Marie měla pouze deset let, když jí zemřel otec. Starost o čtyři sourozence tak zůstala zcela na ní. Také měla za úkol vykonávat práce služky pro rodinu Serenelliových, kteří nebyli dobrými sousedy. Starší pil a jeho asi 16-letý syn, který již dříve pracoval s námořníky, v sobě choval hříšnou vášeň.
Marie nemohla chodit na katechismus, ale dobře pochopila základní věc, že skutečným zlem není chudoba, ale hřích, a že jedinou účinnou zbraní proti němu je modlitba.
Byla usilovná a v čistotě udržovala domácnost i svou duši. V necelých 12 letech byla napadena žádostivým mladíkem ze sousedství. Svou čistotu bránila s nasazením života. Na jejím těle napočítali 14 bodných ran. Než druhý den zemřela, zcela vrahovi odpustila.
Marie Goretti se narodila 16. 10. 1890 do velmi chudé rodiny v Corinaldo. Říkali jí Marieta i když byla křtěna Marie. Po čtyřech letech se všichni přestěhovali do Paliene, kde otec pronajal kousek půdy. Tam Marii přibyly ke dvěma starším sourozencům dva další a rodiče se pak nechali zlákat nabídkou práce na odvodňování Pontinských močálů. Celková rozloha těchto močálů je 350 km2. Když se stěhovali do Ferriere, poblíž města Nettuno se k nim připojil rolník Serenelli se synem Alessandrem.
Marie měla deset let, když její otec zemřel na malárii z močálů, se zánětem mozkových blan a děti už pro chudobu nemohly chodit do školy. Růženec se pro ně stal důležitou modlitbou a pomáhal jim snášet různé potíže. Gorettiovy děti byly vychovávány zásadou: "
Nejprve Bohu a potom to ostatní."
Matka Anssuta Goreti se mimo starostí o vlastní domácnost na žádost hraběte Anttilia Mazzoleniho starala ještě o oba Serenelliovy a ještě pokračovala v práci po otci. Domácí práce a vaření ležely proto z velké části na Marii, která se mimo nich starala i o sourozence a prala i zašívala i Serenelliovým. Kdykoliv šla na trh v Nettuno, zašla i do kostela ke svatostánku, Pánu Ježíši otvírala své srdce a zároveň mu naslouchala. Panně Marii tam před jejím obrazem svěřovala všechny své i maminčiny starosti. Mluvila s ní i o tom, jak děti poslouchají, nebo naopak zlobí a o Alessandrovi a jeho surovosti. Svěřila jí také touhu jít k prvnímu svatému přijímání, ačkoli nemá závoj, šaty ani boty.
Jejím třetím nejmilejším místem bylo Conche, protože tam byl hrob tatínka. Klekávala před zamčenými dvířky a posílala mu na hrob své pozdravy. Za tatínka obětovala drobné nepříjemnosti svého života, aby byl co nejdříve ve světle nebeského Otce. Částečně znala bolest touhy po Bohu, protože ji prožívala, toužící po svatém přijímání.
Marieta vyrůstala ve společnosti Alessandra, kterému musela sloužit, aby její matka mohla dále chodit na pole. Alessandro ji stále více komandoval, přikazoval a poroučel jako své služce. S vášnivým zábleskem v očích jí nejednou řekl: "
Líbíš se mi. Budu tvým milým!"
První svaté přijímání obětovala za tatínka a Ježíšovi slibovala: "
Chci raději zemřít než hřešit."
Jednou jí Alessandro poručil zajít k němu pro jeho prádlo. Od maminky věděla, že jí poroučet může. Ale když jí přikázal, aby ho měla ráda, odpověděla mu: "
Mít rád je něco úplně jiného, co chceš ty, je hřích! Chraň se mě dotknout!"
"
Teď budeš moje!" - zasyčel.
"
Nikdy, je to hřích, Bůh to zakazuje." - s těmito slovy se jí ještě podařilo uprchnout. Za sebou slyšela hrozbu: "
Pokud to řekneš mamince, zabiju tě!"
Marieta se otřásla při pomyšlení, že ji opravdu zabije, když mu nevyhoví. Večer se jeho otec bezdůvodně na její maminku hrubě osopil a vznikla hádka. Marieta nechtěla ničím mamince přidělat starost, také se styděla a nevěděla, jak by jí to řekla.
Alessandro si druhý den opatřil 23 cm dlouhý nůž, který si přibrousit s rozhodnutím, že ho použije na Marietu. On i jeho otec byli stále více panovační a zlí. Marieta často plakala a sloužila se strachem a hrůzou. Maminka nevěděla, proč má Marieta v očích strach, když má zůstat o samotě.
Z poslušnosti šla další den do Alessandrova pokoje pro košili, kterou mu měla zašít a rychle s ní seběhla za malou Terezkou. Pak se vrátil Alessandro a když s ním nechtěla jít, odtrhl její ruku od zábradlí a vlekl chodbou.
Řval na ni: "
Tak chceš, nebo nechceš!"
"
Je to hřích, Bůh to nechce. Přijdeš do pekla!" odpověděla dívka a bránila se ze všech sil.
Protože výhrůžky zabitím nepomohly, zacpal jí ústa a 14x do ní bodl. Osm bodných ran zasadil do podbřišku a šest do zad. Po 14 ranách myslel, že je už mrtvá.
Těžce zraněnou Marietu dali na nosítka a dopravili ji do nemocnice milosrdných bratří v Nettuno. Operována byla při vědomí, protože by její srdce narkózu nevydrželo. Mnoho vytrpěla už při cestě, pak při čištění a šití hlubokých ran. Dýkou byly zasaženy plíce, okolí srdce a pořezané vnitřnosti. V hrozných bolestech se modlila: "
Všechno pro tebe, Pane Ježíši". Trpěla žízní a nesměla dostat napít.
Pan děkan ji vyzpovídal ještě před operací a ráno donesl svaté přijímání - druhé a zároveň poslední v životě. Na jeho otázku ohledně vraha mu bez váhání odpověděla: "
Ano, z lásky k Ježíšovi mu odpouštím z celého srdce a v nebi ho chci mít u sebe."
Po přijímání ještě vstoupila do mariánské družiny a zemřela na svátek nejdražší Krve Páně. Měla jedenáct let, 8 měsíců a 20 dní.
Za blahoslavenou byla vyhlášena 27. 4. 1947 a kanonizovaná 25. 6. 1950, obě oslavy zažila ještě její matka Anssuta.
Jak se z Alessandra stal nový člověk
Příběh svaté Marie Goretti je již známý, ale méně je nám již známé to, jak se dále vyvíjel život jejího vraha.
Cecílie Serenelliová s nepřítomným pohledem vložila svého malého synka Alessandra do kbelíku visícího nad studnou. Jejího staršího syna nedávno museli kvůli psychickým problémům vzít do sanatoria. Zanedlouho se totéž mělo stát i Cecilii. Uvolnila lano, spustila vědro do vody a čekala, až uslyší žblunknutí. "
Bude pro něj lepší, když zemře, než by měl žít a trpět," mumlala si pod nos, když odcházela.
Jeden z jeho starších bratrů zaslechl úzkostlivý pláč miminka, hned přiběhl a zachránil Alessandra před utonutím ve studni. Ale nikdo nemohl zabránit tomu, aby během bouřlivých let, které měl před sebou, nezahynul ve svých hříších. To mohl udělat jedině Bůh.
V devatenáctém století byl život v Itálii těžký. A to zejména pro chudé - a Alessandrova rodina byla nesmírně chudá. Vícekrát se stěhovali za prací. Alessandro začal pracovat už jako třináctiletý na rybářských lodích. Tam se přiučil vulgárnímu slovníku a chování rybářů. Přece však byl spíše tichým chlapcem, který svůj volný čas obvykle trávil o samotě čtením knih, novin a časopisů.
Když měl Alessandro sedmnáct let, přestěhoval se spolu se svým otcem Giovannim blíže k Římu. Giovanni se totiž doslechl, že si tam lze pronajmout kus půdy. Součástí nájemní smlouvy byl i dům na pozemku, ve kterém mohl Giovanni bydlet spolu se svým synem. Serenelliovi se o toto neobvyklé ubytování dělili s další rodinou pronajímající si půdu - s Gorettiovými: Luigim, Assuntou a jejich šesti dětmi.
Práce na farmě byla vyčerpávající a tamní životní podmínky hrozné. Farma se nacházela v bažinatém, bahnitém kraji plném komárů. Luigi Goretti se zakrátko nakazil malárií a zemřel. Zanechal po sobě ženu a děti, které se musely postarat samy o sebe. Zoufalá Assunta se připojila k práci na poli k Serenelliovým a několika dalším mužům. Své nejstarší dceři, desetileté Marii, dala za úkol starat se o mladší děti a vařit pro obě rodiny. Marie byla na svůj věk velmi vyspělá a velmi zbožně uctívala Ježíše a Marii.
Po úmorné práci se tyto dvě rodiny setkávaly na společné modlitbě růžence. Na svátky chodívali pěšky do jedenáct kilometrů vzdáleného kostela. Alessandro se k druhým choval uctivě, ale stále zůstával trochu utažený. Často zůstával ve svém pokoji, kde měl pověšené neslušné obrázky žen. Vystřihnout si je z časopisů, které mu dával jeho otec; ještě jako chlapec se to naučil během práce na rybářských lodích.
Postupem času Alessandrovy myšlenky o ženách přestávaly být jen neslušné. Začaly být nebezpečně žádostivé a násilnické. Předmětem jeho žádostivosti se stala Marie, která měla tehdy jedenáct let. Celé měsíce s těmito touhami bojoval, ale nakonec jim podlehl a zaútočil na Marii se záměrem znásilnit ji. Myslel si, že nad ní prostě zvítězí, ale Marie se ubránila. "
Ne," vykřikla. "
Nikdy! To je hřích!" V následujících týdnech ji napadl ještě dvakrát, ale ona ho odehnala. Její odpor v něm vyvolával ještě větší hněv.
O šest měsíců později byl Alessandro odsouzený za vraždu. Assunta žádala o mírný trest, ale dostal třicet let nucených prací. Ačkoli už život na farmě byl velmi krutý, život v italském vězení na přelomu devatenáctého a dvacátého století byl ještě těžší. Sám Alessandro si ho však zhoršoval ještě více. Věděl, že spáchal hřích, a cítil výčitky, ale nedokázal je projevit navenek. Později řekl, že "
z pýchy jsem si na obličej nasadil masku zatvrzelého zločince". Namísto toho, aby byl zkroušený, vyzpěvoval vulgární písně. Byl hrubý k dozorcům i spoluvězňům. Dokonce zaútočil na kněze, který ho přišel navštívit.
Alessandrovo chování bylo tak špatné, že ho celé tři roky museli držet na samotce. Ale horší bylo, že byl uvězněn sám v sobě, kde se utápěl v bídě, kterou si sám způsobil.
Pak se mu však zdál jeden sen. Stalo se to v roce 1908.
V tom snu se před ním rozprostírala nádherná zahrada a přes ni k němu v bílém oděvu kráčela Marie Goretti. Cestou trhala lilie a jednu po druhé je podávala Alessandrovi - čtrnáct lilií, jedna za každou ránu, kterou jí před šesti lety způsobil. Vždy, když dostal lilii, proměnila se v ohnivý plamen. Když se Alessandro probudil, věděl, že Marie i Pán mu všechno odpustili.
Alessandro si tento sen určitý čas nechával jen pro sebe, ale jeho chování se začalo měnit. Jeho hněv začal jakoby tát. Už nebyl násilnický. Nevíme, co přesně Pán vykonal v jeho srdci, ale Alessandro byl poddajnější a poslušnější. Proměna jeho srdce byla tak zjevná, že ho z vězení propustili o tři roky dříve: dva roky mu z trestu odpustili pro dobré chování a jeden na základě obecné amnestie dané vězňům pro vítězství Itálie v první světové válce.
Několik let po propuštění si Alessandro vydělával prací v různých příležitostných zaměstnáních. Jeho srdce však ještě nebylo zcela svobodné. Musel udělat ještě něco důležitějšího, než pracovat. Na Štědrý večer 1934 posbíral odvahu a vydal se do města, kde tehdy žila a pro místní farnost pracovala Mariina matka Assunta.
Zaklepal na dveře fary a se strachem čekal. Dveře se otevřely. Stála v nich Assunta. Její tvář byla poznamenána věkem i utrpením. Alessandro sklopil zrak.
"
Poznáváš mě, Assunto?"
"
Ano," odpověděla. Viděla, že i jeho tvář je poznamenána utrpením.
"
Odpustíš mi?" Zeptal se Alessandro sklíčeně. Kdyby hleděl Assuntě do očí, až by se tak nebál. Ona mu rychle a laskavě odpověděla: "
Jestliže ti odpustil Bůh, myslíš, že já bych ti neodpustila?"
Jaká vlna smíšených emocí a myšlenek musela tehdy zaplavit Alessandrovo srdce! Konečně mohl žít ve svobodě.
Alessandro a Assunta si v ten večer dlouho povídali na faře. Šli na půlnoční mši svatou a bok po boku přijali svaté přijímání. Byl to viditelný znak toho, co Bůh vykonal v jejich srdcích - jednoho přivedl k odpuštění a druhého, po letech, k pokání. Alessandro požádal o opuštění i celé shromáždění v kostele. Jeho srdci se nyní ulevilo. A jeho život mohl nabrat nový a klidnější kurz.
Po několika letech se rozhodl, že bude žít a pracovat při jednom kapucínském klášteře. Svůj čas trávil plněním praktickým potřeb bratrů, kterým tak umožňoval více se věnovat životu modlitby.
Děti koukaly z okna třídy, aby uviděly tichého, starého muže pracujícího v zahradě kapucínů vedle školy. Vídaly ho otevírat lidem dveře a nosit jim tašky a kufry. Nikdy by je nenapadlo, jakým byl kdysi agresivním vězněm. Znaly ho jen jako "strýce Alessandra", milého, klidného "laického bratra" pracujícího u kapucínů.
Za Alessandrovým jednoduchým zevnějškem se ukrýval hluboký duchovní život. Chodil každý den na mši svatou a modlíval se růženec se svou novou duchovní rodinou tvořenou kapucíny. Svědčil během procesu blahořečení Marie Goretti a v soukromí se k této mladé dívce i modlil. Během následujících let šel také čas od času navštívit Assuntu.
Alessandro Serenelli nakonec klidně zemřel 6. května 1970 ve věku 87 let - a podle mnohých v pověsti svatosti.
Po Alessandrově smrti se v jeho věcech našel dopis, který napsal několik let předtím. Stručně v něm popisuje svůj příběh hříchu a odpuštění a potom hledí do budoucnosti, do "
chvíle, kdy mu bude umožněno vidět Boha". Nakonec svůj testament končí těmito slovy:
"Kéž se všichni ti, kteří čtou tento dopis o mé touze,
řídí požehnaným učením o tom,
že je třeba se vyhýbat zlu a následovat dobro.
Kéž všichni věří vírou malých dětí,
že náboženství se svými přikázáními není něčím,
bez čeho se lze obejít.
Ono je totiž pravou útěchou
a jedinou jistou cestou
ve všech životních okolnostech
- dokonce i v těch nejbolestivějších."
Od svého nepokojného dětství po vyčerpávající farmářské práce, které dělal jako dospívající, až po sedmadvacet let vězení za vraždu, se Alessandro Serenelli sotva jeví jako pravděpodobný kandidát na mír a víru v kapucínském františkánském klášteře. Ale Boží milosrdenství, mluvící přes jeho oběť, její matku a Církev, zachránilo muže, který se utopil v hříchu. Dozvěděl se, že Mariina cesta, kterou opovrhoval jako mladík, je mnohem lepší cesta. Neustále vyzývá lidi, aby ho tam následovali, do svobody víry a věrnosti Bohu.
Jedním z prvních zázraků
připisovaných přímluvě svaté Marie Goretti,
mimo Alessandrovy přeměny, byl stavební dělník, jehož noha byla rozdrcena kamenem. Nebylo možné ji operovat a následující den byla naplánována amputace.V té době se po Itálii rozdávaly svaté karty s modlitbou za kanonizaci Marie. Manželka dělníka vzala jednu z těchto svatých karet a zabalila ji do bandáže na noze svého manžela. Následující ráno, když se lékaři chystali nohu amputovat, zjistili, že mužova noha je zcela vyléčena. V ten stejný den se vrátil do práce.
Převzato z
https://doverujem-a-verim.blogspot.com/,
článek z 5. 7. 2020 naleznete
zde.
(Na Fatym.com vydáno 6. 7. 2020; 5. 7. 2021 - 2047 přečtení)
