Rozdíl mezi evangeliem
Květnové neděle a pašijemi je
nápadný. Tam lid volá: „Hosana
Synu Davidovu! Požehnaný,
jenž přichází ve jménu Páně!“
a zde: „Ukřižuj ho!“
Tam Pán slavně vstupuje do Jeruzaléma, a zde tentýž Pán vychází z města na místo ukřižování. Kdo si ovšem myslel, že Květná neděle je ryzí triumf a Velký pátek hotová katastrofa, ten se na věc dívá špatně. Když totiž Ježíš vstupoval do Jeruzaléma, věděl přesně, že je to součást jeho cesty ke smrti. Ve svých předpovědích to jasně vyjádřil. Lid to nazývá triumfem, když oslavuje Pána, ale Ježíš ví, že triumf teprve přijde a že spočívá právě v tom, co se při povrchním pohledu jeví jako katastrofa. Když totiž Pán na kříži umírá, země se otřásá, skály pukají a pohanský důstojník vyznává: „Tento člověk byl skutečně Boží Syn.“ Jeho smrt nebyl zánik, nýbrž triumf, protože již nad Velkým pátkem svítá světlo Velikonoc.
Palmové procesí má být hold Kristu Králi. To, co se v evangeliu vypráví, nesmí zůstat pouhou vzpomínkou. V liturgii se uskutečňuje dílo našeho vykoupení a liturgie přispívá k tomu, aby „věřící svým životem vyjadřovali a zjevovali ostatním Kristovo tajemství a skutečnou povahu pravé Církve“ (SC 2). Oslava Krista Krále musí zůstat trvalou skutečností našeho života. Oslava Pánova vjezdu byla oslavou mesiánskou. Hosana stálo na konci velkého Aleluja (Ž 113–118) a bylo aklamací jásotu. Současně v něm zazníval ohlas konce časů.
Triumf Květné neděle byl slabým předleskem onoho triumfu, který si Pán vydobyl svou smrtí. To je totiž tajemství Velikonoc: že pro Krista nebylo jiné cesty ke slávě než cesta kříže. Velikonoční tajemství je středobodem liturgie a křesťanského života. Musíme jít s Pánem cestou kříže, abychom dospěli do slávy. Musíme jít touto cestou svátostně a reálně. Svátostně a tajemně jdeme touto cestou, protože jsme s ním ve křtu zemřeli a byli pohřbeni; svátostně jdeme s Pánem, když slavíme Eucharistii a přijímáme svátosti. Ale toto slavení musíme v každodenním životě prožívat: v práci, v námaze a utrpení přistupujeme reálně k Pánovu utrpení. Musíme stále nést na svých bedrech kříž našeho Pána. Tak jako o prvních Velikonocích vede tato cesta ke slávě. Paul Claudel říká ve své křížové cestě, že musíme nést tento kříž dříve, než tento kříž ponese nás. Kříž nás nese k dokonalosti, ale aby nás nesl, musíme ho sami nést.
V jakém smyslu jej máme nést, ukazuje nám Pán ve své modlitbě na Olivové hoře: „Otče, tobě je všechno možné, chceš-li odejmi tento kalich ode mne, ale ne má, ale tvá vůle se staň.“ Ve strašném umírání musí být odhalen pravý stav světa. Je to svět, ve kterém Nevinný a Ten, který chce jeho blaho, je vyvržen ven a ukřižován. Je to svět, ve kterém si lidé dělají boha ze světa. Na tento stav světa odpovídá Ježíš svou poslušností a láskou. Jeho poslušnost a láska jsou silnější než temné mocnosti. Jeho oběť znamená vítězství nade všemi silami zla. Musíme si toto poslání našeho Pána osvojit, naučit se jeho poslušnosti a lásce. Jen tak můžeme jít jeho cestou, cestou Kříže, která vede ke slávě a spáse světa.
Vyšlo v časopise Světlo 14. ČÍSLO / XII. ROČNÍK
