Představujeme 28 vlastností (ctností), kterými je budován dobrý lidský charakter, jak je přednášel pro mladé v Univerzitním pastoračním centru v Bratislavě P. Milan Bubák SVD.
V Kanadě nebude více než stovka praktikujících neurochirurgů.
Dr. Harley Smyth je jedním z nejlepších a z nejrespektovanějších v této relativně malé skupině.
A když dojde k hypofýze, k tomu tajemnému orgánu velikosti a podoby fazolí uložené na bázi lebky, tady je bezpochyby nejlepším. Smyth však takové srovnávání nemá rád. Status ho nezajímá. Důvod, pro který se věnuje rozvoji tohoto silně komplikovaného umění je to, co kdysi vyjádřil
Albert Schweitzer termínem
Ehrfurcht vor dem Leben (úcta k životu).
Smyth velmi dobře ví, jak je snadné pro autoritu stát se nadřazeným, a tak se snaží tomuto pokušení odolávat.
„U některých doktorů je vidět určité pohrdání lidmi. Jsem si jist, že medicína občas přitahuje lidi, kteří jaksi podvědomě hledají místo, ze kterého by nevědomě mohly uplatňovat nad lidmi svou moc ", říká.
Někteří doktoři jsou lepší než jiní, ale Smyth je jedinečný. Například se svými italskými pacienty se snaží být tak velmi sjednocen, že se už dokonce naučil hodně z jejich jazyka, aby s nimi mohl vést veselou - i když jazykově neohrabanou konverzaci v italštině, když je navštíví během svých běžných vizitací.
Má vynikající paměť na jména nejen svých pacientů, ale i jejich příbuzných. Jeho nepřetržité uvědomování si, že životy jeho pacientů leží v jeho rukou ho vede před každou operací k modlitbě. Na vnitřní straně dveří jeho skříňky jsou napsána slova
Sira Jacoba Astlyho, která napsal před bitvou u Newberry:
„Pane, dnes budu velmi zaměstnán. Možná na tebe zapomenu. Ty však na mě, prosím, nezapomeň."
Smythova oddanost principu „úcty k životu" se týká i obrany nenarozených. Jak neurochirurg se chová tak, aby navenek v praxi dokázal to, o čem je přesvědčen:
že totiž nenarozené dítě má právo na úctu.
Například dost často zmiňuje jednu událost, když operoval 23 letou ženu, která krvácela ze zdeformované tenkostěnné tepny v mozku během 5. měsíce svého prvního těhotenství. Operace trvala 11 hodin. V jeho dvanácti členném týmu byli dva anesteziologové a dva gynekologové, kteří nepřetržitě bděli nad každým pohybem a tlukotem srdce nenarozeného dítěte.
Čtyři měsíce po operaci se dítě normálně narodilo. Matka i dítě byli v pořádku. Podle Smytha
„život je dar, pro který máme na krátký čas svěřenu láskyplnou péči a správcovství."
Zhruba v téže době, kdy Smyth začal vydávat své svědectví o úctě k životu byla jeho manželka těhotná a čekali spolu své třetí dítě. Jaksi intuitivně tušil, že něco není v pořádku.
Když se malá Anna narodila, zjistili, že má Downův syndrom.
„Připadalo mi to jako ironie", říká Dr. Smyth,
„že já, který jsem byl advokátem nenarozených, jsem byl volán k vydání svého vlastního svědectví.
Načasování této události bylo přímo dech beroucí. Když mu někteří kolegové navrhovali, aby svou dceru ve věku tří let, kdy měla nárok na bezplatnou péči, umístil v ústavu, tento návrh radikálně odmítl a jasně se jich zeptal:
„Ve snaze o odstranění samozřejmého srdcebolu, který je součástí snahy o přijetí mentálně retardovaného dítěte, co jiného bychom mohli ještě odstranit?"
Odpověď na tuto otázku dostal v pravý čas, a to tím nejdramatičtějším a nejosobnějším možným způsobem. Neboť totiž tím „něčím jiným", co mohlo být ještě odstraněno, byl jeho vlastní život.
Dr. Smyth se svou dvouletou dcerou Annou
Dr. Smyth s dvouletou dcerou Annou
Smyth ke své dceři přilnul. Dost často se mu na veřejnosti stávalo, že se představoval jako „Aniččin táta".
Navzdory svému osmdesáti hodinovému pracovnímu týdnu si na ni vždy našel čas. Zvlášť si dal záležet, aby spolu šli na hodinu plavání do plovárny.
Jednoho dne se stala zajímavá věc: jeho tehdy sedmiletá dcera si všimla, že na zádech má jakousi „skvrnu", která vypadá trochu jinak než ostatní, které tam měl.
Všimla si toho i později, když šli opět plavat, a řekla mu:
„Doktore, odstraň to!"
Na Aniččino naléhání zašel za plastickým chirurgem ve své nemocnici a poprosil ho o vyšetření. „Skvrna" se ukázala být maligním melanomem, nebezpečnou formou kožní rakoviny. Ale protože se začala léčit v raném stádiu, lékaři předpověděli dobrý vývoj.
Dnes je Smyth již ve starším věku, ale stále ještě provádí neurochirurgii bez jakékoliv redukce v počtu svých pracovních hodin. Navíc stále neztratil svou vděčnou ochotu a otevřenost vůči vedení a usměrnění ze strany jiných, zvlášť své dcerky.
Dnes devatenáctiletá Anna (psáno v roce 1996, v současnosti tedy 43 let - pozn. překl.) stále vede svého otce - jak si navykl říkat: na „neobvyklé cestičky a neobvyklá místa."
Camphill Village v Ontario. Tam, spolu s dalšími 50 lidmi - polovina z nich byla handicapovaná, většina tak, že nebyla schopna vůbec mluvit - strávili 2 týdny v komunitě, která vydávala svědectví o - jak to popsal Smyth - „magických chvílích kompletní týmové práce". Úkolem, který zde Dr. Smyth přijal s pocitem vděčnosti i hrdosti, bylo udržování ohně při přípravě javorového sirupu.
Dr. Smyth a jeho rodina
Embed from Getty Images
Komentář
Dobrota se mnohdy ukázala jako zachránkyně života. Vynikajícího psychiatra Viktora Frankla jednou uprostřed noci - ve 3.00 hod. - vzbudil telefon. Volala ho zcela neznámá žena.
Byla rozrušená a vyjadřovala se zmateně. Vyprávěla asi 20 minut o tom, že chce spáchat sebevraždu. Frankl, byť velmi unavený a vyčerpaný, jí naslouchal, dokud sama neskončila. O nějaký čas později tato žena přišla za ním, aby mu z hloubi srdce poděkovala, že jí zachránil život.
Frankl byl překvapen. Snažil se vzpomenout si na ten telefonát, ale dušoval se, že byl tehdy tak ospalý, že dnes už ani neví, co jí řekl a vlastně i pochybuje, že to, co jí řekl jí mohlo alespoň k něčemu sloužit.
Žena silně přikývla a poznamenala, že tehdy jí opravdu nebylo jasné a dosud jí není, co se jí snažil říct.
„Avšak," řekla,
„samotný fakt, že tak významný člověk, jako jste vy byl ochoten strávit dvacet minut na telefonu ve tři ráno s úplně neznámým člověkem jako jsem byla já, byl pro mě znamením, že asi budu pro někoho důležitá, a tak jsem se rozhodla, že ve svém životě budu pokračovat."
Dobrota je šířka srdce, která člověku umožňuje, aby bez ohledu na to, jak vynikající a významný je v nějaké konkrétní oblasti, vždy zůstal v kontaktu se základní lidskostí v sobě i v jiných. Chrání ho před tím, aby sebe sama a své úspěchy sebral tak vážně, že by zapomněl na ostatní lidi.
Virtuos
Artur Rubinstein ke konci svého života hodně slyšel o dovednosti dvanáctiletého klavírního génia
Dimitrise Sgorous. Přestože na zázračné děti hleděl s nedůvěrou, chlapce laskavě pozval, aby mu něco zahrál v jeho domě v Ženevě.
Sgouros, šťasten a poctěn předvedl obecenstvu, které se tam tehdy sešlo, dvouhodinový koncert. Na konci, když dozněly poslední tóny,
Rubinstein, jehož pokládali za posledního z velkých romantických klavíristů, prohlásil kluka za lepšího klavíristu než je on sám.
Dobrota je opakem snobství. Jejím zdrojem je dobrota srdce.
Laskavý člověk projevuje uznání a úctu lidem, kteří sami o sobě ani osobně, ani společensky či profesionálně nevynikají a jsou v podstatě nepatrní.
Člověk, který se chová snobsky, dává přednost tomu, co lidi od sebe odděluje - místo toho, co je spojuje. Lidi kolem sebe pořádá podle důležitosti na základě jejich bohatství, povolání, společenského postavení a podobně.
Svůj čas „neztrácí" s těmi, kteří jsou pod jeho úroveň, ale raději se snaží o uznání od těch, kteří jsou výše než on. Neodpovídat na telefonát nevýznamnému člověku nebo člověku, kterým pohrdá považuje za jasný znak úspěchu.
Dobrotivý člověk je však demokratem v tom nejryzejším smyslu slova.
Nedovolí, aby mu uznávání třídních nebo jiných rozdílů bránilo ve vidění důstojnosti v jiných lidech. Nedovolí, aby ho jeho osobní, profesionální nebo společenské výhody odcizili od těch, kteří jsou „níže".
Dobrota předpokládá schopnost vidět důstojnosti krásu v každém člověku a vhodně na ni reagovat.
Papež
Jan Pavel II. projevoval ctnost dobroty, když na svých cestách chodil za nemocnými na vozíčku, za malými dětmi, když se snažil osobně pozdravit ty, kteří se zdají být nejnepatrnejšími.
Herečka
Louise Fletcher projevila tutéž ctnost když se poté, co dostala Oskara za svou roli ve filmu
One Flew over the Cuckoo 's Nest (Přelet nad kukaččím hnízdem) posunkovou řečí poděkovala svým hluchým rodičům za to, že do ní vložili sen, jehož výsledky mohla v ocenění vidět.
Generál
Charles de Gaulle byl tak dobrotivým člověkem, že i když měl na starosti politické záležitosti s dějinným a globálním významem, dokázal si najít čas na svou dcerku s Downovým syndromem aby jí zpíval a tancoval s ní.
Jedno latinské přísloví říká:
„Honores mutant mores" - pocty mění mravy. Je to charakteristika těch, kteří přišli k jistým „poctám" ve formě úspěchu, postavení, kariéry a tyto okolnosti způsobily, že se změnili.
Takoví lidé si začnou o sobě více myslet, separovat se od těch, kteří jsou od nich níže nebo kteří jsou méně úspěšní a podobně. Často se začnou chovat domýšlivě dokonce i ke svým přátelům. Ctnost dobroty však hovoří o opaku.
Pocty by neměly měnit mravy.
Naopak, čím jde člověk výše nebo je úspěšnější, tím by měl být skromnější a přístupnější, i když je samozřejmé, že jeho kalendář bude časem tak přeplněný, že bude mít problém stíhat základní věci. Přesto se bude snažit být k dispozici každému.
Ctnost laskavosti ho povede a bude formovat tak, že toto bude pokládat za důležité. U dobrotivého člověka „pocty nemění mravy".
Na snobech vidíme, že neřestí, která jim brání vidět znaky důstojnosti a hodnoty u druhých lidí, je pýcha. Když se naše vidění omezí jen na naše vlastní snahy a úspěchy, pak budeme mít problém uznat, že zdrojem všeho, co je opravdu dobré, je Bůh.
Pýcha nám nedovolí vidět dary, které Bůh rozděluje velkodušně všem lidem bez výjimky, i když každému jinak.
Během války Severu proti Jihu prezident
Abraham Lincoln vyhlásil národní den „pokory, půstu a modlitby". V ten den roku 1863 Lincoln řekl, že i když nebe Američanům udělilo hojnost těch nejlepších darů, na Boha - zdroj a pramen všech těchto požehnaní zapomněli:
„Zapomněli jsme na dobrotivou ruku, která nás zachovává v klidu a která nás rozmnožuje, obohacuje a posiluje. Marnivě jsme si v přetvářce svého srdce sobě zakládali, že všechna tato požehnání jsou výsledkem naší vlastní moudrosti nebo ctnosti. Náš dlouhotrvající úspěch nás tak otrávil, že jsme upadli do pocitu soběstačnosti a hrdosti. Soběstačnost nám bránila uznat, že potřebujeme milost vykoupení a ochrany. Hrdost nám zase nedovolila modlit se k Bohu, který nás stvořil."
Ospalý otec, který nad ránem chová neklidné dítě, i když ví, že ho čeká náročný den v práci, i mladá matka, která zcela podřídí svůj profesionální postup potřebám svého novorozeného dítěte, ukazují svým dětem Boží dobrotu.
Dobrota je podstatná vlastnost mateřství a otcovství, ale není podstatná pro kariéru. Kariérista, který je snob, možná postoupí vysoko na žebříčku své kariéry, ale jeho osobnost bude rozkládat pohrdání lidmi. Na povrchu bude možná dělat dojem úspěšného člověka, ale v hloubi své bytosti bude cítit, že na celé čáře selhal ve své lidskosti.
Ve filmu
Zázrak naší Paní Fatimské vesničané odbydou tři děti, které tvrdí, že viděli Pannu Marii poznámkou, kterou řekl jeden z nich:
„Jsem si jist, že Boží Matka má důležitější věci na práci, než mluvit s dětmi." Tímto přehlédnou pravdu, kterou dost často přehlížíme všichni:
že totiž pro matku není nic důležitějšího, než mluvit se svými dětmi.
Feministka
Gloria Steinem v diskusi o feminismu se ptá:
„Komu by se líbilo, být celý den zavřený s intelektem tříletého dítěte?"
Její oponentka
Midge Decter jako správná matka odpovídá:
„Tříleté děti jsou těmi nejvíce okouzlujícími stvořeními na světě," a dodala, že by jí nevadilo, kdyby byla s jedním takovým stvořením kdykoliv zavřená.
Neměli bychom zapomenout, že křesťanství se zrodilo, protože jedna žena svolila, aby se středem jejího života stalo dítě.
Dobrota je ctnost, která nám umožňuje uznat, že existují i jiné věci a dary, než jsou jen ty naše. A že tyto věci jsou výsledkem Boží milosti.
Toto vědomí nám pak na oplátku pomůže podívat se i naše vlastní dary a úspěchy jako dar a milost. A to je začátek moudrosti.
Jsi člověkem dobroty? Je tvé srdce široké, laskavé, velkorysé?
Nejsi domýšlivý? Nejsi snob? Nepohrdnáš lidmi, kteří jsou méně nadaní jako ty? Méně vzdělaní? NIžšího původu? Chudší? Stydlivější?
Umíš se přibližovat k lidem? Umíš jim pomoci? Nacházet si na ně čas?
Kdo je pro tebe člověkem, na něhož se díváš shora? Proč to děláš? Co bys mohl udělat pro to, abys mu projevil dobrotu a laskavost?
Převzato z
UPeCe Bratislava, k dispozici
zde.
Podkladem pro tento cyklus přednášek byla kniha
Donalda DeMarco:
The Heart of Virtue. Lessons from Life and Literature Illustrating the Beauty and Value of Moral Character (Ctnosti srdce. Poučení ze života a literatury ilustrující krásu a hodnotu mravního charakteru.). Ignatius Press, San Francisco, 1996.