Utrpení a smrt, které jsou důsledkem hříchu, samy o sobě
nemají smysl a zůstaly by takové, kdyby nedošlo k tomu, že sám
Bůh se stal pravým člověkem a přijal na sebe hříchy a utrpení
všech lidí.
Ve svém utrpení a smrti zakusil největší muka, ale
svým zmrtvýchvstáním dosáhl toho, že i nejnesmyslnější utrpení
ve spojení s ním se stává cestou, která vede k vykoupení.
Boží Syn v tajemství vtělení,
utrpení a smrti se
sjednotil
s každým člověkem (GS 22), aby
převedl lidi skrze utrpení a smrt
k plnosti života. Jeho všemohoucí
láska s velikou pokorou tluče na naše dveře lidských srdcí
(srov. Zj 3,20), a když se mu dostane
přijetí, uzdravuje z nejbolestnějších
ran, zahlazuje největší hříchy a dává smysl každému
utrpení. Kdykoliv potká člověka utrpení, Kristus byl tím prvním,
kdo nesl jeho tíži. Když se
ve filmu „Umučení Krista“ díváme na Kristovo otřesné utrpení,
pamatujme, že on sám je přítomen
v utrpení všech žijících lidí,
v jejich nouzi, ponížení, v brutálně
vykořisťovaných, umírajících
hladem i v obětech násilí a terorismu.
Tuto otřesnou skutečnost
Boží lásky, která trpí spolu s každým člověkem, je možno vidět
jedině očima víry. Tyto oči mají
obzvláště světci, proto vidí v lidech
trpících, opuštěných a umírajících přítomného Ježíše. Svatá
Edita Steinová, patronka Evropy
a slavná filozofka, zakusila
temnoty ateismu. Když nalezla
v Kristu největší lásku svého života,
odpověděla na otázku po
smyslu lidského utrpení takto:
Lidská přirozenost, kterou Kristus
přijal, mu dala možnost utrpení
a smrti. Božská přirozenost,
kterou měl od věčnosti, dala jeho
utrpení a smrti nekonečnou hodnotu
a moc vykoupení. Kristovo
umučení a smrt se opakují v jeho
mystickém těle i v jeho údech.
Každý člověk musí trpět a umřít,
ale je-li živým údem mystického
těla Kristova, jeho utrpení a smrt
nabývají vykupitelské moci díky
Božství toho, který je jeho hlavou.
To je důvod, proč tolik světců toužilo po utrpení.
Každý člověk od okamžiku
početí je součástí lidské rodiny
a dědí v ní přítomnou skutečnost dobra i zla, která je příčinou
utrpení. Podstatou hříchu je
deformace a zničení dobra v samotném
člověku, v jeho vztahu
k Bohu i k jiným lidem. Bůh je
bezbranný proti hříšnému rozhodnutí
člověka a až do konce
respektuje volbu jeho svobodné
vůle. Prvotním hříchem se zlo
stalo údělem celé lidské rodiny,
a proto se týká všech a působí
utrpení i u těch, kteří nenesou
osobní vinu. Utrpení není trest,
který Bůh vyměřuje za hřích, ale
nevyhnutelným důsledkem účinků
objektivně existujícího „hříchu světa“ (Jan 1,29). V příběhu biblického Joba nám Bůh
dává poznat, že utrpení je velkým
tajemstvím a není vždy důsledkem osobního hříchu (srov.
Lk 13,1–4; Jan 9,2–3). Jestliže
na opak je utrpení způsobeno
osobní vinou člověka, nelze
je vysvětlovat jako trest, který
Bůh vyměřuje hříšníkovi (srov.
Gal 6,8). Ježíš Kristus, který se
ponořil do našeho utrpení, radikálně
změnil jeho význam a smysl.
Přemohl a proměnil zlo utrpení
a radikálně změnil i jeho smysl.
V sjednocení s ním se stává
utrpení cestou, která vede ke
spáse. Z podobenství o marnotratném
synu se dovídáme, že
Bůh, který se řídí otcovskou láskou,
nevyměřuje hříšnému synu
trest, ale dovoluje, aby zakoušel
důsledky svého hříchu. Činí tak
proto, aby ho přivedl k návratu.
Netrestá nás tedy Bůh, ale největším
trestem jsou samotné důsledky našich hříchů.
