakce byly různé, ale i přes drobnou kritiku to nakonec všichni zhodnotili jako pěkné a někteří říkali, že to bylo i lepší než ve Vranově a že vlastně čtyři oltáře letos nikde nebyly.
Jen já jsem byla samá kritika a nespokojenost. Měla jsem chvíli na sebe i vztek, že jsem z toho vlastně nic neměla. Z Jeníkova jsem odjížděla poněkud rozladěna a chvílemi se mně chtělo i brečet.
Když jsem se podívala na stav paliva v autě, zjistila jsem, že by bylo dobré dotankovat, ale vždycky, když jsem chtěla zastavit a palivo doplnit, zjistila jsem, že cena je příliš vysoká, a že to nechci za plyn dát a tak jsem se pomalu, ale jistě blížila k Brnu. Cestou jsem stihla zase jeden růženec a nešpory a taky jsem poslouchala nějaké písničky a pořád jsem si říkala, že už přece musí podle počtu ujetých kilometrů plyn dojít a že budu muset dojet na benzín, ale stále nic. Až teprve před Brnem, někdy kolem 21:30 h se začala dostavovat únava, ale to už se dalo zvládnout. Celou cestu jsem přejela za necelé čtyři hodiny, což je docela dobrý čas, ale ani z toho radost nepřicházela.
Celý můj pohled na slavnost Božího Těla se začal měnit až druhý den, kdy mně spousta věcí začala docházet a já jsem musela uznat, že za tím vším stojí Pán Bůh, že nic z toho není samozřejmost, ba naopak, že je to velký dar, i když ne takový, jaký já bych chtěla. A v čem je ta velikost daru?
1) Jet po noční na druhý konec republiky, tam chystat věci na Boží Tělo a ještě
cesta zpět a to bez chvíle odpočinku, to není jen tak. Byla jsem beze spánku
skoro 36 hodin. Vždycky po noční jsem ráda, že přijdu z práce domů a můžu
jít spát, a najednou žádný spánek a já jsem to zvládla. To Pán Bůh mně k tomu
dal sílu.
2) To, že se podařilo přichystat čtyři oltáře a že i o. Marek byl ochotný k nim jít i
přesto, že docela dost pršelo. To také není samo sebou. To jsem začala
vnímat až druhý den, že to vlastně od Pána Boha bylo takové velké
poděkování za celou tu přípravu.
3) To, že jsem cestu domů zvládla bez únavy a dojela bez nehody, to taky bylo
Boží řízení. A navíc ještě jsem to celé přejela bez dalšího dotankování plynu.
To vnímám jako velkou Boží pozornost, protože tolik ujetých kilometrů na
jednu nádrž se mně snad ještě nikdy nepovedlo, a to jsem pak ještě pár dní
jezdila po Brně a pořád na původní plyn.
4) Když jsem si v hlavě zpětně promítala ty reakce lidí na Boží Tělo a na to, jak je
to oslovilo a jak se jim to líbilo, tak mně teprve se zpožděním, ale přeci, došlo,
že i to je takové poděkování za všechnu tu námahu a starost. A tak i za to,
Bohu díky.
5) možná jsem o tom měla svoji představu a chtěla jsem nějaký duchovní
zážitek, který samozřejmě nepřišel, ale musím uznat, že Pán Bůh mě
obdaroval jinak a mnohem víc. A patří mu za to velký DÍK!
Původně jsem tento článek začala psát hned po Božím Těle, ale pak jsem si říkala, že to někomu může připadat jako hloupost a tak jsem ho hodila do koše počítače, ale vnitřně jsem stále nějak vnímala, že ho mám dopsat a vydat. A tak „Bohu díky“ i za trpělivost se mnou a za sílu to z koše vytáhnout a dopsat.
