Bylo to dávno. Před více než půl stoletím. Měla jsem dvacet. V jedno jarní ráno jsem kráčela domů. Plná radosti a nadšení. Ano, za 9 měsíců budu držet v rukou své první dítě. Daruji život ...Plesala jsem. I můj manžel se těšil. Nosil nás v náručí ...
Až do chvíle, kdy předběžné vyšetření ukázalo, že něco není v pořádku. "
Potrat ne!" Vykřikla jsem. "
Donosím! Daruji život!" - bila jsem se o své právo. Martin, velvyslanec v cizí zemi a můj vlastní manžel se nevzdával: "
Víš, že si to nemůžeme dovolit. Mít postižené dítě, to se nepatří ... Mám vysoké postavení, skvělou kariéru. Pokud bychom si ho nechali, poškodí nám celý život." Omdlela jsem. Strachem, bolestí, zmatkem, ve kterém jsem volala na celé nebe a prosila jsem o smilování. Bůh mlčel a já jsem plná zlosti podepsala při světle zapadajícího slunce papír, že dítě přivedu na svět, ale hned po porodu se ho zřeknu. Neuvidím jeho tvář, odhodím své mateřství, odhodím své mateřské mléko a dovolím, aby .... život z mého života byl dán jinému.
Ó Bože, jak jsem tě prosila o pomoc. Volala jsem, ale neměla jsem u sebe nikoho, pouze mého manžela, který mě ujišťoval, že jsem se rozhodla správně. Jaké štěstí v neštěstí, že jsem nepodepsala potrat. A jaká bolest, když jsem se zřekla života, který jsem slyšela plakat. Narodil se nám chlapec ...
A přestože jsem ho neviděla, moje srdce vědělo, že to není naše poslední setkání ...
Čas plynul. Klidně. Jako vlny moře. Přiléval nová přátelství, úspěchy i radovánky. Odliv s sebou odplavoval smutek ze zaprodání vlastní krve. A takto uběhlo deset let - šťastných let a přece žebrácky chudých, ano chudých na lásku i na pláč dítěte.
Jedné tmavé noci se znovu ve mně ozvala stará touha: "
Dítě, dítě!" - bilo v pravidelném rytmu moje srdce. Strach se míchal s bolestí a nejistotou.
Nasledovaly dlouhé večery slzavých i tvrdých dialogů na téma "
Ano životu, ne smrti." Zvítězila jsem.
Na podzim, když zapadalo slunce, jsem vycházela z gynekologické kliniky se zprávou, že čekám dítě. Šla jsem po pobřeží, dívala jsem se na moře a v duchu jsem volala: "
Bože, Ty, který prý vládneš i nad mořem, i nad hvězdami, požehnej mě. Dej, abych byla matkou a aby mé dítě bylo zdravé." Slyšel jsi mě. A my jsme do své rodiny přijali zdravé modrooké děvčátko: Janičku.
Stala se pro nás vším. Byla velmi chytrá. Vychovali jsme ji bez problémů, ráda se učila a zdálo se, že je šťastným dítětem svých - pro kariéru - žijících rodičů.
Vzpomínám, bylo to ve třetím roce jejího studia na gymnáziu. Přicházela ze školy a v očích jí zářilo neobvyklé světlo. "
Mami," - řekla a objala mě - "
mami, já chci být křesťankou. Dnes jsem potkala Martina. Víš, on jednou bude farářem, ale on je ke mně tak dobrý. Mami, pokud je tak dobrý i Bůh, tak já jinak nemohu. Prosím, dovol mi, abych se mohla dát pokřtít."
Rozplakala jsem se. Vzpomněla jsem si, jak mě moji rodiče nutili každou neděli chodit do kostela a jak jsem se na to zlobila. Jak jsem za každým selháním viděla Tebe, Bože, starého dědečka sedícího na mraku a hrozícího holí, čekajícího na chvíli, kdy klopýtnu. Vzpomněla jsem si, jak jsi mě udeřil, velmi udeřil a ačkoli tomu bylo skoro 30 let, pamatovala jsem si všechno do nejmenších detailů, vždyť jsi mi chtěl dát postižené dítě. A já jsem se rozhodla, že ti nikdy nedám své dítě, že si ho ochráním sama. A nedala jsem ho ani pokřtít.
Svůj jediný poklad, mou milovanou dceru, jsem držela v náručí a cítila jsem, že mi ji chceš vzít. Ještě silněji jsem si ji přivinula k sobě a ponořila jsem se do svých myšlenek. "
Mami, proč pláčeš?" - zazněl její něžný hlas. Chtěla jsem jí říct, že nechci, aby se modlila, že nechci, aby se dala pokřtít, ale z mého hrdla se v té chvíli vydraly slova, které vůbec nebyly v mé mysli: "
To nic, jen jsem si na něco vzpomněla. Udělej, jak myslíš. A pokud chceš, můžeš k nám někdy přivést i toho Martina."
Čas plynul. Přivedla ho. Stal se našim rodinným přítelem a známým. Nemluvil o Bohu, ale zářilo z něj něco, co nás spojovalo. Velmi bych se těšila, kdyby právě Martin byl našim zetěm a často jsem si opakovala, že cesta, kterou si vybral, není jeho ...
Měl několik měsíců před svěcením. Odešel domů k mámě, která ho vychovávala sama. Jeho otec zemřel při autonehodě. Miloval ji a nosil ji ve svém srdci. Vzpomínal na chvíle jak si s ním hrávala, jak se procházeli podél moře, jak stavěli z písku hrady a vůbec nebyli smutní z toho, že jim je nějaká vlna zničila. Říkali si, že ty, Bože, jsi jim dal ruce a oni mohou postavit nový hrad - ještě hezčí a větší ...
Když se vrátil od mámy zpět do naší farnosti, velmi se změnil. A naší Janičce, jen tak mezi řečí, jednou řekl, že jeho máma není jeho mámou, a že on sám je adoptovaný, protože se měl narodit jako postižený a jeho rodiče by si nemohli dovolit vychovávat postižené dítě. Prý měli před sebou velkou kariéru. Když nám to Jana při sklenici džusu vyprávěla, mě i mého manžela pronikl zvláštní pocit. Ztichli jsme. Oba. A naše dcera v ten večer zakončila naše společné posezení větou: "
Mami, tati, jdu se pomodlit za Martina. Mám ho ráda jako svého bratra a velmi mu přeji, aby dříve než se stane knězem, našel své pravé rodiče." Vstala a odešla.
Takové ticho, jaké nastalo mezi námi, jsem zažila pouze jednou. Když jsem se dozvěděla, že moje první dítě bude postižené. Hlavou mi hýřily myšlenky: "
Co když se lékaři mýlili? Co když se malý narodil zdravý? Co když si to namlouvám? A Martin není naším synem? A pokud je, jak to vysvětlíme Janičce?"
Manžel svíral v rukou peněženku a hleděl na velký kulatý měsíc. Přestože měl za sebou náročný den v práci, na spánek ani nepomyslel. "
To není možné." - zamumlal a pozval mě na procházku po břehu moře.
Bože, dobře si pamatuji, jak za námi zůstávaly stopy v písku, ačkoli vlny dorážely k našim nohám. Jakoby si nám chtěl říct: "
Nic přede mnou nezakryjete, je to marné." Mlčeli jsme. Drželi jsme se za ruce a každý z nás si v sobě těžkal břemeno minulosti ... Vrátili jsme se, ale sny tu noc vůbec nepřicházely.
Jana se chystala oslavovat své 18. narozeniny. Byla šťastná a těšila se ze všech známých i z darů. Jen jedno ji zarmoutilo. Její oslava se konala bez Martina. Řekl, že přijde, když bude sama a přinese jí dar, o jakém se jí ani nezdálo. Svůj slib splnil.
Uplynulo několik dní a vstoupil na naši terasu. Všichni tři jsme si nastoupili před dveře. Martin držel v ruce dvě kytice a jednu slavnostně zabalenou láhev alkoholu. V očích se mu leskly slzy.
Opřela jsem se o manžela. Křečovitě mačkal kliku na dveřích. Nic netušící Janička se Martinovi vrhla kolem krku a on ji objal. Podal jí kytici bílých růží a řekl: "
Jani, nemohu ti dát více, než to, že jsem a chci zůstat tvým bratrem. Přišel jsem, abych tobě i tvým rodičům vyprávěl svůj příběh ... "
Podlomily se mi kolena. Cítila jsem, jak ty, Bože, odhaluješ největší ránu mého života. Ale věděla jsem, že nemohu uniknout. A tak jsem prosila o tvé milosrdenství, které mi mělo být prokázáno přes mého syna.
Martin svíral ve své ruce kytici rudých růží a díval se na moře. "
Bože," - začal - "
děkuji ti za dar života. Děkuji ti, že jsi mi dovolil, abych se narodil. I když jsem neměl být zdravý, a já vím, že moje máma se mě zřekla. Můj Bože, teď ti ji odevzdávám a ponořuji ji do tvé lásky. Chci jí říct, že jí odpouštím, a že ji velmi miluji. Děkuji ti za odvahu, kterou jsi jí dal i za to, že mi darovala život." Obrátil se ke mně. Podal mi květiny a beze slova mě objal. Slzy byly tou nejvýmluvnější řečí a nepotřebovaly slova.
Můj syn se však nadechl a pokračoval: "
Můj Bože, když se otci narodí syn, je na něj hrdý. Zavolá kamarády a spolu oslavují. Můj otec, měl však raději svou kariéru než dítě. Ale chci, abys věděl, že je to chlap a že on není vrah. Souhlasil s tím, abych se mohl narodit. A vím, že je natolik odvážný, že dnes bude slavit se svým synem. Proto jsem mu přinesl tuto láhev."
Ještě nikdy jsem neviděla svého manžela klečet a plakat na kolenou. Svíjel se v prachu terasy před svým synem. A on? Klekl si k němu, objal ho a plakali oba.
Po deseti minutách vstali. "
Ne!" - ozval se výkřik mé dcery. "
Proč jste mi to nikdy neřekli? Proč? Jak jste mohli, jak jste to mohli udělat?" Růže, které držela v dlaních, odhodila a rozeběhla se k moři. Utíkali jsme za ní. Chtěla jsem ji obejmout, ale nedovolila mi to. "
Nechte mě! Nechte mě, chci být sama!"- vzlykala a utíkala po pláži.
Bože, když jsem viděla jak se její silueta odráží v zapadajícím slunci, zdálo se mi, že v mém životě zapadlo to největší štěstí. Já, ubohá, bezmocná matka jsem se ocitla v pevném objetí svého vzlykajícího manžela. Stáli jsme tam jako dvě osamělé palmy, dívající se na vzdalující se ideál života.
Martin klidně kráčel za Janou. On jediný mohl vstoupit do její samoty a bolesti. Posadili se do písku a mlčky se dívali na odcházející den. Paprsky slunce se odrážely na mořské hladině a vyprávěly třaslavou řečí naděje. Přijde něco nového. Jakoby říkaly to, co bylo v ten den řečeno v liturgii: "
Odpouštějte a bude vám odpuštěno. Prostě a bude vám dáno. Hledejte a naleznete, tlučte a otevřou vám." Janička plakala a svírala pěsti. Vím, Bože, měla na to právo. Měla právo nás nenávidět, odvrhnout, vždyť jsme ji lhali celých osmnáct let. "
Tvé slzy jsou slané jako moře. Ono vždy přináší něco nového a odnáší staré. Dnes ti přineslo pravdu o tvém i mém životě." - řekl Martin: "
Pokud chceš, odejdu. Pokud chceš, zůstanu. Půjdeme za rodiči a řekneme jim, že začneme znovu. Rozhodni se sama." Zůstalo ticho, jen vlny zpívaly svůj ustavičně opakující se refrén. "
Zůstaň." - procedila mezi zuby - "
Chci jim odpustit jako jsi jim odpustil ty."
Vstali, viděla jsem, jak se k nám blíží a slyšela jsem, jak rychlé mi bije mé srdce. Manžel hleděl do země. Už jsme slyšeli šelest jejich kroků, když se ozval Jančin plačící hlas: "
Dnes jsem dostala největší dar. Pravdu. Mami, tati, děkuji za bratra, za to, že jste mu dali život." Beze slov jsme kráčeli domů.
Čekala nás večeře. Skoro po půl století se v našem domě ozývala upřímná modlitba k tobě, Bože: "
Požehnej nás, i tyto dary, které budeme jíst z tvé štědrosti ..."
Přešlo pár týdnů a my jsme se, plní strachu a bolesti, chystali na kněžské svěcení svého syna. Chtěli jsme se skrýt vzadu v koutě katedrály. Když jsme se blížili k bráně, vystoupila k nám žena s tváří plnou vrásek. "
Vítejte, prosím. Martin si přeje, abyste seděli v první lavici." Překvapením jsme něco zamrmlali a nechali jsme se vést. Přímo před oltář. Ubohá, v slzách a v bolesti se topící žena se poklonila a odešla.
Ale stihla nám podat obálku. Otevřela jsem ji. Vypadl z ní lístek:
"
Milá maminko, tati, sestřičko, žena, která vás přivedla na toto místo, je moje druhá máma. Ona mě vychovávala a ji si Bůh vyvolil, aby mě provázela životem. Miluji ji, stejně jako Vás a toužím, aby dnes, kdy se stanu knězem, seděla vedle vás. Přijměte ji tak, jako jste přijali mě. Při mé první mši svaté budu děkovat Bohu za vás a prosit ho, aby rozpletl naše cesty svou láskou a milosrdenstvím.
Váš syn Martin"
Bez slova jsem list podala manželovi a modlila se, abych byla schopna podívat se té ženě: "mámě Anně" do tváře. Přicházela. Poklonila se před svatostánkem a posadila se vedle mě. Objala jsem ji. Přemožena tvou přítomností, Bože a jistotou, že "
nic není tak skryté, aby se neprozradilo", jsem vzlykajíc řekla: "
Prosím, odpusťte!" Usmála se, dotkla se mého líce a klidně s moudrostí prozářenou utrpením života kývla hlavou: "
Bůh a já jsme vám už dávno odpustili."
Čas plynul. Děti rostly. Jana šla studovat do zahraničí a tam si našla svou životní lásku. Zůstala na druhé straně moře. Občas zavolá, napíše email, pošle fotky .... Můj vnuk má už dva roky a ještě jsem ho neviděla.
Martin ještě několik let zůstal v naší blízkosti. Navštěvoval nás i oddával v kostele. A byl to věru nejvyšší čas. O pár měsíců na to můj manžel dostal mozkovou příhodu a odešel do věčnosti. Maťko byl u něho, vyzpovídal ho a řekl mu naposled: "
rozhřešuji tě ze všech tvých hříchů." Bože, Ty jsi mu všechno odpustil ...
Zůstala jsem sama. Toužící dělat něco dobrého. Pod svou střechu jsem přijala "mámu Annu", ženu, která se se mnou dělila o mého syna.
Bože, byla to ona, která mě učila, jak tě mám milovat, jak mám s tebou mluvit, ale já jsem si neuměla odpustit zlobu mého hříchu.
Na Velikonoce přišel mezi nás Martin a oznámil nám, že se začíná připravovat na cestu do Afriky. Chce se stát misionářem. Odešel. Teprve tehdy jsem ti, Bože, začala vyčítat, že jsi krutý a trháš mé mateřské srdce na kousky. Anna však mlčela. Držela v rukou růženec a také se slzami v očích říkávala: "
Panno Maria, postarej se o Martina, vždyť pro tebe ani Afrika není daleko."
Rok po Martinově odchodu, ráno na velikonoční neděli, nevyšla ze svého pokojíčku. Našla jsem ji bez života. V pravé ruce svírala kříž a v levé fotku svého syna.
Ježíši, přišel jsi pro ni, ty, Pán života i smrti, a to ve chvíli, kdy vycházelo slunce. Vzal sis ji a poděkoval za to, že přijala to, co odhodilo lidské sobectví ....
Zůstala jsem sama. Každý den před západem slunce přicházím sem na břeh moře a volám. Křičím na tebe: "
Pane smiluj se! Kyrie eleison!" Prožívám své stáří čekáním, že ty, Bože, mi vrátíš mé děti.
Jestliže jsem se rozhodla převyprávět tento příběh, je to jen proto, že toužím, aby ostatní lidská stvoření brali život vážně a aby si jednou nemuseli krutě uvědomit to, co s jistotou vím: "
Nic není tak utajené, aby to nebylo poznáno." A ačkoli "
svůj hřích mám stále před sebou, vím, Pane, že jsi dobrý, milostivý a laskavý a odpouštíš nám naše nepravosti."
Prosím tě, smiluj se nade mnou i nad všemi ženami, které odhodily "Život."
A přestože za chvíli zapadne slunce, mám naději, že i zítra ho uvidím vycházet.
Převzato z
fc - Marta Durániková,
článek z 15. 7. 2020 naleznete
zde.