Jmenuji se Galina. Chci se s vámi podělit se svými zkušenostmi z Medžugorje. V Medžugorji jsem byla již pětkrát a každá cesta byla jedinečná. Před první poutí jsem si četla hodně svědectví, představovala jsem si něco neuvěřitelného, doufala jsem, že uvidím něco nadpřirozeného, počítala jsem s nějakými "speciálními efekty", ale nic z toho nebylo.
Neuměla jsem pochopit, proč jsem sem přijela. Na zjevení jsem se nedostala a růženec jsem se již dříve modlívala každý den se svým manželem, i jsem se zpovídala ... A tady je třeba po kamenech chodit, růženec se modlit, adorace je stejná jako u nás, nic zvláštního ...
Ale jedno ráno jsem si vzala Písmo svaté odešla jsem na Podbrdo. Spletla jsem si datum a přečetla jsem si jiný úryvek čtení - ne ten, který byl na daný den. Ale velmi dobře jsem si zapamatovala slova "
kdybys prosila, dal bych ti" a uvědomila jsem si, že mám prosit o náš dům a Bůh nám ho dá. V té době jsme již 12 let se třemi dcerami žili v podnájmu. Bylo nemožné, aby nám někdo z naší rodiny pomohl, ačkoliv Bůh nám už dal práci a našetřili jsme si nějaké peníze, ale v té době to bylo příliš málo na koupi vlastního domu.
Po příjezdu domů jsem se znovu rozhodla jet do Medžugorje. Tentokrát se dvěma úmysly - modlit se za náš vlastní dům a za mou mámu, která umírala na rakovinu. V té době bylo pro mě těžké komunikovat s rodiči. "
Klubko neodpuštění" mi uvízlo někde v hrdle.
Když jsem přišla podruhé do Medžugorje, řekli nám, že dnes můžeme být přítomni na zjevení. Bylo to 23. června 2017 na moje narozeniny. V ten den byl svátek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Během zjevení jsem cítila něco výjimečného, jako bych se mohla nadechnout z plných plic.
Velmi hluboko jsem prožila adoraci, kde jsem si uvědomila své chování a litovala jsem ho. A moje dcera, která měla 7 let si celou hodinu hrála s kamínky.
V noci jsem se kvůli "
klubíčku neodpuštění" nemohla pořádně nadechnout. Bolest neodpuštění mě už velmi unavovala, bylo pro mě těžké pochopit chování rodičů, nemohla jsem jim odpustit, bylo to velmi těžké. Rány z dětství se začaly ozývat. Moje rodina ode mě očekávala odpovědné chování, protože máma umírala ... a já jsem prostě přestala komunikovat. Každý den jsem cítila bolest, píchalo mě v hrudi, ale neměla jsem sílu vzít telefon ... Rozhovory s rodiči se odrážely na vztahu s mým manželem a našimi dětmi - neustále jsem na ně útočila.
Když jsme se vraceli domů, kněz, který nás doprovázel, se začal modlit modlitbu odpuštění. A začal jmenovat všechny, kterým musím odpustit: mámě, babičce, spolužákům ... A já se do té modlitby úplně ponořila. Opakovala jsem slova po knězi, protože jsem to potřebovala.
Asi o 3 týdny později jsme v Žitomiru koupili dům. Zajímavé bylo to, že můj manžel Andrij si už několik let obhlížel tento dům. Nemohli ho prodat, ačkoli zájemců bylo hodně, ke koupi nikdy nedošlo. A nakonec spustili cenu, takže jsme ho mohli koupit. S jistotou víme, že Pán nám tento dům podržel.
Ještě den předtím jsem šla k mým rodičům - měla jsem velký strach. Jelikož můj vztah s rodiči byl úplně přerušen, při pohledu na ně jsem nic necítila: ani žal ani bolest, ani vztek, NIC! Bylo to neuvěřitelné! Vyvedlo mě to z rovnováhy.
Pán mi dal tu milost, že jsem s mámou strávila poslední hodinu jejího života. Byla už v bezvědomí. Modlila jsem se při ní růženec, korunku k Božímu milosrdenství, dala jsem jí křížek na čelo a poprosila o odpuštění.
Na pohřbu jsem jménem své mámy prosila lidi o odpuštění. Nebyla to jen nějaká fráze, ale byly to slova vycházející ze srdce. Byli tam různí lidé, ale řekla jsem: "
Pokud je pro vás těžké odpustit, pak řekněte: "Ve jménu Ježíše Krista, odpouštím Olze to a to."" Dodala jsem ještě slova Panny Marie, které i kněz říkal při modlitbě za odpuštění: "
Druzí nás zranili, protože sami byli zraněni."
Moje třetí pouť do Medžugorje byla ZPOVĚDÍ. Byla jsem třikrát u zpovědi, protože jsem pochopila, že na té předchozí jsem se omlouvala a nechtěla jsem si přiznat svou vinu. Ale myslím si, že pro Marii jsou důležitá naše očišťování. Tehdy jsme svobodní, připraveni milovat a měnit svůj život!
Na podzim jsme i s manželem putovali do Medžugorje na duchovní obnovu pro manželské páry. Bylo to jako svatební cesta: děti a problémy zůstaly doma. Pozdě večer jsme byli na Podbrdu, pouze my a Panna Maria (v létě takové nezažijete). Myslím si, že tato pouť nás sblížila. Také jsem si i na příkladu jiných manželek uvědomila, že moje aktivní sloužení bez manžela (dokonce i s dobrým úmyslem) může zničit vztah v manželství.
Díky Bohu za Medžugorje! Díky Bohu za Marii!
Galina, Ukrajina
Převzato z
https://svetlomariino.sk/,
článek z 3. 7. 2020 naleznete
zde.
