Evangelijní úryvek slavnosti Narození Jana Kristiteľa (Lk 1, 57 - 66. 80) podává okolnosti narození Pánova předchůdce.
Obřízka
Ze všech židovských přikázání patří příkaz o obřízce pravděpodobně mezi nejznámější mezi lidmi. Prováděla se a provádí 8. den po narození na potomcích mužského pohlaví. Obřízka je fyzickým znakem smlouvy, kterou Bůh uzavřel prostřednictvím Abraháma s celým židovským národem. Proto se v současnosti obřad nazývá "
Berit mila", což volně překládáme "
Smlouva obřízky." Bůh přikázal praotci Abrahamovi: "
To je má smlouva mezi mnou a vámi a mezi tvým potomstvem, kterou zachováte: Ať je obřezán každý z vás, kdo je mužského pohlaví! Obřežete maso své předkožky a bude to znamením smlouvy mezi mnou a vámi. Osmý den ať je obřezán každý z vás mužského pohlaví z pokolení na pokolení, i (otrok), co se ti narodil v domě, i takový, který byl od cizince koupený za peníze a který není tvým potomstvem. Obřezán musí být i ten, kdo se narodil ve tvém domě, i takový, který byl koupen za peníze. Má smlouva na vašem těle bude smlouvou věčnou. Muž, kterému nebude obřezáno maso předkožky, ať je vyloučen ze svého lidu. Porušil mou smlouvu." (Gn 17,10-14)
Den obřízky je oslavou tohoto pokračujícího svazku Boha s Izraelem. Obřízka je znamením příslušnosti k židovskému národu a podílem na Božích příslibech daných izraelskému národu. Ve Starém zákoně proroci využívali obrazným způsobem obřad obřízky a mluvili o povinnosti
obřezat si předkožku srdce. Šlo o výzvu zanechat jenom formálně vnější zachovávání víry a důraz na víru, která vychází ze skutečného přesvědčení. Je to jev, se kterým bohužel zápasíme i v křesťanství.
Jsme svědky přijímání svátosti křtu, 1. sv. přijímání, biřmování jen jako vnějšího zvyku.
V současnosti se během obřízky pronese "kiduš" - "slavnostní požehnání" nad sklenkou vína a otec oznámí jméno dítěte. Víme, že otec Zachariáš při obřízce přednesl chvalozpěv na oslavu Boha a evangelijní text uvádí okolnosti nového jména, které narozený chlapeček dostal.
Smlouva
Zmínil jsem, že obřad obřízky je odkazem na smlouvu mezi Bohem a vyvoleným národem. Téma smlouvy patří mezi klíčová biblická témata. Výraz "
smlouvaberit", což pravděpodobně pochází z akadského jazyka a znamená "
pouto", neboť uzavřením smlouvy se vytváří vztah - pouto mezi dvěma stranami. V Písmu svatém rozlišujeme smlouvy uzavřené mezi Bohem a člověkem a pak mezi lidmi. Samozřejmě, zajímají nás smlouvy uzavřené mezi Bohem a člověkem. Je to například smlouva Boha s patriarchou Noem a Abrahámem. Zvláštní význam má smlouva s Mojžíšem a celým izraelským národem uzavřená na hoře Sinaj. Pak je to smlouva s králem Davidem. Ježíš Kristus při poslední večeři hovoří o nové a věčné smlouvě uzavřené jeho krví, tzn. obětí na kříži. Uzavření smlouvy doprovázejí vnější viditelná znamení: s Noeom je to duha, s Abrahamem obřízka, s Mojžíšem zachovávání posvátnosti soboty. Při narození svého syna Jana pronese Zachariáš chvalozpěv, ve kterém velebí Boha, neboť "
pamatuje na svou svatou smlouvu." (Lk 1, 72)
Když mluvíme o smlouvě, mluvíme o závazcích, které z ní vyplývají. Smlouvy se uzavíraly proto, aby se dodržovaly, proto největším požadavkem Pána Boha na člověka je věrnost smlouvě. Je to důležité i pro naše prožívání víry. Nejde jen o nějaký sentiment, nebo náladu.
Přijetím křtu jsme vstoupili do smluvního vztahu s Bohem. Zavázali jsme se žít v tomto světě jako křesťané. Tato smlouva se obnovuje vyznáním víry při 1. sv. přijímání, při svátosti biřmování, ale také při každé mši svaté, protože naše účast na svatém přijímání je účastí na nové a věčné smlouvě, kterou Pán Ježíš jednou provždy uzavřel obětí kříže.
Nové jméno
Osoba a jméno je v biblickém prostředí velmi úzce propojeno. Jméno není vyhrazeno pouze jedné osobě. Stejné jméno mohou nosit i jiné osoby, může se i zdědit.
Proto bylo běžné v židovské rodině, že dítě dědilo jméno po otci nebo dědečkovi. Význam dědění jména byl ten, že i po své smrti byla osoba "přítomná" v rodině. Její duch, osobnost, požehnání a dobra žili dále v nositeli jména. Pokud došlo ke změně v tradici předávání jména, šlo o něco neobvyklého a výjimečného. To vidíme i v příběhu o narození Jana Křtitele, kde jsou příbuzní překvapeni, že se narozený syn nebude jmenovat po otci. Jana čekal úřad kněze, protože se narodil do kněžské rodiny, kde se kněžská služba kmene Lévi v jeruzalémském chrámu dědila.
Změnou zamýšleného jména se naznačuje Janovo nové poslání. Stane se prorokem, předchůdcem Mesiáše, kterému připraví cestu. České jméno "Jan" je zkrácenou verzí hebrejského jména "Jochanan", což znamená "Boží milost".
P. Prof. František Trstenský
Převzato z www.postoj.sk,
článek ze 23. 6. 2020 naleznete
zde
