V roce 2019 jsme měli na faře ve Vranově nad Dyjí tábory na téma Don Bosco. Každý den nám otec Marek vyprávěl o tomto světci a vždy nám přiblížil, jak se z jeho života můžeme poučit. Přinášíme něco z táborového povídání i zde v tomto článku, aby příklad Dona Bosca mohl pomoci i někomu dalšímu.
Donu Boscovi nešlo vše úplně hladce. Opakovaně se mu stalo, že kluci, kterým se věnoval, ho zklamali. Jednou např. nechal přenocovat skupinku kluků, kterým půjčil deky na přikrytí. Ráno zmizeli i s dekami. To však Dona Bosca neodradilo, nezatvrdil se, ale pomáhal dál a dál. Začínal s dalšími, a i když mezi nimi byli další, kteří ho zklamali, nedal se odradit. Může to být pro nás velkým poučením, že i přes nezdary nemáme dobro vzdávat.
Už v dětství se naučil mnohému, co se mu později hodilo. Jednou v neděli, když měl mít mši svatou a dokonce se už i chystal k bohoslužbě, dorazil ke kostelu komediant s flašinetem a začal hlasitě vyhrávat a vyřvávat. Lidé se k němu sbíhali a on si pochvaloval, že se mu na tomto místě bude dařit. Hluk byl však tak velký, že Jan Bosco nebyl schopen vůbec začít mši svatou, protože v kostele nebylo potřebné ticho. Vyšel tedy před kostel a prosil komedianta, aby šel jinam, že tady má sloužit mši svatou. Komediant však o tom nechtěl ani slyšet a doporučoval Donu Boscovi, aby šel jinam on. Domluvili se, že si spolu dají závody a kdo vyhraje, zůstane, kdo prohraje, půjde jinam. Před kostelem stál velmi vysoký strom. Bylo rozhodnuto, že kdo z těch dvou vyleze výš, je vítěz. První lezl komediant. Jako veverka vyšplhal až do koruny stromu, a když si byl jist, že výš už není možno vylézt, zamával vítězoslavně a s pokřikem vítěze slezl dolů. Lidé mu tleskali, ale Don Bosco říká: „Ještě lezu já.“ Podkasal si kleriku, vyhrnul si rukávy a stejně mrštně jako komediant lezl do koruny. Za malou chvíli byl na stejném místě jako jeho soupeř. V tom však všichni, kteří stáli dole a jeho výkon sledovali, strnuli. Don Bosco totiž na tom místě ještě udělal stojku. Než pak slezl dolů, komediant i s flašinetem byl pryč. Nesnesl totiž tíhu porážky. Mše svatá pak v klidu mohla proběhnout. Poučení je hned dvojí: 1. Je dobře se hned v mládí naučit kdejakým dovednostem, mohou se nám totiž hodit časem. 2. Když už něco umíme a jde opravdu o dobrou a důležitou věc, nebojme se i soutěžit.
Don Bosco se věnoval klukům v mnoha směrech. Pořádal soutěže, zařizoval jim vyučování, učil je řemeslu a na hudební nástroje,… Vše to mělo ale společný cíl. Věděl totiž, že lidská duše má větší cenu než celý svět a tak všechny tyto aktivity ve prospěch kluků dělal z jednoho důvodu – aby pomohl zachránit jejich duše pro život věčný. Měl dokonce také heslo: Dej mi duše, ostatní si vem. I my máme mít na paměti, jak nesmírnou hodnotu má každá lidská duše.
Don Bosco vynalezl geniální výchovnou metodu, říká se jí preventivní systém. Nechtěl totiž kluky trestat a zlobit se s nimi kvůli jejich kázeňským přestupkům, a proto chtěl pro své svěřence vytvořit takové prostředí, ve kterém se vůbec nehřeší. V praxi to vypadalo tak, že kluky zaměstnal takovými aktivitami, že vůbec nemělo prostor pro něco špatného, pro hřích. A pak je mohl jen chválit a mohli dělat pokrok v dobrém. Součástí preventivního systému bylo i to, že pro kluky vytvořil pomocí svých spolupracovníků – asistentů z řad kluků takové kladné ovzduší, ve kterém už preventivně bylo jasné, že se neponižuje, nešvindluje, nepodráží,…
Don Bosco vedl své kluky k praktickému životu podle víry. Rád jim vštěpoval úctu k Panně Marii Pomocnici křesťanů, sám s ní měl bohaté zkušenosti. Panna Maria Pomocnice křesťanů mu mnohokrát pomohla v neřešitelných situacích a klukům o tom často vyprávěl a povzbuzoval je, ať i oni se obracejí k Panně Marii Pomocnici křesťanů. Říkával: „Proste Pannu Marii Pomocnici křesťanů a uvidíte zázraky.“
Ještě jako malý chlapec vypozoroval, že tam, kde je radost a veselí, tam není místo pro smutek a hřích, a proto se rozhodl založit se svými vrstevníky spolek radosti a sám pro něj vytvořil pravidla. Jednou z nejdůležitějších zásad bylo, že nikdo nemůže pokazit žádnou radost, a že se budou společně často smát. Aby je zabavil, předváděl jim různá kejklířská představení, která odkoukal na pouti v sousední vesnici, a pak si je na pastvě nacvičil.
Protože mu brzy zemřel táta a jeho maminka i bratři byli chudí, musel i Don Bosco hodně pracovat. Stále ho to však táhlo ke zbožnosti, a když v něm jeden starší kněz rozpoznal intelektuální nadání a pomohl mu se základy latiny, malý Jan zatoužil stát se knězem. Byl schopen přinášet i velké oběti a nevzdával se, např. chodil bosky do sousední vsi, cestou čítával knihy a u kněze, který jej učil, načerpal nasměrování na celý život. Čím víc viděl, jak se kluci kolem něj chovají. Tím víc toužil, aby jednou jako kněz mohl pomoci těmto klukům nalézt cestu do nebe. I my máme mít velký cíl směřovat k něčemu, co by mohlo potřebným pomoci a pak být houževnatí a k tomuto cíli směřovat.
Je až podivuhodné, co všechno Don Bosco stihl kromě své běžné každodenní kněžské práce, kdy se takříkajíc na plný úvazek věnoval klukům a po nocích ještě četl a psal knihy. Nepromeškal ani minutu. Lidé mu často říkali: „Otče, šetřete se, myslete na svoje zdraví, dopřejte si čas na odpočinek.“ A on říkával: „Moji drazí, odpočineme si až v nebi. Teď je třeba co nejlépe využít čas. Podívejte se, jak nepřátelé víry a Církve usilují o to, aby do světa vnášeli zmatek a hřích. Tím spíš se my, synové světla, musíme snažit a přinášet všude Boží Království. I my se snažme využít každý okamžik ke konání dobra a šíření víry.
Když se někdo hodně modlí a dělá dobro jako Don Bosco, nemusí se bát nepřátel a může se spolehnout i na mimořádnou pomoc Boží.
